Co říct víc, co ve zdejších komentářích ještě nezaznělo? Co nového? No nic, samozřejmě (u tak exponované hry), ale snad bych mohl přihodit něco málo svých postřehů, které se mi nastřádaly v mozkovně těsně po dohrání závěrečného dílu minisérie. A řeknu vám, byl to opět neskutečně filmový sešup a to i bez dvou zakladatelů IW a také přesně ten typ hry, kdy dochází na slova klasika „Ještě jednu kapitolu a jdu spát“ tak často, že opakování písní Michala Davida v českém éteru je oproti tomu jen neškodnou recesí.
Trochu jsem měl obavy, že se vývojáři nebudou schopni byť jen přiblížit nastavené laťce z MW2. To nakonec není pravda a tento díl ten předešlý dokonce v lecčem převyšuje. Grafické stránce, myslím si, není nutné dávat nějak moc prostoru – jednoduše, výborně vypadá i na tak starém enginu. Zato hudební doprovod a celá zvuková složka (ať už šlo o dabing, zvuky zbraní, ruchy hroutících se budov), no jak to jen napsat, to je prostě vymazlenost vymazlená (být zosobněným zvukem a být zvuková složka této hry ženského pohlaví, osouložil bych ji do každého otvoru) a na sluchátkách s vyšším volume jsem měl opravdu autentické mrazení v zádech.
U příběhu a celkovém ukončení MW si možná mnozí z vás řeknou, že je moc patetický, ale já to fakt mám takto rád, a po skončení závěrečných titulek se mi po těle okamžitě rozlil takový ten vzácný pocit, který mívá člověk po zhlédnutí výborného filmu, k němuž mu mozek prostě vytvořil odpovídající chemickou reakci. Asi teď sám budu patetický, když napíši, že to, co jsem si sám “prožil“ v tělech několika vojáků, bylo něčím na hraně souznění, a ti, kteří bojovali po mém boku, mi totálně přirostli k srdci. Tato hra je skutečně o emocích, těch chlapských, těch, které vznikají na bojišti. Takových emocí je ve hře velké množství a z velké části je to díky perfektně naskryptovaným pasážím plných zvratů, někdy si i nečekaně a krutě pohrávajících s lidským vztekem a zármutkem. Asi ze mě mluví dojetí, ale jestli můžete mít takové pocity při sledování filmu nebo čtení knížky, proč by se nemohly dostavit po dohrání hry?
Závěrem už jen dovětek, že celý tento kus považuji za unikátní herní dílo, které mistrně završuje to, co bylo v roce 2007 započato a jsem skálopevně přesvědčen, že si všechny tři díly dám co nevidět znovu.
Trochu jsem měl obavy, že se vývojáři nebudou schopni byť jen přiblížit nastavené laťce z MW2. To nakonec není pravda a tento díl ten předešlý dokonce v lecčem převyšuje. Grafické stránce, myslím si, není nutné dávat nějak moc prostoru – jednoduše, výborně vypadá i na tak starém enginu. Zato hudební doprovod a celá zvuková složka (ať už šlo o dabing, zvuky zbraní, ruchy hroutících se budov), no jak to jen napsat, to je prostě vymazlenost vymazlená (být zosobněným zvukem a být zvuková složka této hry ženského pohlaví, osouložil bych ji do každého otvoru) a na sluchátkách s vyšším volume jsem měl opravdu autentické mrazení v zádech.
U příběhu a celkovém ukončení MW si možná mnozí z vás řeknou, že je moc patetický, ale já to fakt mám takto rád, a po skončení závěrečných titulek se mi po těle okamžitě rozlil takový ten vzácný pocit, který mívá člověk po zhlédnutí výborného filmu, k němuž mu mozek prostě vytvořil odpovídající chemickou reakci. Asi teď sám budu patetický, když napíši, že to, co jsem si sám “prožil“ v tělech několika vojáků, bylo něčím na hraně souznění, a ti, kteří bojovali po mém boku, mi totálně přirostli k srdci. Tato hra je skutečně o emocích, těch chlapských, těch, které vznikají na bojišti. Takových emocí je ve hře velké množství a z velké části je to díky perfektně naskryptovaným pasážím plných zvratů, někdy si i nečekaně a krutě pohrávajících s lidským vztekem a zármutkem. Asi ze mě mluví dojetí, ale jestli můžete mít takové pocity při sledování filmu nebo čtení knížky, proč by se nemohly dostavit po dohrání hry?
Závěrem už jen dovětek, že celý tento kus považuji za unikátní herní dílo, které mistrně završuje to, co bylo v roce 2007 započato a jsem skálopevně přesvědčen, že si všechny tři díly dám co nevidět znovu.
Pro: je toho hodně
Proti: je toho málo