Bloodlines jsou odpovědí na otázku, jak by vypadaly klasické RPG převedené do moderních enginů. Jak by mohly moderní RPG hry vypadat, aniž by si vysloužily ostrou kritiku poměrně velké části hráčské obce.
Jde o poslední počin Troika Games, kteří ani při svém posledním dílku (třetím, tuším) neslevili ze svých zásad. Hra je opravdové hardcore RPG. Je to jakási kombinace Deus Ex (akční stránka hry) a prakticky kteréhokoli ukecaného a kvalitního RPG. Předlohou byla PnP hra Vampire, kterou jste pravděpodobně nikdy nehráli, ale která dle herních materiálů, jež jsem si stáhl, je opravdu velice promakaná - a stejnými symptomy se Troika Games podařilo infikovat i Bloodlines.
Hru jsem dokončil pětkrát, jednou pouze s patchi od autory, zbytek dohrání (a bezpočtu rozehrání) už potom s neoficiálními patchi, které se staly tak nějak trademarkem Vampire - když hra vyšla, byla v prachbídném technickém stavu, přesto si získala řadu oddaných fanoušků, kteří neustále opravují chyby, obnovují autory zamčený obsah, realizují některé plány, které autoři s hrou měli. V době psaní komentáře jde už o verzi 8.0.
Příběh začíná vaším vstupem mezi upíry (tzv. 'embrace'), po propařené noci vletí partička do vaší ložnice, vašeho spolunocležníka/spolunocležnici okamžitě počastují kůlem do srdce a vás zrovnatak. Aniž byste věděli, co se vlastně děje, jste najednou u upířího soudu, kde je váš stvořitel popraven a vám je udělena milost jen na základě politické rivality. Vítejte v upíry okupovaném Los Angeles!
Spoustu lidí si získalo šest různých úvodů do hry z Dragon Age: Origins a některé kosmetické odkazy k původu v průběhu hraní. A teď si představte, že Vampire: Bloodlines nabízí sedm klanů, v rámci nichž jsou společné některé vlastnosti, některé reakce okolí, některé výhody a nevýhody (a to ani zdaleka nemluvím jen o RPG systému, ale o důsledcích pro hraní jako takové).
Uveďme si příklad - Nosferatu jsou postiženi odpudivým vzhledem, jehož i jen pouhé ukázání smrtelníkovi vyústí v porušení 'maškarády', což je vlastně zásada, která brání provalení upířího tajemství na veřejnost (porušíte pětkrát a končíte); Nosferatu se tedy musí pohybovat převážně kanály, přestože se drtivá většina hraní odehrává ve městě, museli autoři vybalancovat celou jednu část pro tyto účely (a podařilo se jim to!). Na druhé straně třeba Malkaviani jsou postižení šílenstvím - autoři pro ně museli navrhnout kompletně jiné odpovědi v dialozích, opravdu hodně rozdílných reakcí (což platí i pro některé jiné klany v různých situacích), dokonce mají Malkaviané i vlastní 'slang', navíc vidí díky své schopnosti 'insight' do postav, s kterými komunikují, takže se jim mnohdy podaří odkrýt tajemství postav mnohem dříve, než se to dozví ostatní klany. A tak bychom mohli pokračovat docela dlouho, ale myslím, že tu komplexitu musíte cítit (a že je opravdu dotažená do konce, to si můžete doplnit z mého hodnocení). Jenže to není všechno - některé postavy reagují i podle toho, s kým jste se rozhodli v průběhu hraní spřáhnout, což, pokud jste schopní řečníci, můžete zlepšit (pokud jste netaktní, tak i zhoršit).
Jak příběhových, tak i vedlejších questů je ve hře opravdu hodně (s neoficiálními patchi toto číslo lehce stoupne) a jakkoli bych vám některé chtěl vyprávět, ovládnu se, protože jsou prostě skvělé. Přesto musím říct, že nástroji k jejich splnění není jen brokovnice a nůž a váš postup hrou nemusí být ani zdaleka vydlážděn krví a kostmi nepřátel - pokud jste pacifista, můžete se hrou docela pohodlně proplížit (a nemusí to být zrovna oškliví Nosferatu, i třeba šílení Malkaviani ovládají schopnost neviditelnosti), na druhé straně vám ale nikdo nebrání, pokud se hrou chcete rovnou prosekat nebo prostřílet - je to na vás. Přestože mají určité klany dispozice k nějakému stylu hraní, drtivou většinu z nich si stejně určujete vy tím, kam přidáváte skill pointy. Důležité ale je poznamenat, že zabíjení monster, lidí či upírů vám nic nepřinese, a tak máme vyrovnanou pozici jak pro plížiče, tak pro masomlýnky.
Jakkoli by se mohlo zdát, že bojům věnuji moc pozornosti, není tomu tak. Stejné principy totiž platí i pro všechen ostatní čas, který v upíry okupovaném LA strávíte - a boji nestrávíte většinu času, to mi věřte. Což bohužel neplatí pro Nosferatu, kteří si už z podstaty svého klanu zrovna moc nepokecají, a tak se většinou je tiše plíží stíny.
Samotné boje jsou spíše nemotorné, nezvyká se na ně nijak příjemně, přesto se dají hrát. Každopádně jsem vděčný, že těžiště hry neleží v bojích.
Technická stránka hry je i po dvou oficiálních a několika desítkách neoficiálních patchů stále dost mrzká, ale hra už alespoň nepadá a některé nejzávažnější problémy s některými grafickými kartami a podobné problémy byly odstraněny. Výběrem grafického enginu (Source z Half Life 2) si autoři docela nasrali do bot. Nebudu vám lhát - některé lokace jsou skvělé, hra je dokonce hodně osobitá, ale tato positiva vycházejí daleko spíše z narace, než z umění s enginem. Troika Games měli využít jinou technologii, to je jasné - HW náročnost je zcela neúměrná tomu, co se na obrazovce odehrává (ačkoli s dnešními sestavami nám zrovna tohle může být jedno), animace jsou někdy směšné, někdy dokonce odporné, lokace působí, i když často nacpané předměty, prázdně. Zvuky zní divně (což rozhodně neplatí pro fantastický dabing!), ozývají se často se zpožděním.
Čím je tedy hra tak moc výjimečná? Těžko se to vysvětluje. Ta fantastická atmosféra, kterou při hře budete vychutnávat, to se nedá popsat - geniální soundtrack namíchaný z licencovaných songů tak dokonale sedící k prostředí na jedné straně a vlastního soundtracku na straně druhé. Ta úžasná perverznost hry, která není samoúčelná ani náhodou - jen těžko si po dohrání budete myslet, že upíři by mohli vypadat či se chovat jinak, že jejich samotný svět by mohl být jiný. To fantastické zasazení do reálií našeho světa, vás nenechá ani na chvíli pochybovat, že oni tam někde venku skutečně jsou. A to i za předpokladu, že vaší nejoblíbenější knihou je Jak se kalila ocel a svým drahým polovičkám za vlahých nocí recitujete nejfantastičtější pasáže z Inženýrské odysey.
Jde o poslední počin Troika Games, kteří ani při svém posledním dílku (třetím, tuším) neslevili ze svých zásad. Hra je opravdové hardcore RPG. Je to jakási kombinace Deus Ex (akční stránka hry) a prakticky kteréhokoli ukecaného a kvalitního RPG. Předlohou byla PnP hra Vampire, kterou jste pravděpodobně nikdy nehráli, ale která dle herních materiálů, jež jsem si stáhl, je opravdu velice promakaná - a stejnými symptomy se Troika Games podařilo infikovat i Bloodlines.
Hru jsem dokončil pětkrát, jednou pouze s patchi od autory, zbytek dohrání (a bezpočtu rozehrání) už potom s neoficiálními patchi, které se staly tak nějak trademarkem Vampire - když hra vyšla, byla v prachbídném technickém stavu, přesto si získala řadu oddaných fanoušků, kteří neustále opravují chyby, obnovují autory zamčený obsah, realizují některé plány, které autoři s hrou měli. V době psaní komentáře jde už o verzi 8.0.
Příběh začíná vaším vstupem mezi upíry (tzv. 'embrace'), po propařené noci vletí partička do vaší ložnice, vašeho spolunocležníka/spolunocležnici okamžitě počastují kůlem do srdce a vás zrovnatak. Aniž byste věděli, co se vlastně děje, jste najednou u upířího soudu, kde je váš stvořitel popraven a vám je udělena milost jen na základě politické rivality. Vítejte v upíry okupovaném Los Angeles!
Spoustu lidí si získalo šest různých úvodů do hry z Dragon Age: Origins a některé kosmetické odkazy k původu v průběhu hraní. A teď si představte, že Vampire: Bloodlines nabízí sedm klanů, v rámci nichž jsou společné některé vlastnosti, některé reakce okolí, některé výhody a nevýhody (a to ani zdaleka nemluvím jen o RPG systému, ale o důsledcích pro hraní jako takové).
Uveďme si příklad - Nosferatu jsou postiženi odpudivým vzhledem, jehož i jen pouhé ukázání smrtelníkovi vyústí v porušení 'maškarády', což je vlastně zásada, která brání provalení upířího tajemství na veřejnost (porušíte pětkrát a končíte); Nosferatu se tedy musí pohybovat převážně kanály, přestože se drtivá většina hraní odehrává ve městě, museli autoři vybalancovat celou jednu část pro tyto účely (a podařilo se jim to!). Na druhé straně třeba Malkaviani jsou postižení šílenstvím - autoři pro ně museli navrhnout kompletně jiné odpovědi v dialozích, opravdu hodně rozdílných reakcí (což platí i pro některé jiné klany v různých situacích), dokonce mají Malkaviané i vlastní 'slang', navíc vidí díky své schopnosti 'insight' do postav, s kterými komunikují, takže se jim mnohdy podaří odkrýt tajemství postav mnohem dříve, než se to dozví ostatní klany. A tak bychom mohli pokračovat docela dlouho, ale myslím, že tu komplexitu musíte cítit (a že je opravdu dotažená do konce, to si můžete doplnit z mého hodnocení). Jenže to není všechno - některé postavy reagují i podle toho, s kým jste se rozhodli v průběhu hraní spřáhnout, což, pokud jste schopní řečníci, můžete zlepšit (pokud jste netaktní, tak i zhoršit).
Jak příběhových, tak i vedlejších questů je ve hře opravdu hodně (s neoficiálními patchi toto číslo lehce stoupne) a jakkoli bych vám některé chtěl vyprávět, ovládnu se, protože jsou prostě skvělé. Přesto musím říct, že nástroji k jejich splnění není jen brokovnice a nůž a váš postup hrou nemusí být ani zdaleka vydlážděn krví a kostmi nepřátel - pokud jste pacifista, můžete se hrou docela pohodlně proplížit (a nemusí to být zrovna oškliví Nosferatu, i třeba šílení Malkaviani ovládají schopnost neviditelnosti), na druhé straně vám ale nikdo nebrání, pokud se hrou chcete rovnou prosekat nebo prostřílet - je to na vás. Přestože mají určité klany dispozice k nějakému stylu hraní, drtivou většinu z nich si stejně určujete vy tím, kam přidáváte skill pointy. Důležité ale je poznamenat, že zabíjení monster, lidí či upírů vám nic nepřinese, a tak máme vyrovnanou pozici jak pro plížiče, tak pro masomlýnky.
Jakkoli by se mohlo zdát, že bojům věnuji moc pozornosti, není tomu tak. Stejné principy totiž platí i pro všechen ostatní čas, který v upíry okupovaném LA strávíte - a boji nestrávíte většinu času, to mi věřte. Což bohužel neplatí pro Nosferatu, kteří si už z podstaty svého klanu zrovna moc nepokecají, a tak se většinou je tiše plíží stíny.
Samotné boje jsou spíše nemotorné, nezvyká se na ně nijak příjemně, přesto se dají hrát. Každopádně jsem vděčný, že těžiště hry neleží v bojích.
Technická stránka hry je i po dvou oficiálních a několika desítkách neoficiálních patchů stále dost mrzká, ale hra už alespoň nepadá a některé nejzávažnější problémy s některými grafickými kartami a podobné problémy byly odstraněny. Výběrem grafického enginu (Source z Half Life 2) si autoři docela nasrali do bot. Nebudu vám lhát - některé lokace jsou skvělé, hra je dokonce hodně osobitá, ale tato positiva vycházejí daleko spíše z narace, než z umění s enginem. Troika Games měli využít jinou technologii, to je jasné - HW náročnost je zcela neúměrná tomu, co se na obrazovce odehrává (ačkoli s dnešními sestavami nám zrovna tohle může být jedno), animace jsou někdy směšné, někdy dokonce odporné, lokace působí, i když často nacpané předměty, prázdně. Zvuky zní divně (což rozhodně neplatí pro fantastický dabing!), ozývají se často se zpožděním.
Čím je tedy hra tak moc výjimečná? Těžko se to vysvětluje. Ta fantastická atmosféra, kterou při hře budete vychutnávat, to se nedá popsat - geniální soundtrack namíchaný z licencovaných songů tak dokonale sedící k prostředí na jedné straně a vlastního soundtracku na straně druhé. Ta úžasná perverznost hry, která není samoúčelná ani náhodou - jen těžko si po dohrání budete myslet, že upíři by mohli vypadat či se chovat jinak, že jejich samotný svět by mohl být jiný. To fantastické zasazení do reálií našeho světa, vás nenechá ani na chvíli pochybovat, že oni tam někde venku skutečně jsou. A to i za předpokladu, že vaší nejoblíbenější knihou je Jak se kalila ocel a svým drahým polovičkám za vlahých nocí recitujete nejfantastičtější pasáže z Inženýrské odysey.
Pro: Komplexita hry, fantasticky fungující svět, příběh, atmosféra, soundtrack, poctivý RPG systém, dialogy, dabing, postavy,... A vůbec všechno, co není uvedeno v záporech.
Proti: Nezvládnutá práce s enginem, animace, zvuky, nijak moc záživné boje.