Když jsem se podíval na počet komentářů, co je k téhle hře napsáno. Nedalo mi to. Musím taky přispět svou vodou do mlýna a napsat jubilejní osmdesátý devátý komentář.

Na začátku asi půjdu trochu proti proudu, ale samotná hratelnost hry mi nepřijde kdovíjak skvělá. Kdyby takové přestřelky jako jsou v Mafii udělali v nějaké čistě akční hře. Kdyby takové ježdění auty udělali v nějaké čistě závodní hře. Byly by to asi propadáky. Ovládání vozů je asi dáno dobou, to se nedá nic dělat, ale díky tomu jsem musel některé mise doslova přetrpět. Akce je zase taková pomalá, nemotorná.

Jenže, o tohle v Mafii ani tolik nejde. Jde tu hlavně o skvělý filmově pojatý příběh, který mi nedovolil vstát od monitoru dřív, než jsem byl na konci. Příběh je to neskutečně chytlavý. Své taky určitě udělá skvělý český dabing. Je ale pravda, že pokud máte načteného Kmotra, životopis Al Caponeho, či jakoukoliv jinou mafiánskou knížku nebo film, budete přesně vědět, jak se to asi bude vyvíjet, a jak to dopadne. Neznalci předloh mají určitě výhodu v tom, že je příběh může překvapit.

Druhá věc, co dělá Mafii Mafií je město. Obrovské žijící, fungující město, kde musíte dodržovat předpisy a zákony. Když Vás to například nebaví vlastním autem. Můžete se projít, či se svézt nadzemkou. Vzdálenosti ve městě jsou až překvapivě reálné, takže chůzí si dost protáhnete herní dobu. Celé to má navíc skvělou atmosféru třicátých let a jazzu, který Vám do toho hraje. Prostě pohoda.

Napodruhé už mě Mafia moc nebavila, ale první dohrání byl pro mě skvělý příběhový zážitek, kterým jsem doslova žil. A o to hlavně jde, ne? Už se těším na dvojku, někdy, až budu mít lepší počítač.