3D akčními válečnými hrami jsem takřka nepoznamenán (snad kromě Wolfensteina), a tak jsem se rozhodl smazat resty v podobě sérií Medal of Honor a Call of Duty. Allied Assault je tedy v první pořadí a musím uznat, že se jedná o solidní FPS.
Překvapilo mě, že jde do značné míry o oldschoolovou střílečku s arkádovou hratelností, která si až na pár chvil (ono často proklamované vylodění v Normandii) nepáře hlavu s tím, že válka není jen o jednom neohroženém hrdinovi. Jako neznalec oboru jsem čekal, že půjde více o týmovou záležitost s trochou taktiky. Týmové mise tu sice byly také, spočívaly však většinou v tom, že musíte rychle pozabíjet všechny nepřátele, než stihnou zabít některého vašeho klíčového spojence.
Dopředu jsem věděl už o jedné velké kvalitě, a tou je hudba Michaela Giacchina, ačkoliv jí zde mohlo být klidně i více. Naopak dnes už rozhodně neoslní grafika, a troufnu si tvrdit, že ani na rok 2002 se nejedná o žádný zázrak a grafika je tak na úrovni roku 1999 (což možná souvisí s použitým enginem Quake III).
Co činí z této hry skvělou a vtahující je náplň a atmosféra všech misí. Jsou postaveny na reálných základech, každá je odlišná, každá má něco do sebe a v každé je úplně jiné prostředí. Zvláště jsem ocenil závěrečnou misi v německém lese (pro FPS obecně netradiční prostředí), kde se autorům podařilo docílit dojmu skutečného rozsáhlejšího porostu s poměrně velkou volností pohybu. Jinak je ovšem hra koridorová, ale určitě to není tak strašné, jako to jistě bude v případě novějších her ze série CoD i MoH. Potěšily mě i takové nesmysly, jako možnost vniknout do jednoho z gestapáckých domů a zahrát si tam na klavír titulní melodii celé série Medal of Honor.
Poměrně nevyvážené mi přišly zbraně. Takřka celou hru jsem prošel s thomsonem nebo sniperkou. Čas od času s tlumící puškou. Ostatní zbraně byly tak trochu naprd, zvláště strašně málo účinné granáty, jejichž rozsah účinku byl asi dva metry.
Co mi trochu také vadilo (a co předpokládám z různých parodií bude v budoucnu na denním pořádku) je fakt, že je hra tak trochu pro tupé hlavy. K cíli neustále vede šipka, přestože je hra lineární. Každý detail, který by mohl teoreticky způsobit zákys, je vyřešen herním "hintem" a všechna aktivní místa související s úkolem jsou označena červeně, aby se nedala přehlédnout, takže člověk si ani nemusí prohlížet "mission objectives", ale prostě jít rovnou za nosem, než ho trkne červená.
Celkově se však jedná o dobrou hru, která mě chytla natolik, že jsem ji dohrál na jeden zátah, což se u mě často nestává.
Překvapilo mě, že jde do značné míry o oldschoolovou střílečku s arkádovou hratelností, která si až na pár chvil (ono často proklamované vylodění v Normandii) nepáře hlavu s tím, že válka není jen o jednom neohroženém hrdinovi. Jako neznalec oboru jsem čekal, že půjde více o týmovou záležitost s trochou taktiky. Týmové mise tu sice byly také, spočívaly však většinou v tom, že musíte rychle pozabíjet všechny nepřátele, než stihnou zabít některého vašeho klíčového spojence.
Dopředu jsem věděl už o jedné velké kvalitě, a tou je hudba Michaela Giacchina, ačkoliv jí zde mohlo být klidně i více. Naopak dnes už rozhodně neoslní grafika, a troufnu si tvrdit, že ani na rok 2002 se nejedná o žádný zázrak a grafika je tak na úrovni roku 1999 (což možná souvisí s použitým enginem Quake III).
Co činí z této hry skvělou a vtahující je náplň a atmosféra všech misí. Jsou postaveny na reálných základech, každá je odlišná, každá má něco do sebe a v každé je úplně jiné prostředí. Zvláště jsem ocenil závěrečnou misi v německém lese (pro FPS obecně netradiční prostředí), kde se autorům podařilo docílit dojmu skutečného rozsáhlejšího porostu s poměrně velkou volností pohybu. Jinak je ovšem hra koridorová, ale určitě to není tak strašné, jako to jistě bude v případě novějších her ze série CoD i MoH. Potěšily mě i takové nesmysly, jako možnost vniknout do jednoho z gestapáckých domů a zahrát si tam na klavír titulní melodii celé série Medal of Honor.
Poměrně nevyvážené mi přišly zbraně. Takřka celou hru jsem prošel s thomsonem nebo sniperkou. Čas od času s tlumící puškou. Ostatní zbraně byly tak trochu naprd, zvláště strašně málo účinné granáty, jejichž rozsah účinku byl asi dva metry.
Co mi trochu také vadilo (a co předpokládám z různých parodií bude v budoucnu na denním pořádku) je fakt, že je hra tak trochu pro tupé hlavy. K cíli neustále vede šipka, přestože je hra lineární. Každý detail, který by mohl teoreticky způsobit zákys, je vyřešen herním "hintem" a všechna aktivní místa související s úkolem jsou označena červeně, aby se nedala přehlédnout, takže člověk si ani nemusí prohlížet "mission objectives", ale prostě jít rovnou za nosem, než ho trkne červená.
Celkově se však jedná o dobrou hru, která mě chytla natolik, že jsem ji dohrál na jeden zátah, což se u mě často nestává.
Space Quest II: Chapter II - Vohaul's Revenge