Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Medal of Honor: Frontline

  • PS3 65
Nejsem tolik spokojen jako většina zdejšího osazenstva. Ten hlavní důvod je vysoká, až masochistická obtížnost. Frontline je asi tak stejně obtížný jako Allied Assault. Plus nemožnost uložit hru během mise. Plus nepohodlné ovládání přes gamepad. Bohužel, největší oldschool je zdejší ovládání. Žádná funkce akcelerace kurzoru. Ani možnost nějak snížit citlivost. O nějakém asistentu míření si můžete nechat zdát. Ve Frontline se míří špatně a k tomu vám dá hra jen málo věcí zadarmo.

Na větších prostranstvích musíte nejdřív nepřítele najít. Pokud se vám to podaří dřív, než vás zastřelí. Nepřátelé jsou přesní a uhýbají. Moje muška byla roztěkaná a často se mi nedařilo nácky rychle zaměřovat. Kulometná hnízda částečně střílí skrz zeď. I na to jsem si při extrémně pomalém a opatrném postupu zvykl. Opakovat misi po dvacáté je tady na denním pořádku. Já si ale dal za úkol hru dohrát na střední obtížnost. Podle zákonu pravděpodobnosti to trpělivý člověk (při dostatečném počtu pokusů) nakonec vyhraje. Otázkou je, zda je tohle ještě zábava. V některých misích (důlní vozík) ani opatrný postup nejde aplikovat.

Válka je válka a Frontline se pokouší její frustraci přenést na televizní obrazovky. Naštěstí někdy pomůžou chyby obsažené v PS3 verzi. Nepřítel se občas zasekne do zdi. Občas vytuhne, pokud utečete z boje a znova se vrátíte. Trochu to kompenzuje nemožnost ukázat oficírské papíry v tajných misích. Docela velká chyba. Naštěstí je hra hlavně o střílení, takže na nějakou tajnou misi se můžete z vysoka vyprdnout.

Po tom, co jsem si s hrou vytrpěl, musím uznat, že mě bavilo sbírat vzácné trofeje na PSN za dokončené úrovně. Evidentně s tím všichni takové nervy neměli. Každá dokončená mise bylo jedno velké oddechnutí a zároveň uspokojivý pocit z jejího zdolaní. Sáhl jsem si na dno nervů. Zahrál si zase jednou pořádný masochistický oldschool a vzpomněl si na hru Project IGI.. Díky, ale teď bych si dal raději něco odpočinkovějšího.

Pro: pocit uspokojení z každého zabitého nácká, z každé dohrané mise, z dohrané hry

Proti: nemožnost ukládání během misí, masochistická obtížnost, nepohodlné ovládání, technické chyby

+19

Dragon Age II

  • PS3 60
Je mi za těžko uvěřit, že BioWare od Baldurs Gate II nedokázalo vydat hru, která by se jí, byť alespoň minimálně, přiblížila v celkových kvalitách. Duchovní nástupce v podobě Dragon Age byla klišé nuda bez jediného pokusu o jakýkoli „rizikovější“ prvek. Do druhého dílu dračí ságy jsem tedy šel s velikou skepsí. Po dohrání ale uznávám, že mě po většinu času docela bavil.

Začnu věcmi znepříjemňujícími již první díl. Předně prachobyčejný, až hnusný, design úplně všeho. Lokace, brnění i obyčejné oblečení vypadají genericky a přírodní scenérie (celkem jsou asi dvě) patří k těm nejodpornějším v žánru. Dále je tu všemocný ledový mág, který strčí do kapsy vše, co se mu postaví do cesty. Spojit se ve světě DA čtyři takoví, tak hravě převálcují tisícové armády. Opětovně se vrací i vlny nepřátel. Díky menším dungeonům alespoň neotravují příliš dlouho. Za zmínku stojí kodex plný suchého textu, u jehož psaní, a hlavně čtení, musel usínat i samotný autor.

Nepřekvapí ani vedlejší questy. Způsob, jakým jsou nalepeny a uměle vloženy do hry je patrný takřka u každého. Úkoly plněné pro společníky již působí o něco lépe, protože obsahují alespoň minimální hloubku, vyplynu-vší z interakce s nimi. Samotní „kumpáni“ představují klasickou BioWare sebranku, takže není potřeba je nijak rozebírat. Lépe už je zpracován Hawke, obzvláště v porovnání s univerzálním géniem Shepardem. Není tak vtíravý a většinu dialogů je schopen rychle ukončit bez nějakého zbytečného protahování. Rýpnout bych si mohl do jejich obsahu, kde lze, vinou dialogového kola, vytvářet zcela nesourodé a nesmyslné rozhovory.

Jednoznačného zlepšení se dočkaly boje. Rychlostí i frekvencí střetů se dostaly na únosnou mez, doladit by potřebovala ještě poměrně nevyvážená obtížnost. Nějak nevím, co napsat k příběhu. Podobně jako u Mass Effectu 2 se v něm, krom tří míst, vlastně nic neděje a otevřený závěr také nepomáhá. Vyzdvihnout si zaslouží zvuková složka, konkrétně padnoucí dabing.

Dragon Age II dělá dost věcí špatně nebo polovičatě. Zaujmout jistě může fanoušky žánru. Ostatním doporučuji poohlédnout se jinde.
+18

Heavy Rain

  • PS3 95
Píše sa rok 2010 a vychádza Heavy rain. Internet je plný oslavných recenzií, ale ja som voči hre chladný. Rozmýšľam, či to nebolo tým, že som v tej dobe nemal PS3 :)
Je koniec roku 2011 a kupujem plejko.
Píše sa rok 2014 a ja kupujem Heavy Rain.
Je marec 2015 a konštelácia hviezd mi hovorí, že práve teraz je ten správny moment. Moment, kedy si hru naozaj užijem. Bez rušenia a bez prestávok...až na ten spánok.
Očakávania sú absolútne, čakal som vyše roka, než príde ten správny moment. Toto bude po dlhej dobe ďalšia hra, ktorú už nikdy nedostanem z hlavy a jedného dňa sa o nej snáď porozprávam s vnúčatami. Asi nejako takto...

Deti: Ahoj dedo, nedávno sme dokončili hru Heavy rain.
Ja: To je tá hra, ako tam naháňate origami vraha a hráte tam za 4 rôzne postavy ?
Deti: Hej.
Ja: Hra, ktorá má niekoľko rôznych koncov v závislosti od toho, aké ste spravili rozhodnutia počas hrania ?
Deti: Hej.
Ja: Hra, kde vám môže zomrieť hlavná postava a napriek tomu sa dá pokračovať ďalej ?
Deti: Hej.
Ja: (zamyslím sa) A čo ovládanie ? Pamätám si, že keď ste vybrali vyššiu obtiažnosť, tak niektoré činnosti bolo nutné spraviť jemnejšie pomocou analógovej páčky.
Deti: Výborná pamäť dedko.
Ja: Za koho sa vám hralo najlepšie ?
Deti: Hanka – mne za novinárku Madison, bola pekná a nebála sa ísť do nebezpečenstva, Teo – ja som mal rád Ethana, aj keď to ako otec nemal vôbec ľahké.
Ja: Teo, ešte stále je Madison taká pekná baba ? Veď ty vieš, čo mám na mysli.
Teo: Viem, sprchovanie a neskôr tú striptízovú scénu v klube.
Ja: (Zamyslím sa, v duchu sa pousmejem, ale nič nehovorím)
Ja: Čo hovoríte na príbeh ? Nebudem vám klamať, ale nebolo mi všetko jedno, keď som sa sledoval príbeh 2 bratov, ako sa hrali na stavenisku a ako na nich ich otec alkoholik totálne kašlal. Nehovoriac o tom, čo musel prežívať Ethan. Autori to vedeli vykresliť veľmi presvedčivo.
Deti: Svet sa asi nikdy nezlepší.
Ja: Aké ste mali zakončenie ?
Deti: Shauna sme zachránili, origami vrah skončil mŕtvy, Jayden prežil a Madison sa dala dokopy s Ethanom.
Ja: Bravo, pri prvom hraní som dosiahol rovnaký výsledok, ale v druhom hraní som sa potreboval zbaviť pre mňa nudnejších častí hry, preto som nechal zomrieť Madison aj Jaydena.
Hanka: Moja Madison :(
Ja: Bolo to v rámci testovania nelineárneho postupu a ono to naozaj fungovalo. Vďaka tomu som sa vyhol nočnému klubu, ktorý som z duše neznášal kvôli „brodeniu“ sa davom ľudí. Bol som z neho na prášky, lebo som sa furt o niekoho zasekával...Chudák Ethan za to potom na konci hry poriadne pykal.
Hanka: (so slzami na krajíčku)
Ja: Ehm... Ethanov syn Shaun prežil ! Ale zmeňme tému. Čo vám na hre vadilo ?
Deti: Síce dnes už sú qte aj v návode ku hre, ale tu boli aj nepríjemné. Stlačiť 3-4 tlačítka naraz bola občas fuška.
Ja: V tom s vami súhlasím. Mne vadila ešte jedna drobnosť. Pri Ethanovi si autori pomohli barličkou, že z času na čas nevedel, čo sa mu stalo. No a počas tejto chvíle si mohol robiť kto chcel čo chcel. Potom už mali autori postarané o chvíle, kedy akože o niečo príde.
Deti: Hanka – mne sa to páčilo celé tak, ako to bolo. Teo síce tiež vymýšľal, že občas nevie, čo sa stane, keď pri qte stlačí dané tlačítko a omylom tak zastrelil osobu, ktorú zastreliť nechcel, ale keď sme to prechádzali znova, tak sme si dali lepší pozor.
Ja: To ma veľmi teší. Btw. už som vám rozprával, ako som jedného času nevedel zohnať Planescape: Torment a keď mi už kamarát požičal svoje CD, tak na ne nevhodne nalepil nálepky a znehodnotil všetkých 5 CD ?
Deti: Už 3x.
Ja: Aj o tom, ako som si špeciálne kvôli Dead Space kúpil grafickú kartu, ktorú som po jeho dohratí obratom predal, alebo ako som v Half-Life quick savol presne v momente, keď na mňa letel výbušný náboj ?
Deti: Maj sa dedooo.
Ja: (Aaaaaach, to boli časy !)
+18

Infamous

  • PS3 60
inFamous je další z řady her, po kterých jsem svého času poslintával a v herních médiích se psalo cosi o "must play" titulu. Psala se léta páně 2009, studoval jsem střední a filmové komiksárny zrovna začínaly frčet. Tehdá jsem byl majitelem pouze dýchavičného PC a na konzoli jsem si mohl nechat zajít chuť. Po deseti letech, kdy doháním resty v plném proudu, se konečně dostalo na kdysi opěvované inFamous. A jak hra působí podle dnešních měřítek?

Inu, nic moc. Faktem je, že inFamous poměrně hodně zastaral. Je to znát především na nehezké animaci a divných zvucích při běhu. Stylem hra připomíná jakýsi klon Assassin's Creed či Sabouteur, tentokrát však v komiksovém hávu se superhrdiny a superschopnostmi. Hra je zasazená do fiktivního Empire City, města zasaženého katastrofickým výbuchem, díky kterému řada místních obdržela zvláštní schopnosti. Zápletka je samozřejmě složitější a ve finále dojde i na nějaké ty zvraty, ale jako celek mě nedokázala výrazněji vtáhnout. To je první problém, který se hrou mám.

Ten druhý je samotný openworld. Město, dělící se na 3 samostatné ostrovy, není moc velké. Přeběhnout se dá během několika minut, což je určitě plus, protože hlavní hrdina Cole MacGrath vozidla neřídí. Co už mi ale tolik nevoní je fakt, že celé město je vlastně šedivá díra ala Liberty City. Základním kamenem her v otevřeném světě je pro mě především prostředí, které je radost prozkoumávat. To se tady nekoná a po pár hodinách hraní začne naopak docela výrazně nudit.

Jinak je na tom už samotná hratelnost, která je poměrně rozmanitá a s každou odemčenou schopností mě hra bavila o něco víc. Ze začátku je Cole takový jantar, co nic pořádně neumí, furt někam padá a jakmile se na něj sesype víc nepřátel, tak to znamená zpravidla konečnou. Obecně nemám rád hry, kde se okolo avatara spawnují enemáci, jen aby se něco dělo a nenechají mě ani pořádně se projít. Tohohle jsem si tady užil do sytosti. Jakmile jsem se však naučil mechanismy - být neustále v pohybu, hodně lítat po střechách a vysávat elektřinu kde to jen jde - tak jsem se začal solidně bavit.

Hlavní příběhová linka čítá okolo 40 misí, misí vedlejších je možná dobrá stovka. Zatímco ty hlavní jsou docela ok a jsou prošpikovány komiksovými animacemi, ty vedlejší slouží ke klasickému dobývání území města. Ač jsou vedlejší questy po čase docela monotónní a až příliš se opakují, nelze mluvit vyloženě o klasickém copy paste designu. Žádná mise není zcela stejná a většinou rychle odsýpají (až na na klasicky otravné sledovací/eskortovací mise), takže jsem se na málokteré zasekl na více jak pár minut. Nicméně kdyby jich nebylo tolik, asi bych byl radši. A nebylo to jen moje completionist OCD, co mě nutilo je plnit. Jakmile hráč totiž určité území obsadil, počty nepřátel se snížily na nutné minimum, což mj. dost ulehčovalo i mise hlavní.

V úvodu jsem zmiňoval Assassin's Creed. Důvodem jsou samozřejmě hrdinovy akrobatické kreace. Cole nezískal jen schopnosti ovládat elektřinu, ale také mu exploze navýšila sílu, takže dokáže vyhopkat na jakoukoli budovu s prstem v nose. Na jednu stranu mě tu potěšilo, že šplhání není oproti AC žádná sranda a hráč se musí snažit, aby neustále někam nepadal. Na druhou stranu ono šplhání působí dost budgetovým dojmem. Ovládání je nepřesné, Cole se neustále o něco zasekává nebo po něčem "plave." Nejvíc je to znát v troskách historické čtvrti, kde jsem se co chvíli propadl do textur nebo se v úzkých prostorách mezi troskami zasekl. Stručně řečeno tedy fajn, že na mě tvůrci kladou nějaké nároky a šplh není ryze automatický, ale zároveň by si zasloužil rozsáhlý polish.

Profilování postavy na dobro/zlo je docela fajn, ale rozdíly jsou prý také spíše kosmetické. Strom dovedností je skromný a přesto, ač jsem vybílil celou mapu, jsem si ani zdaleka neodemkl všechno. Ve finále jsem byl ale solidní tank, kterej si razil cestu městem hlava nehlava, civilové necivilové, a upřímně, přes všechny ty nedostatky, které zmiňuji výše, jsem se vlastně docela slušně bavil. inFamous je nicméně titul čistě na vyblbnutí. Takové to ponoření do hry na dlouhé hodiny jsem tu nenalezl.

Pro: postupně čím dál tím více zábavnější řežba, poměrně originální superschopnosti a jejich mechaniky, rozmanité mise, komiksové animace

Proti: generické a nezáživné město, zastaralá grafika, fps dropy, ingame animace, budgetově působící pohyb, nezáživný příběh

+18

Robert Ludlum's The Bourne Conspiracy

  • PS3 40
Hry podle filmů z předchozí dekády nemají zrovna dobrou pověst. V drtivé většině jsou to horkou jehlou spíchnuté rychlokvašky, které nejenže nevypadají moc dobře, ale hlavně se moc dobře nehrají. The Bourne Conspiracy sice nevypadá na první pohled vůbec špatně, ale jinak splňuje vše výše zmiňované.

Čím hra mile překvapí je množství animací, které jako by z oka vypadly filmové trilogii. Roztřesená kamera, dynamický střih a orchestrální hudba slibují možná lineární, ale zato velmi svižnou akční jednohubku, jakou je třeba Wanted. Jenže v případě The Bourne Conspiracy nefunguje prakticky nic. Hra kombinuje žánr cover-based střílečky, mlátičky a okrajově i primitivní stealth akce. Zatímco ale animačky jsou svižné a hráče napumpují adrenalinem, samotná hra je zoufale pomalá. I přes citlivost nastavenou na maximum je otáčení a pohyb hlavního hrdiny úúúú-táááá-hááá-néééé jako Jabbův ranní sopel a naprosto otřesná optimalizace tomu rozhodně nepomáhá. Cover-based systém je nedomrlý, nelze tu přeskakovat mezi překážkami, ani střílet naslepo a Bourne zjevně nikdy neslyšel o granátu. Sice je to tajný agent, ale tajný tu stejně moc není a přestřelky v takhle osekané podobě rozhodně kdovíjaká zábava fakt nejsou. Kór když je headshotování prakticky nutnost vzhledem k tomu, že jsou nepřátelé jinak úplně absurdně odolní a snesou do hrudi klidně i celý zásobník.

Druhým prvkem jsou pěstní souboje, které jsou také strašně prkenné a celkovým zpracováním působí spíše jako minihra na oživení stereotypního gameplaye. Bohužel - je na nich postavená dobrá polovina celé hry. Postupem času navíc začne přituhovat a postupně mě hra začala frustrovat natolik, že jsem ze střední obtížnosti musel snížit na lehkou a i tehdy jsem se vztekal nad neplynulostí komb a neférovým jednáním nepřátel. A ne, tohle zábava taky není. Utíkací sekvence a automobilová honička jsou zpracováním přinejlepším průměrné, často navíc rozmělněné quick-time eventy, ale v zásadě hratelnost příjemně oživující. A nakonec nechybí ani trocha plížení, které jsem si užíval asi nejvíc, protože jsem mohl nepřátele take-downovat jedním stiskem tlačítka.

The Bourne Conspiracy je hra složená z prvků různých žánrů, ale ani jeden není dotažen do uspokojivé podoby. I přes snahu o rozmanitost se to nehraje dobře a hra velmi brzy začne nudit a to i navzdory své krátké herní době.

Pro: neokoukané prostředí evropských měst, dynamické animace, obstojná grafika

Proti: celková hratelnost, tuhost a nepřesnost ovládání, tragický framerate, absurdní odolnost nepřátel jak při přestřelkách, tak v některých soubojích

+18

Call of Duty: Black Ops

  • PS3 70
První černé operace se mi špatně hodnotí. Hru jsem musel na půl roku odložit, a i po půl roce jsem se musel do hry nutit. Důvod byl jednoduchý: hraní nebylo zábavné.

Hra přitom nezačíná vůbec špatně. Neobvyklý start, kdy jste v nějaké výslechové hale, a postupně zjisťujete informace o sobě a ostatních postavách, slibuje zajímavý příběh. A také útěk z vězení byl brilantním zážitkem, který bych se nebál označit za jednu z nejlepších misích v rámci CoD série vůbec.

Jenže po útěku z vězení nastala šeď dokončená mým půlročním útěkem pryč od hry. Mise byly v podstatě pořád to samé dokola. Nevěděl jsem kde jsem, proč tam jsem, prostě jsem jen střílel. I to by do jisté míry mohlo být zábavné, třešňičkou na dortu jsou však zcela očividné skripty. Špatně udělané skripty. V jedné misi, kde jsem se schovával za barely, jsem se rozhodl hru trochu otestovat. Půl hodiny jsem zůstal schovaný za barelem a nedělal jsem nic. Výsledkem bylo, že spolubojovníci kosili jednu vlnu za druhou. Nepřátelští vojáci se objevovali do nekonečna znovu a znovu. Když jsem toho měl dost, posunul jsem se o pár metrů dál, a... Najednou nic. Jdu tedy dál abych následně zjistil, že se vojáci objevovali z uzavřeného prostoru.

Nakonec jsem však hru dohrál, a musím férově konstatovat, že konec mě opět chytil. Příběh byl zajímavý, i když se nevyhnul mnohým klišé. A závěrečný bonus, nebo spíše vtípek, s Kennedym mě pobavil :)

Pro: zajímavý příběh, útěk z vězení, Kennedy a spol

Proti: Prostředek hry, skripty, občas silná nuda

+18

Dante's Inferno

  • PS3 80
Deset let zpátky se celých pět her utkalo o trůn sdílený DMCčkem a Bohem Války. Byly to konkrétně Bayonetta, Darksiders, Castlevania: LoS, třetí GoW, a právě zdejší Dante a jeho devět kruhů pekla. Čtyři z těchto pěti her si užily dostatečný úspěch na to, aby daly vzniknout i sequelům, té poslední z nich se ovšem satanužel dařilo hůř. Částečně to možná bylo tím, že tito tvůrci v životopise naposled měli Dead Space, především to ale beztak bylo proto, protože se to prostě hrálo až přehnaně podobně, jako GoW.

A vskutku, kdyby se to bylo jmenovalo God of War: Inferno, nikomu by to asi ani nepřišlo divné. A netýká se to jen na chlup stejného bojového systému či toho vyloženě identického (ie. stejně kreténského) platformingu a hádanek, ale i té obdobně epické orchestrální hudby, a té melodramatické až teatrální VA režie. Původní básně sice naznačovali spíše zádumčivější přednes, ale herecké pojetí á la Šejkspýr funguje taky dobře.

Ale je to škoda, protože Dantíkův Infernáš je legitimně kvalitní hra. Jistě, God of War má v jedné věci navrch - Kratos vraždil s hněvem tisíce sluncí, a byla vždycky slast sledovat, o kolik brutálnější jeho další finišující fatalita asi bude. Na tuto brutalitu je právě tato hra skromnější, což je i překvapující vzhledem k předešlému dílu tvůrců. Ve všech ostatních směrech je to ovšem dalekosáhle lepší, zábavnější produkt.

Za jeho nejsilnější devízu považuju právě to, jak odprezentoval každý z oných devíti kruhů pekla, kdy v krásné souhře pracovalo samotné prostředí s báječnou atmosférou a designy nepřátel i bossů. Každý kruh přitom samozřejmě má citelně ojedinělé vyobrazení v závislosti na příslušné básni stejného názvu. V textu je kruh Chtíč popsán jako jakési nekončící tornádo, co na to hra? Vecpe Vám patřičně do chřtánu masivní FAKJŮ tornádo, a všechno kolem navíc zahalí do hluboké fialové! Samozřejmě, užijete si tu i očekávané klasiky ohně a síry, jen se k nim holt musíte prokopat přes bahnaté, červy prolezlé jámy kruhu Nenasytnost, přes slévárny taveného zlata kruhu Chamtivost, překročit řeku Styx, prozkoumat chmurný sebevražedný lesík, a další podobné rozkoše, které by udělaly dobrého křesťana i z Čárlího Sheena.

A i příběh to má zajímavej! Dante sice byl muž Boží, ale napříč jeho tůrou peklem se nad slunce zřetelně ukáže, že hřešil víc, než kdokoliv jiný. S tou poetickou náturou, jakou je to odvyprávěno, to pospolu s tím melodramatickým přednesem vytváří vskutku vytříbenou tragédii. A obzvláštní prdel je, že i tahle zapomenutá mlátička si dala to úsilí alespoň trochu integrovat příběh s hratelností - a tak ku zisku skillpointů budete vesele lidem poskytovat rozhřešení, nebo je naopak odsuzovat, podle toho, který konkrétní skill strom zrovna budete chtít obohatit.

Takže se to hraje dobře, má to skvělou celkovou prezentaci, ale nebyl to finanční úspěch, tož kde je do psí díry zakopanej Zuul? Well...holt to vyšlo v roce, ve kterém se to nemohlo vyhnout konkurenčnímu parnímu válci, a to především proto, protože je to fakt echt překouřeně podobný temu Kratosovi. A taky v tom možná částečně mají prsty poslední části hry, které jsou oproti předcházejícímu zbytku prostě nesrovnatelně slabší a trestuhodně nekreativní. Ale na rovinu Vám povím, stokrát radši si někdy znovu zahraju toto, než cokoliv z původní trilogie God of War. Pravděpodobnější ale je, že až zase budu mít chuť na obdobnou rubačku, DMC to jistí nejvíc. Tomuto žánru Japonsko prostě vévodí, a nemyslím si, že by se v nejbližších generacích mohla hierarchie byť o bď měnit.

Pro: Je to God of War, ale diametrálně lepší!

Proti: Je to God of War, jen lepší...

+18

The Last of Us

  • PS3 100
  • PS4 100
V Last of Us se vypravíte do postapokalyptického světa plného nakažených lidí houbou cordyceps. Příběh je zasazený do 20tileté budoucnosti. V příběhu hrají hlavní roli Joel a Ellie (ta byla pokousána jedním z nakažených, ale neproměnila se), kteří se vydávají na cestu přes celou Ameriku. Při této cestě potkají Joela s Ellie mnoho překážek, s kterými se budou snažit poprat a také mnoho nových přátel i nepřátel, kteří se snaží v tomto světě přežít. Ve hře se hraje za Joela, (ale ke konci hry si zahrajete i za Ellie). Nakažených je několik druhů, podle toho jak dlouho jsou nakažení a jak se houba v jejich těle rozrůstá. Příroda, kterou putujete je velmi krásná a dokázal bych se touto krajinou kochat hodně dlouho i když po tomto světe pobíhá mnoho nakažených. Ve hře jste rádi i za pár nábojů protože je jich nedostatek a často se vám může i stát, že nebudete mít žádné a budete si muset vystačit jen s ručníma zbraněma a nebo se stealthem. Budete si také vyrábět s pomocí věcí co najdete po světě různé druhy bomb, kudly, lékárničky a vylepšení na vaše ruční zbraně. Celou hru navíc doprovází krásná hudba. Je to hra s opravdu nejlepším příběhem, co jsem si mohl zahrát. The Last of Us jsem hrál na PS3 i na PS4, na kterém jsem hru už několikrát dohrál. Na obou konzolích se hra může pyšnit skvělou grafikou a hratelností. Hru mám opravdu rád a těším se na druhý díl, který mě přijde podle ukázek temnější, takže se budu víc bát, což mě možná odradí od hraní hry.

NA POPRVÉ - leden, únor 2019.
Hrál jsem na normální obtížnost.
Hru jsem dohrál za 14:56:47.
- 547 zabití, 70% úspěšnost střelby, 90 headshotů, 46 úmrtí.

NA PODRUHÉ - květen 2020.
Hrál jsem na normální obtížnost.
Hru jsem dohrál za 11:22:58.
- 478 zabití, 74% úspěšnost střelby, 81 headshotů, 25 úmrtí.

Pro: Příběh, grafika, sympatické postavy, hrací doba, krásné prostředí, hudba

Proti: Nic

+18 +19 −1

The Darkness

  • PS3 80
Hned na začátku bych si mohl tradičně postěžovat na televizní ovládání FPS. Možná už to nebude dlouho trvat a konečně se to pořádně naučím. Každopádně můj ultimátní ovladač Splitfish odvedl i na druhý pokus slušnou práci. I když se, samozřejmě, nedá srovnávat s přesností optických myší na PC.

Na grafickém zpracování hry je hodně vidět, jak se autoři chtěli vytáhnout. Jak chtěli vytáhnout z PS3 všechno co se do ní vejde. Grafika vypadá skutečně hezky, bohužel na úkor plynulosti. V přestřelkách nebo ve složitějších scenériích jsem měl pocit, že snímkování padá k nějakým 20 fps. Občas se to i celkem nepříjemně škublo. Bohužel tohle celkem sráží pocit ze hry. V tomhle případě platí, že méně je někdy více.

Na druhou stranu, temná atmosféra a celkově výtvarné pojetí celé hry je geniální. Hra nesází na nějaký epický děj. Hlavní hrdina spíše bojuje sám se sebou v civilním, drsném a trochu snovém prostředí. Nepřátelé z něho mají strach. Cítí z něj temnotu, která jím prochází každým coulem. Cítí z něj hněv a odevzdanost. Vědí, že proti němu nemají šanci. Nikdo z nich neumí zhmotnit své nejděsivější vnitřní démony. Jediné, co jim může pomoci je světlo. Toho se ale moc nedostává.

Tragického hrdiny Jackieho je mi líto. Nevybral si to, čím bude. Po narození to na něj přenesl otec. Nedaří se mu ani v lásce. Jediné, co se mu může podařit je všechny zmasakrovat. A věřte tomu, že potřeba konvenčních zbraní je jen druhotná. Za hru jsem sežral asi 350 srdcí. Předtím jsem se jednou zastřelil a jednou mě umučili. Podíval jsem do obzvlášt pekelné alternativní první světové. Když jsem konečně všechny potřebné lidi zmasakroval, nezbylo mi nic jiného, než se probudit do noční můry.

Super hra. Na XboxOne to možná bude plynulejší a hratelnější.

"Severní vítr"

Pro: hlavní hrdina, atmosféra, příběh, démoni, vytvarné pojetí, filmový nádech

Proti: špatná plynulost, hlavně v přestřelkách

+18

Resistance 3

  • PS3 85
Třetí Resistance mi sedl. A překvapivě hodně. Občas lidé tomuto dílu vyčítají vyšší obtížnost. Jako startovní hru na PS3 bych to rozhodně nedoporučoval, ale obtížnost je v mezích normy. Na střední obtížnost jsem umíral jenom občas. Ovládání gamepadu mi už, po nějaké době z PlayStationem, nedělá problém. Postupné startování citlivosti kurzoru je skvělá věc. Jaký velký rozdíl oproti starším kusům typu Medal of Honor: Frontline, které to nemají a kde musíte při každém míření těžce cukat kurzorem. Navíc, autosave je v třetí Resistance doslova na každém kroku.

Ze začátku jsem byl trochu vyjukaný z návratu lékárniček. Někdo by řekl, že to zvýšilo obtížnost. Já říkám, že to změnilo styl hraní. Moc se nevyplatí opatrně vykukovat z poza rohu a z dálky ostřelovat nepřítele s tím, že občas schytáte nějakou tu ránu. Tady je potřeba být v kontaktu s nepřítelem. Být v kontaktu s jeho lékárnami. Odhadem každý třetí emzák má za pasem připevněnou lékárnu. Bez nich dlouho nepřežijete. Díky tomu se z Resistance stává pořádná řežba.

Potěší možnost opět nosit všechny zbraně u sebe. Je super mít možnost vybírat si zbraně podle nálady a ne podle toho, co hra zrovna dovolí. Každá zbraň má něco do sebe. Mě nejvíc pomáhala brokovnice a ta zbraň, co dokáže prostřelit zeď. Možnost jejich vylepšení je taková malá odměna za používání. Proč ne, mě to přišlo fajn. Stejně tak bossové, kteří jsou naprosto přirozeně zakomponovaní do děje. Člověk by si ani na první dobrou neřekl, že bojuje z bossem. A souboje s nimi jsou parádní. Slušný pokrok oproti minulému. Jediné, co mi trochu chybělo, byl boj po boku lidské armády (která už není). Naopak poprvé v sérii zažijete boj proti lidským protivníkům.

Atmosféra hry je skvělá. Temný zdemolovaný svět, který už nenabízí příliš radosti. Přeživší se schovávají a snaží se v přicházející stálé zimě přežít. Celé je to trochu komixově laděné a nebere se to moc vážně. Děj je plný profláklých a nesmyslných klišé, které je opravdu potřeba nebrat vážně. Například scéna, kdy hrdina přijde k rádiu u kterého hraje gramofonová deska. Nemuselo by to být nic moc divného, až na to, že je očividně jasné, že toto místo lidé ani elektřina už dlouho neviděli. Halucinace zmrzlého hrdiny? Možná.

Konec je tak přestřelený, že jsem dlouho přemýšlel, zda už hrdina dávno neumřel před ním a zda to není jen projekce jeho snů. Podivná představa. Zároveň i děsivá. Kdyby to tak opravdu bylo, hra by měla velký přesah. Beznadějnost celé situace je očividná už od začátku.

Pro: perfetní atmosféra, abstraktní příběh, který můžete milovat i nenávidět, možnost nosit všechny zbraně, nezničitelný všední hrdina, ke konci už opravdu hodně solidní mindfuck

Proti: některé části v New Yorku jsou trochu frustrující, hnutí odporu je v troskách

+18

Deus Ex: Human Revolution

  • PS3 80
Hry stárnou ze všech zábavných médií beze sporu nejrychleji. První Deus Ex je toho zářným příkladem. Ač kvalitní hra, dnes se už technicky nechytá. Byl jsem zvědavý, jak dopadne moderní prequel. Jedmím slovem: dobře. Několik možných způsobů řešení je tu stále a příběh slušný.

U vylepšování augmentací je nutné přemýšlet a vybrat si vlastní styl hraní. Já se rozhodl pro hackování a stealth postup. Střelné zbraně jsem nikdy nepoužíval a všechny situace řešil bez jediného zabití. Nepřátelé (oproti prvnímu DE) netrpí demencí, takže na nejvyšší obtížnost Jensen vydrží pouze pár zásahů a stealth je nejjednodušším postupem. Navíc ponurá atmosféra k němu i vybízí.

Problém nastal až u soubojů s bossy. Za ty by si měl někdo nafackovat. Čtyři obyčejné přesřelky s pobíháním po místnosti. Věřím, že při specializaci na střelné zbraně jsou lehčí, ale můj Jensen měl opravdu co dělat, aby neodešel do věčných lovišť. U prvního bosse jsem snížil obtížnost ne střední a u druhého na nejnižší. Není přece zábava dvacekrát za sebou umřít. Copak nikdo z vývojářů ani neviděl jekéhokoli bosse ze série Metal Gear Solid? Měly nápad, napětí, atmosféru a hlavně osobnost. Tohle všechno jim v DE:HR chybí.

Z hudby si žádnou skladbu nevybavuji, takže žádná sláva, ale apoň neruší. Dabing je kvalitní, jen na Jensenův hlas bylo potřeba si zvyknout. Líbilo se mi provedení rozhovorů, díky kterým bylo možné si postup hrou výrazně ulehčit. Zastávám názor, že několik různých konců ztrácí smysl, pokud je cesta k nim vždy stejná. Přesně tak je tomu zde. Rozdělení do nich se koná až v samotném závěru.

I přes několik nedostatků se jedná o kvalitní mix akce a RPG. Původní Deus Ex si už nikdy nezahraju, ale Human Revolution jistě ano.

Pro: atmosféra, vývoj postavy, různé styly hraní

Proti: bossové, nevýrazná hudba, nevyvážená obtížnost

+17 +19 −2

God of War: Chains of Olympus

  • PS3 80
Od handheldového vedlejšáku, byť v podobě HD remasteru pro PS3, jsem neměl nikterak velká očekávání. Počítal jsem s tím, že bude hra notně osekaná a zjednodušená, že bude mít nijaký příběh a možná dokonce, že se při hraní nebudu moc bavit a všímat si omezení letité platformy. K mé radosti jsem se spletl a Chains of Olympus si v ničem nezadá s prvními dvěma hrami.

Jasně, jedná se o prequel, který má doplnit (nikoli posunout) děj původních dvou her, takže se nejedná o žádné příběhové orgie. Ve zkratce jde o to, že než Kratos začal vyvražďovat bohy, tak vyvražďoval jiné bohy. Do toho nějaké to PTSD okolo Kratovy rodinné tragédie a to pro další cestu za pomstou úplně stačí.

Chains of Olympus se v ničem výrazně neliší od prvních dvou her. Místy je co do detailů prostředí a ostrosti textur skromnější, ale nehrát ho takhle brzy po dohrání dvojky, tak si asi ničeho nevšimnu. Pořád se na to dobře kouká, stále se to parádně hraje a již zajeté herní mechaniky se tu a tam i příjemně rozšiřují. Tvůrci nepředvádí po stránce designu nic extra originálního a spíš recyklují to, co zavedli v Santa Monica Studio, ale prostředí se rychle střídají a hledání skrytých truhliček, řešení jednoduchých puzzlů a rubání rozmanitých nepřátel i tady nadmíru baví. Osobně bych ocenil více epických momentů, avšak nemůžu říct, že bych trpěl nedostatkem bossů. Je jich dost a jsou parádní. Postupně příjemně přituhovalo, byť se tentokrát ani jednou nestala hra vyloženě frustrující. Otravné časované puzzly tu nejsou, souboje jsou na normal obtížnost tak akorát těžké aby šly projít na jeden, maximálně dva pokusy - bossfighty nevyjímaje.

Co mi až tak nevonělo byly striktně vyhrazené koridory ohraničené neviditelnými stěnami a to i v místech, kde zdánlivě Kratovi nic v pohybu nebránilo. Hádám, že to mělo nějaký důvod u handheldové verze, ale u PS3 to působí divně, obzvlášť proto, že původní dvojice her to měla ošetřena daleko citlivěji. Stejně tak bych se nebránil přemapování kláves. Docela mě štve, že každý díl má jinak rozložené ovládání, na které je potřeba si určitou chvíli zvykat. Když už to takhle hezky vydali ve zremasterované kolekci, mohli to sjednotit. Hoši z Ready at Dawn rovněž nezvládají kameru, která často při soubojích nezabírá, to co by měla, a stává se z toho nepřehledný maglajz - zejména v užších koridorech, kdy jsem se poměrně často zasekával o nepřátele a neviditelné stěny a dostával se do nepříjemných řetězců útoků, ze kterých bylo těžko úniku.

Jinak ale vesměs nemám větších výtek. Chains of Olympus pokračuje v nastoleném trendu série. Je to kvalitní a velmi zábavná rubačka, která sice sérii nikam neposouvá (logicky), ale fandy, kteří chtějí prostě jen další nášup (s cca poloviční herní dobou), bezesporu uspokojí.

A ta hudba panečku, místy úplný Battlestar Galactica vibe.

Pro: chytlavá hratelnost, grafika, kvalitně navržené bossfighty, design prostředí, hudba

Proti: neviditelné stěny, místy nezvládnutá kamera, zase jinak namapované ovládání

+17

LEGO Harry Potter: Years 1-4

  • PS3 90
Jsem velkým fanouškem všeho okolo Harryho Pottera a nevynechala jsem ani tuto lego hru. Lego hry jsou celkově fajn a nejlepší jsou na hraní ve dvou na jedné konzoli. To, jak se obrazovka rozděluje a spojuje, když jsou postavy u sebe a odcházejí od sebe, působí přirozeně a příjemně.
Příběh hry je samozřejmě daný, ale lego ho vypráví originálním a zábavným způsobem. Musím říct, že mě do lego her obecně více sedí vyprávění bez dabingu. Je to skvělé, pochopitelné a odpadá jazyková bariéra. To je super, protože se jedná o skvělou hru pro děti. Je pravdou, že některé vtípky jsou opravdu dětské. Ale co, já se jim stejně zasměji. Je tam i spousta drobností, jako například Voldemortův bubák je Harry. To mě pobavilo.
My jsme s přítelem hrály příběh a já si pak hru dohrála sama na 100 %. Po dokončení příběhové části jsme měli hru dohranou pouze na 60 %. To je jedna ze slabin hry. Některé věci prostě při prvním průchodu nelze získat. Musí se nejdříve najít a koupit postavy s požadovanými schopnostmi. Autoři tak nutí hrát hráče každou kapitolu minimálně dvakrát.
Při hře ve dvou jsme neměli žádné problémy při hraní. Možná občas pozlobila kamera, která byla ve špatném úhlu a nedovolila nám se podívat tam, kam jsme potřebovali. Když jsem pak hrála sama, začali se mi do cesty plést ostatní postavy. Pak místo toho, abych vyslala kouzlo tam, kam jsem chtěla, jsem zasáhla nějakého společníka. Také bych si při opakovaném hraní ráda vybrala celý tým. Je možnost vybrat si pouze jednu postavu a zbytek se automaticky doplní. Vždy se doplní tak, aby tam byly zastoupeny postavy se všemi potřebnými schopnostmi (pokud je máte otevřeny), ale já bych si je chtěla vybrat všechny sama.
Během hraní se získávají červené krabičky s výhodami. Problém je, že se při každém spuštění hry, se musí všechny znovu zapnout. Na to jsem občas zapomněla. Bylo by fajn, kdyby zůstaly zapnuté. Ulehčení bych uvítala i při nákupu postav. Při hledání těch, které ještě nejsou koupené, se musí projít všechny jedna po druhé.
Lego: Harry Potter je super zábavná hra, a to jak příběhem, tak hratelně. Dobře se hraje ve dvou. Každý hráč si sbírá své vlastní penízky, je tedy ve hře i určitá dávka soupeření. Občas se tak stalo, že když se jeden dostal dál ve hře, druhého nepustil k sobě, ale nejdříve všechno vybral, aby měl více penízků. Naštěstí k tomu nebylo tolik příležitostí, jako v jiných lego hrách, kde to byl trochu důvod k neshodám.

Pro: možnost hrát ve dvou na jednom zařízení, humorné vyprávění příběhu

Proti: nutnost opakovaného hraní

+17

The Last of Us

  • PS3 80
  • PS4 55
Teda jak jsem mohl tuhle nudu dohrát někdy do konce, to vážně nechápu.

Pamět je zrádná věc. Jasně, pamatoval jsem si, že gameplay mě nezaujal a že úvod byl k uzoufání nudný, ale dynamické finále a velice dobře napsaný scénář vygumoval všechny záporné dojmy a ve mně zůstala vlastně kladná vzpomínka na tenhle interaktivní film s gameplay pasážemi. Takže s blížícím se příchodem dvojky jsem si hru chtěl oživit. Chyba!

Úvod je neskutečně nudnej. Ale fakt neskutečně. Tehdy jsem to skoro vypnul a i když jsem letos věděl do čeho jdu, trpěl jsem. Z nějakého neznámého důvodu nám tvůrci prezentují nudný generický zombie postapo svět dlouhými pasážemi, kde procházíte ulicemi, baráky, skladišti a do toho sledujete dialog mezi hlavním hrdinou a nejnudnější vedlejší postavou z celé hry, které v celém příběhu nemá žádnou zásadní roli.

Ještě než dojde k první akci, tak to hráč pozná díky šikovně poskládaným překážkám, za které se dá krýt. Vypadá to jako nějaká multiplayerová aréna ze hry z roku 2001. A těchto arén je tam obrovské množství, jen v některé se musíte plížit a v některé se střílí. A když se střílí, je to ještě větší nuda než v Uncharted.

Hra má jasná pravidla jak ji hrát a vlastně vám nedovolí chovat se jinak. Máte zde klidné pasáže a pasáže s enemáky. Ty klidné pasáže slouží k posouvání příběhu a dialogům mezi postavami a bufetění nutného lootu, arény s enemáky slouží k jejich překonání - většino proplížení skrz. Tyto pasáže jsou vždy jasně oddělené, aby se hráč jasně orientoval a věděl, kdy má být na pozoru.

Problém je v tom, že ani jedna součást gameplaye není zábavné. Plížení mezi zombíky je nuda, protože jeden druh je slepý, druhý druh je hluchý, takže jen měníte taktiku podle potřeby a nic víc. Pokud k tomu navíc používáte rentgenové vidění skrze zdi, tak přijdete o veškeré napětí. Nicméně letos jsem ho využíval, protože nemám tolik trpělivosti jako před 6 lety. Mým cílem bylo projít tyto arény co nejrychleji abych si užil příběh.

Ale příběh se táhne jak smrad z tichého pšouku ve výtahu a ani po 4 hodinách jsem se nedostal do míst, kde by začal mít grády. Všechno je to hrozně unylý, utahaný, pořád někde hledáte bordel abyste si z nůžek udělali nožík, který nepotřebujete, protože je vždycky možnost se proplížit. Ellie mi přišla tehdy cool, dneska mi přijde jako protivný fracek, Joel mi přišel zádumčivý, dneska mi přijde nudně emo a rádoby otravně odtažitý.

Co si budeme povídat, celý ten příběh je jedno obří klišé, ale já si pamatuju, že je funkční. Že někde v půce začne šlapat a že finále je famózní. A že pasáž s Ellie je úžasná, protože to je jediné místo, kde má gameplay skutečnou atmosféru a koule. Tak jsem radši přestal hrát, aby alespoň tyhle vzpomínky zůstaly nepoškozené. Ale jestli půjdu do dvojky, to zatím nedokážu říct.

Pro: remasterovaná verze se hýbe hezky, postavy jsou napsané dobře a celkově je příběh fajn, alespoň co si pamatuju

Proti: nudný nezáživný svazující gameplay plný qte a nudného pokládání prken, plavení vorů, otevírání vrat od garáže atd.

+17 +23 −6

Call of Duty 3

  • PS3 70
Tak ďalší herný rest mám za sebou. Najväčšie výtky mám k technickému spracovaniu hry, ktoré je fakt katastrofálne na to, že to bol ps3 „launch" titul. Hra je strašne zle optimalizovaná a tie prepady FPS sú už fakt na hranici únosnosti. Tak obrovské množstvo rôznych bugov s ktorými sa hráč stretáva doslova ničí zážitok z hry.

Príbeh hry na to, že sa odohráva len v jednotvárnom prostredí francúzskeho vidieku tak bol super. Hráte vlastne za štyri charaktery. Za Amíkov ovládate priváta Nicholsa, ktorého si celkom obľúbite, kvôli jeho partii. Trošku neskôr to strihnete za seržanta James Doyla z united offensive , kde budete bojovať po boku známeho majora Ingrama. Potom za „kosatku" menom Joe Cole a nakoniec za „pšonka" Bohatera. Členovia „squadu" nepôsobia plocho a majú ako také charakterové črty. Náplň misií je typická ako pre iné vojnové hry. Zastrieľate si z tanku, sabotujete nemeckú techniku atď. Škoda, že sa tu nenachádza žiadna pamätný level, na ktorý sa bude spomínať. To je asi tým, že prostredie je strašne monotónne.

Taktiež tu využijete sixaxis prvky, ktoré mi prišly strašne hrozné, zdĺhavé a otravné. Keby ovládanie džípu sa spoliehalo len na sixaxis prvok tak hru nedokončím. Respawn fritzov občas pripomínal Left4Dead, tak obrovské vlny Nemcov som dlho nezažil a hlavne na konci hry. Často som mal pocit, že hra postupne zdvíhala obtiažnosť hry a Nemci boli chytrejší, mali lepšiu mušku a tak, Bol som celkom milo prekvapený, že sa tu nachádza aj trochu fyziky a deštrukcie, čo pozitívne prispievalo k atmosfére hry.

Grafika má svoje limity, celkom často je vidieť jej nedostatky ale aj tak neurazí. Celkový „feeling" z bojov bol pre mňa veľmi dobrý a cítiť ten „next-gen" oproti playstation 2. Hra je dosť založená na „story tellingu", síce žiadny veľký vojnový megapríbeh nečakajte, ale autorom sa celkom podarilo zachytiť atmosféru.

Hru odporúčam skôr hrať na Xbox360, ktorý má oveľa lepší technický stav ako PS3 verzia.
+17

Silent Hill: Downpour

  • PS3 75
Downpour je podle mnohých fanoušků série Silent Hill nejhorší díl a dobové recenze se shodly na tom, že se moc nepovedl. První verze hry byla šíleně zabugovaná, často dropovalo FPS a celkově to vypadalo, že tvůrci moc neuměli pracovat s Unreal enginem. Později vyšel patch, který ty nejhorší chyby opravil, ale nebylo to příliš platné, protože pověst nehratelně zabugované hry už Downpour nikdo neodpáře. Plus, některé problémy zůstaly do dnes.

Jakožto velký milovník Silent Hillu jsem se do Downpour pustil, abych zjistil, jestli je to opravdu tak špatné, jak se říká. A světě div se - byl jsem příjemně překvapen. Přišlo mi, že je to vlastně docela povedená hra.

Hlavní dějová linka tentokrát nijak nenavazuje na předchozí díly, ani s nimi není nijak propojena, což je dobře, protože prznění Silent Hill lore už bylo dost. Hlavním hrdinou je jistý Murphy, který sedí ve vězení a my hráči vlastně nevíme za co. Prvním úkolem je zabít jednoho spoluvězně - hezky na něj počkáme ve sprchách, kdy kolem nebude žádná stráž a brutálně ho ubodáme. Jakožto hráči se mi do toho moc nechtělo, protože vypadal tak nevině a škemral o život - bylo mi ho líto. Hra nám ani nevysvětlí, proč ho Murphy tak strašně nenávidí, ale věřte, že má fakt dobrý důvod!

Později je Murphy přeřazen do jiné věznice, takže ho s dalšími spoluvězni naloží do autobusu a hurá na cestu! Na převoz dohlíží policistka Anne, která Murphyho absolutně nenávidí, ale opět ze začátku nevíme proč. Autobus však havaruje, sjede z vozovky a spadne dolů ze skály.

Když se Murphy probudí - naštěstí jen lehce poraněný - zjistí, že je úplně sám. Vydává se tedy hledat pomoc a pochopitelně nikoho nepřekvapí, že dorazí do Silent Hillu. A tam se začnou dít věci!

Děj hry je každopádně zajímavý. Rozhodně to není filozofické dílo století, ale udrželo mou pozornost až do konce a myslím, že je ve výsledku dobře napsané a má i nějakou tu myšlenku.

Překvapilo mě, že Silent Hill Downpour je téměř takový open-world. Hráč dostane jistou volnost, skoro na úrovni GTÁčka. Ze začátku to hráče trochu vede za ručičku, ale postupně je na něm, jakým stylem bude město prozkoumávat a prohledávat. K dispozici je spousta budov, které lze libovolně prošmejdit.

Jasně, některým hráčům to nesedne, protože to není tak úplně Silent Hill (a upřímně skoro vše, co vyšlo po Silent Hill: Origins už není tak úplně Silent Hill). Musím ale přiznat, že prohledávání města a jednotlivých míst mi přišlo zábavné. Škoda snad jen toho, že tvůrci používají pořád dokola ty stejné assety, čili v každém domě je ta stejná lednička, nábytek, v každém parku lze najít úplně identickou kašnu atd.

Kromě města je tu pochopitelně spoustu míst, kde se to hraje jako klasický Silent Hill. Tj. třeba se dozvíme, že musíme navštívit místní klášter, a tak se tam vydáme a uvnitř nás čeká to, co dobře známe z předchozích dílů. To znamená, že nejdříve musíme najít mapu daného místa, a pak ho můžeme začít prozkoumávat. Sem tam narazíme na monstra, která umlátíme sekerou. Sem tam objevíme nějaké ty zápisky, co nám prozradí něco málo o pozadí příběhu. A sem tam se vyskytne zapeklitý puzzle, který je nutné vyřešit. (Mimochodem, některé puzzles jsou v tomhle Silent Hillu docela povedené).

Za zmínku ještě stojí vedlejší úkoly. Některé jsou celkem zajímavé, nápadité a mají něco jako takový svůj minipříběh. Např. narazíte na opuštěný dům. Vlezete dovnitř a při prohledávání najdete gramofon. Chybí mu ale klika a nějaké ty vinylové desky. Prošmejdíte okolní místnosti, dokud něco z toho nenajdete. Pak se vrátíte ke gramofonu, dáte na něj desku, vložíte kliku a točíte. A jak točíte a začne hrát hudba, objeví se před vámi mrtvá žena. Wow! Když pak klikou točíte pozpátku, naskytne se vám před očima scéna, která odhalí, že ženu zavraždil její manžel! Jakmile je nám tahle skutečnost odhalena, duch krvežíznivého manžela ožije, povstane a bude nás chtít zabít. Jediný způsob, jak ho zastavit, je zapálit jeho portrét poblíž. Je to krátký nepovinný miniúkol, ale je zajímavý, téměř poetický a rozhodně ho jen tak nezapomenu.

A takových je v Downpour celá hromada. Jen škoda, že za jejich splnění nedostane hráč téměř žádnou odměnu, mimo nějaké té zbraně, lékárničky a achievementu (ani jedno z toho není nijak vzácné v téhle hře). Ačkoliv, je tu jeden úkol, jehož splněním se otevřou podzemní chodby, kterými si lze zkracovat cestu, když se hráč bude potřebovat rychle dostat z jedné části města do jiné.

Jedna z mnoha věcí, za který byl Downpour kritizovaný, jsou nedostatečně kreativní monstra. Tady dávám za pravdu. Tvůrci neměli žádné pořádné nápady a většina monster vypadá spíše jako placeholdery, které někdo chtěl nahradit něčím lepším později, ale už mu asi nezbyli peníze a čas. Škoda! Nějakou tu originalitu má jenom jedno monstrum, a to duch, který je vidět pouze pokud zapnete UV lampu. Jediný způsob, jak ducha eliminovat, je najít někde poblíž figurínu a tu zničit. Působivé, že?

Bojový system je obecně nic moc. Sem tam je i značně frustrující. Možná méně frustrující, než třeba v Origins, nebo tak něco, ale stejně... Někdy mě i boje otravovaly a monstra jsem zabíjel jen proto, abych měl klid na řešení puzzlů, prozkoumávání prostředí a pročítání zápisků.

Ještě bych se rád krátce vyjádřil k tomu, jak to funguje jakožto horror. Koneckonců je Silent Hill horová série, že jo? Inu... nic moc. Na první čtyři díly série to prostě nemá. Na druhou stranu, atmosféra některých míst není nejhorší. Ve výsledku je to celkem průměr.

A nakonec se ještě vrátím k tomu, že je Downpour špatně optimalizovaná a zabugovaná hra. Popravdě jsem měl asi štěstí, protože tak na 95 % jsem nenarazil na žádný výrazný problém. Sem tam se mi to škubalo, FPS padalo dolů a asi dvakrát mi hra zamrzla tak, že jsem musel resetovat PS3, ale jinak celkem pohoda. Za mě tedy OK.

Zajímavostí je, že je Downpour vlastně česká hra. Japonské Konami hledalo nějaké studio, které vytvoří pokračování Silent Hillu co nejlevněji a vzali to lidi z brněnského studia Vatra (složené většinou z bývalých lidí z 2K Games). Takže mimo Mafia: The City of Lost Heaven a Hidden & Dangerous a jiná díla, na která můžeme být hrdí, je tu i jeden díl Silent Hillu. Škoda, že pak studio zkrachovalo, protože Downpour se zřejmě moc neprodával.

Špatný výsledek hry však prý není čistě jejich chyba, ale co jsem tak hledal něco málo o vývoji, tak to bylo právě Konami, co mělo spoustu požadavků a nápadů, které chtěli do hry, zatímco tvůrci měli na vývoj brutálně omezený čas. Možná proto to dopadlo, jak to dopadlo.

Rozumím tomu, proč Downpour nebylo přijato dobře, ale pod slupkou různých technických problémů, se vlastně skrývá povedená hra, která mě upřímně bavila a dobře jsem si ji užil. Příběh není nejhorší, open-world prvky mi sedly, deštivá atmosféra celkem fungovala a prostě víceméně OK. Downpour nakonec tedy hodnotím kladně, ačkoliv rozumím bouřlivé kritice a hromadnému zklamání ostatních.
+17

Killzone

  • PS3 80
Téhle hře jsem na začátku moc nevěřil. Myslel jsem, že zdejší hodnocení je jen setkání nostalgiků nebo PlayStation hráčů, kteří moc FPS exkluzivit na svou konzoli nehráli. Hra mě velmi mile překvapila. Má super atmosféru, je zábavná a hlavně se dá v klidu ovládat. I bez pomocného míření. Po tom, co se mi rozbil můj ultimátní ovladač Splitfish jsem se o tom přesvědčil na klasickém ovladači. Vůbec mi to nekazilo pocit z hraní.

Hra totiž hráče nedrtí nějakým zběsilým tempem. Místo toho se ubírá pozvolným krokem. Nemusíte až tak moc rychle mířit. Dokonce je čas zamířit na hlavu protivníka. To je, zvlášť na konci, potřeba, protože nepřátelé jsou čím dál odolnější. Trochu to komplikuje velká nepřesnost některých zbraní. V arzenálu se ale dají najít přesnější kousky. Postupem hrou si můžete vybrat ze čtyř postav.

Vojáka, který má všechny vlastnosti průměrně vyvážené. Rychlou a hbitou ženskou s infračerveným viděním, určenou k tiché likvidaci nepřátel. Má nůž, ale bohužel málo vydrží a neunese moc nábojů. Velký obrněný voják nábojů unese dost. Má pořádný kanón a není moc rychlý. Agent má průměrné vlastnosti, nůž a může se v některých částech dostat nepřátelům do týla. Bohužel také vlastní hodně nepřesnou helgastskou pušku. Není tedy v boji příliš efektivní.

Postavy jsou z mého pohledu bohužel dost nevyvážené. Rychlost je mi k ničemu, když postava nevydrží pár zásahů. Průměrnost může být fajn, když nemáte na výběr. Výhody agenta jsou k ničemu, když k tomu nemáte pořádnou pušku. Ať žije obrněnec s kanónem. Rychlost nepotřebuji a unese nejvíc nábojů. To se hodí, protože všem ostatním vždy dojdou brzy náboje a pak vám stejně nezbývá nic jiného než střílet z té nepřesné helgastské pušky.

Obrněncem jsem procházel docela dlouhou hrou. Scenérie se v jednotlivých lokacích sice trochu recyklovali. Na druhou stranu se lokace střídali a tím pádem i herní prostředí. Sníh, džungle, pláže, poušť, zákopy nebo rozbořené město. Prostředí tady rozhodně není stereotypní. Nepřátelé už trochu jo. Celou dobu střílíte prakticky do jednoho druhu nepřátel s tím rozdílem, že jsou později lépe ozbrojení a obrnění. Inteligence moc nepobrali, ale to vůbec nevadí. Hra mě celou dobu hraní opravdu bavila. Atmosféra je fajn a Helgasti zahlásí každý zásah, který dostali.

Hrou vás provází celý tým a chová se skvěle. Spolubojovníci vám nelezou do rány a když máte na mále, je možné se za ně schovat a oni něco dokážou zastřelit. Kompromis mezi autohealem a lékárničkami je také fajn. Jen je škoda nevýrazného bosse. Bez své mrtvé ochranky vypadá jako ufňukánek, který se moc nebrání a vydrží jako standardní obrněný voják.

♫♫♫

Pro: parťáci v boji, měnící se postředí, zábava od začátku do konce, slušná herní doba, atmosféra

Proti: nevyváženost postav, málo nábojů do spojeneckých zbraní, nepřesné útočné pušky (i s mířením)

+17

Battlefield: Bad Company

  • PS3 90
Od Bad Company jsem toho tolik nečekal. Nějakou chválu jsem slyšel, ale měl jsem utkvělou představu, že to bude jen další, řemeslně dobře zpracovaná napodobenina Modern Warfare. Jako, že tenhle typ akcí se v roce 2008 dostával těžce do kurzu. Jaké bylo mé překvapení, že Bad Company se dal jiným směrem. Svým osobitým směrem. Battlefield byla vždycky spíše multiplayerová série. Tomu odpovídají i zdejší mapy, které si o mulťák přímo říkají. Nabízí ale i plnohodnotný singl, který je maximálně zábavný.

Se svým potrhlým týmem elitních vojáků tvoříte první linii konfliktu. Duše celé hratelnosti je dobývání nového území. Hra vás vhodí do lineárních, ale členitých misí, které musíte dobýt. Kolikrát je to boj o každý druhý barák, o každý záchytný bod. K dispozici dostanete širokou paletu zbraní a jen jen na vás, jakou taktiku zvolíte. Je libo zdrženlivější postup při prohledávání domů s lehkými samopaly či brokovnicemi? Nebo si vzít do rukou raketomet či tank a budovy srovnat se zemí i s nepřítelem? Nebo střílet do oken pomocí odstřelovacích pušek? Hratelnost na víc způsobů je fajn. Jen ne tak zhurta. Rambo styl se moc nevyplácí.

Ze zbraní je radost střílet. Chovají se tak, jak mají. A vozidla se ovládají tak, že mě to jako hráče vůbec neomezovalo v plynulém zážitku. Bavil jsem se skoro se vším (golfový vozík zase takové terno není) . S helikoptérou se taktéž dalo efektivně a jednoduše bojovat. Nebo s ní můžete jen tak střílet do lesů a kácet je. Model destrukce je výborný. Vzhledem k dobyvačné povaze hry mají nepřátelé nastavené spíše defenzivní chování. Jen s neochotou opouštějí své kryty. V tu chvíli není nic jednoduššího, než přepnout na granátomet a kryt (například zeď baráku) ustřelit. Granátů i raket je dostatek a o zdi není nouze.

Systém léčení je tak někde napůl mezi autohealem a klasickou potřebou lékárniček. Zdraví si musíte hlídat a včas přepnout na adrenalinovou injekci, která se po aplikaci dobíjí. Vzhledem k velké přesnosti nepřátelské palby byly momenty, kdy jsem injekci pomalu nemohl dát z ruky. Někdy jsem si až říkal, že je to zbytečně překombinované. Je to ale rozhodně něco nového a neovlivňuje to zásadně hratelnost. Horší je, když člověk s gamepadem včas nezaměří. Nepřátelé jsou pohotoví a přesní. Možnost asistenta míření tady je, ale je zanedbatelný. A kdo taky chtěl mít střílečku z vlastních očí s asistentem míření? Minimálně já ne. Lepší je, naučit se to. Naštěstí hra za smrt moc nepenalizuje. Jen vás vrátí kousek nazpátek s uloženým postupem.

Moc příjemné není pomalé snímkování. V hektických pasážích se přeci jenom při 30 fps hůř míří. Já jsem ale měl pocit, že to často šlo i pod 30 snímků. Hra by si 60 zasloužila. To by ale také musela nejspíš vypadat o poznání hůře.
Za celou dobu se také skoro nezmění herní prostředí. To už je ale jen takový malý detail. Dobývání nepřátelského území a zlata, v singlu Bad Company, stojí za to.

Pro: pocit ze střelby, model destrukce, zábavné dopravní prostředky, sympatická a ulítlá parta spolubojovníků

Proti: pomalejší framerate ztěžuje míření

+17

Grandia

  • PS3 85
Sérii Grandia mám rád od doby co spatřila světlo světa. V rámci mojeho Playstation 1 návratu jsem prvnímu dílu dal opět zelenou, jelikož byl nejvíc zamlžený víc jak dvě dekády dlouhou pauzou co jsem ji dohrál naposled.

Grandia je skutečně GRAND. Obsáhlým příběhem počínaje a obrovským světem konče. Je to hra z doby kdy v japonsku spousta vývojařských studií chtěla dosáhnout co největší prestiže a co nejvíc se přiblížit tehdejšímu číslu jedna, Squaresoftu. Na hře je vidět obrovský kus práce, nápadů a hlavně nadšení.

Hlavní hrdina Justin je nactiletý kluk který má poměrně prostý cíl. Stát se dobrodruhem. Ve světě Grandie to je vzásadě regulérní práce a má svou organizaci. Zprvu si hraje na dobrodruha s kamarády na ulici svého rodného města a postupem času se zaplete do víru událostí v kterých půjde o osud světa. A taky se zamiluje. Což je velmi vitální a zábavná věc jelikož to celé bere z perspektivy jeho věku a naplnění to dojde až v epilogu hry. Něco jako když mi bylo náct a měl jsem svoji věrnou kámošku Míšu, bylo s ní fajn, ale občas jsem vůbec nechápal proč má takové divné osobní otázky :)

Hra má celkově odlehčenější náladu ale málokdy sklouzne do komedie či parodie a pořád si udržuje pocit seriózního dobrodružství. Hráče zavede do opravdu velkého množství lokací které svou rozmanitostí dokážou držet pozornost po celou hru. Doly, lesy, hory, bažiny, vojenská pevnost, loď duchů, vlak bez brzd, létající pevnost, podzemka, mimozemská struktura, kilometrová zeď mezi světy a k tomu množství rozsáhlých měst a menších vesniček. Celkem tak 70 lokací.

Souboják využívá sofistikovanější formu stylu Active Time Battle, zdrcnuté do jedné měrky na které je přehledně vidět kdy kdo bude na řadě, včetně nepřátel. Mnoho fanoušků žánru považuje Grandia souboják za to nejlepší co vzniklo. Já bych ho na vrchol nestavěl ale je prostě zábavný a dobrý a i nabízí potřebnou hloubku. Pro někoho může být i výhoda že hra nemá náhodné souboje ale nepřátelé jsou vidět. Mně to k tomuhle typu hry a zpracování nesedí a uvítal bych spíš ty náhodné.

Rozvoj postav má čtyři hlavní vrstvy. Klasické levelovaní, zvyšování úrovně zbraňových kategorii jejich používáním, systém magie který se používáním rovněž leveluje a na to navázané zvyšování rychlosti zakouzlení konkrétního kouzla. Po dosáhnutí určité úrovně zbraně či kouzla a jejich kombinací se postavy učí nové útočné skilly, magii a každá z těchto kategorii zároveň zvyšuje i statistiky při jednotlivých lvl up.
Je to dost promyšlené, zábavné a dá s v tom hodiny nimrat a řešit to. Zvyšování úrovně postav je velmi pomalé, právě kvůli zisku statistik i z ostatních systémů a dosáhnout maximálního levelu 99 je záležitost na stovky hodin. Což asi bude absolvovat málokdo a tak většina hráčů bude končit někde mezi 40-50 levelem. Maximální level u zbraní a kouzel je rovněž 99 a toho lze při troše snahy dosáhnout.

Teď hlavní problém hry který mi vadil asi nejvíc a zřejmě by zabránil velmi vysokému hodnocení.
Postavy o kterých se dá říct ze jsou v partě nastálo jsou vzásadě jen dvě. Zbytek postav se přidá, absolvuje část hry a pak zase odejde. Sice pak zanechá speciální předměty ze zkušenostmi které nasbirali a lze je použit na jiných postavách ale celkově mi to kazilo hru. Proč se starat o někoho kdo za chvíli odejde. V druhé fázi hry naštěstí dorazí další dvě perma postavy které zůstanou až do konce, ale podle mně dost pozdě.
Další výtka směřuje k systému mapy. Ve městech je mapa dostupná kdykoliv ovšem v dungeonech a venkovních oblastech se jde podívat do mapy jen na předem daných místech a bez možnosti s mapou hýbat. Ja to chápu ze chtěli udělat tu exploraci krapet jako skutečné objevování ale možná tam nemuseli dát nic jelikož ten malý výřez mapy co je občas k nahlédnutí je celkem k ničemu a stejně jsem většinu času vše prolézal na slepo.
Obtížnost hry není nijak vysoká, až na pár bossů. Za celou hru jsem ale ani jednou neviděl napis game over.

Další zajímavá věc je i velmi sporadický a dost amatérský anglický dabing. U PS1/Saturn jrpg celkem rarita.

Grandia je jinak skvělá. Skutečně přináší pocit dobrodružství, záhad, objevovaní s moc fajn postavami, příběhem co nenudí a systémy co mají hloubku. Pro fanouška jrpg by to měla být povinnost a právem si hra zaslouží místo v horních řadách žánru.

Verze : PS3
90 hodin
+17

Resistance 2

  • PS3 80
Jednoznačně mírné zlepšení. Samotné zbraně, pocit ze střelby a nepřátelé se od prvního dílu nezměnili. Za to se zlepšila grafika a celková výprava. Prostředí je mnohem různorodější a celkově živější. Přestřelky jsou více epičtější a hra se snaží často měnit tempo pomocí klidnějších pasáží. Ve kterých občas musíte zapřemýšlet nad postupem dál. Vliv Half-Life 2 je tady jasně znatelný. Hratelnost je takový crossover mezi Hal-Life a Modern Warfare. To není vůbec na škodu.

Výborné rozhodnutí bylo zapracování autohealu. Postupem času se ze mě stal velký zastánce autohealu. Střílečkám to většinou v hratelnosti pomáhá. Hry s ním jsou akčnější, dynamičtější. Nemusíte kalkulovat nad každým bodem zdraví. Nemusíte po každém povedeném zabití hned ukládat (ne, že by to na konzolích šlo). Horší rozhodnutí je omezení na dvě zbraně. Neustálé zvedání jiných zbraní ze země hratelnosti nepřidává. Je to vopruz pořád přemýšlet nad tím, jaká by se mi mohla hodit zbraň do budoucnosti. Díky tomu člověk nemá potřebu využívat všechny zbraně a jednoduše si v ruce nechá tu, co mu nejvíc sedne na první dobrou. Většinu hry. Alespoň tak to mám já. Jakmile to nemám všechno v inventáři, nemám potřebu to zdlouhavě hledat na bojišti a zkoušet.

Resistance 2 je řemeslně výborně zvládnutá akce. Zažijete v ní pocit z velké bitvy a zároveň drsný pocit neodvratitelnosti. Každá vyhraná bitva zároveň znamená rychlý postup Chiméry na jiných frontách. Každý zabitý vetřelec je vlastně přetransformovaný člověk. Můžete jich zabít stovky a tisíce se jich objeví. Chiméra má drtivou technologickou převahu a je nemilosrdná. S lidmi to vůbec nevypadá dobře.

Atmosféru umocňují obrovští bossové. Kterých je ve hře dost a jsou docela strašidelní. Souboje s nimi ale nejsou těžké. Hra vám dá jasně najevo jak na ně. Je to otázka jedné, maximálně dvou smrtí. Škoda také, že se autoři více nezaměřili na konvenční zbraně. Vetřelčí zbraně jsou sice designově pěkné, ale jejich funkce ve mě nebudili příliš pocit zabijáka. Hra na ně hodně sází. Například Auger je vyloženě berlička. Kterou jsem ale využíval hodně. Střílet nepřátele skrz zeď je takové bezbolestné.

Pro: často se měnící prostředí, atmosféra velké bitvy, měnící se hratelnost, hodně bossů, soumrak nad lidskou rasou

Proti: omezení na dvě zbraně, neuspokojivé vetřelčí energetické zbraně, souboje z bossy jsou příliš jednoduché

+17