Blackstone Chronicles byla řadu let jednou z her, které jsem si chtěl zahrát. Důvodem byla nejen pro mě zajímavá tématika, ale také všeobecně kladné přijetí mezi kritiky i hráči, kdy se poslední adventura Legend Entertainment stala jistou menší klasikou v žánru adventur z prvního pohledu s lehce mysteriózním či hororovým nádechem, která inspirovala pozdější tituly jako Scratches nebo sérii Dark Fall.
A vložené předpoklady byly naplněny, ono snad ani jinak u takto renomovaných tvůrců nešlo. Technicky jde o prvotřídní adventuru, kdy detailní vizuální stránka dodnes neztratila nic ze svého kouzla, dabing patří k tomu lepšímu v dobové konkurenci a ovládání je jednoduché a přesné. A ještě lépe je na tom hratelnost, která nesklouzává k dlouhým zásekům díky nižší obtížnosti a čas od času nabídne i zpestření v působivě zpracovaných úkolech s omezeným časem na vyřešení.
Děj, těžící především z představivosti hráče za pomoci textů (kterých je, na poměry Legendů, vcelku málo) je podobně jako v minulé hře studia Callahan's Crosstime Saloon rozdělen do pěti dílčích úkolů – tentokrát však nepříliš rozdílných, ale řešících minulost pacientů sanatoria. Samotný příběh ale příliš originality nepobral, kdy cílem je zpřetrhat nadvládu již zesnulého otce nad hlavní postavou hry, synem Oliverem a posléze zachránit syna vlastního. Čekal jsem o něco výraznější zápletku, ale o tu zde v první řadě na rozdíl od atmosféry nejde. Závažnějším problémem je však délka, respektive krátkost hry – plus mínus dvacet pět místností je málo, nepotěší ani to, že některé označitelné dveře zůstanou po celou dobu zavřeny, což může naznačovat, že Blackstone Chronicles nebyl při vydání stoprocentně dodělán.
Ve výsledku se jedná o nadprůměrnou adventuru, která však kvalit předchozích děl jako Death Gate či Mission Critical - především ve vyváženosti všech prvků - nedosahuje. Pokud ale vyhledáváte hry typu podobně laděného Sanitarium, sympatické podivnosti Harvester nebo unikátního I Have No Mouth, and I Must Scream, pak si klidně hru dle námětu Johna Saula připište do seznamu k zahrání. Stojí za to.
A vložené předpoklady byly naplněny, ono snad ani jinak u takto renomovaných tvůrců nešlo. Technicky jde o prvotřídní adventuru, kdy detailní vizuální stránka dodnes neztratila nic ze svého kouzla, dabing patří k tomu lepšímu v dobové konkurenci a ovládání je jednoduché a přesné. A ještě lépe je na tom hratelnost, která nesklouzává k dlouhým zásekům díky nižší obtížnosti a čas od času nabídne i zpestření v působivě zpracovaných úkolech s omezeným časem na vyřešení.
Děj, těžící především z představivosti hráče za pomoci textů (kterých je, na poměry Legendů, vcelku málo) je podobně jako v minulé hře studia Callahan's Crosstime Saloon rozdělen do pěti dílčích úkolů – tentokrát však nepříliš rozdílných, ale řešících minulost pacientů sanatoria. Samotný příběh ale příliš originality nepobral, kdy cílem je zpřetrhat nadvládu již zesnulého otce nad hlavní postavou hry, synem Oliverem a posléze zachránit syna vlastního. Čekal jsem o něco výraznější zápletku, ale o tu zde v první řadě na rozdíl od atmosféry nejde. Závažnějším problémem je však délka, respektive krátkost hry – plus mínus dvacet pět místností je málo, nepotěší ani to, že některé označitelné dveře zůstanou po celou dobu zavřeny, což může naznačovat, že Blackstone Chronicles nebyl při vydání stoprocentně dodělán.
Ve výsledku se jedná o nadprůměrnou adventuru, která však kvalit předchozích děl jako Death Gate či Mission Critical - především ve vyváženosti všech prvků - nedosahuje. Pokud ale vyhledáváte hry typu podobně laděného Sanitarium, sympatické podivnosti Harvester nebo unikátního I Have No Mouth, and I Must Scream, pak si klidně hru dle námětu Johna Saula připište do seznamu k zahrání. Stojí za to.
Pro: vyvážená obtížnost, atmosféra, audiovizuální stránka, námět
Proti: konec