Hmm...abych pravdu řekl, nevěděl jsem, co od Dear Esther čekat. Tedy měl jsem představu, ale...tohle jsem nečekal. Jelikož se poslední dobou dostávám do jakési zadumané nálady a moje obzory se rozšiřují všemi možnými směry, Dear Esther jsem si nemohl zahrát v lepší dobu.

Atmosféra je neskutečná. Téměř jsem cítil, jak se mi ledový mořský vítr hladově zakusuje do těla a odebírá mi poslední zbytky tepla, jak se prodírám úzkými cestičkami porostlými zakrslou flórou, která se v poryvech toho vlezlého větru kymácí a vypadá jako zelené, travnaté moře. A do toho ta nadpozemská hořkosladká ambientní hudba doplňující paměti zlomeného člověka.

Cestou se ve mně mísila zvědavost, strach, cítil jsem jakési nevysvětlitelné, tíživé cosi, které se hmatatelně vpilo do všeho kolem. Obdivoval jsem scenérie, které ve mně vzbuzovaly otázky a úžas a snažil se najít smysl v řádcích, co mi byly předčítány i v obrazcích, které byly nakresleny všude kolem.

Tuhle 'hru' si užijí jen ti, kteří ještě neztratili schopnost cítit a vnímat to, co jim nebylo naservírováno přímo pod nos. Proč to dál roztahovat - nepochopil jsem. Nebo možná pochopil, ale kdo ví? I cesta je někdy cíl a nakonec...stačí jen roztáhnout křídla...