Ačkoliv jsem skalním příznivcem série F.E.A.R., přes počáteční negativní recenze jsem pomalu začal věřít, že se tento díl opravdu z nějakých pro mě nepochopitelných důvodů nepovedl. I přesto jsem do něho šel a musím říct, že je to jedna z mála her, kterou jsem v poslední době hrál s velmi intenzívním nasazením a denně se na ni těšil jak malý kluk.

Oproti předchozím dvěma dílům hra naštěstí totiž nepostrádá nic, čím by se od nich nějak znatelně lišila a to mě moc potěšilo. Po pár úvodních okamžicích začíná opět skvělá akce, která hráče doprovází celou hrou, takže pro co já tuto sérii obdivuji, je i v tomto díle. Kromě vojsk Replica zde přibyli další nepřátelé, s nimiž není zrovna žádná legrace, takže jsem velmi často musel pečlivě zvažovat, jaký zbrojní arzenál s sebou budu nosit, abych při setkání s nimi některými pasážemi zdárně prošel. Přibyly i nějaké nové zbraně, ale klidně bych jich uvítal víc, nehledě na to, že najít do těch účinnějších munici se často rovnalo zázraku.

Po grafické stránce zůstalo vše stejné, což mně osobně vyhovuje, po té zvukové, kterou obdivuji stejně jako tu akční, jsem byl opět nadmíru spokojen.

Závěr hry se skládal z několika částí, při kterých mi bylo docela krušno, jelikož početní převaha nepřátel ve mně občas vyvolávala stav zoufalství, ale při pečlivém krytí a za pomoci mého spojence, který se ke mně v poslední misi přidal, jsem k mojí spokojenosti hru dovedl do konce.

A závěr? To je přece jasné - těším se na Project Origin. :-)

Ke hře jsem se dostal špatnou informovaností nejmenovaného e-shopu, kde mi při zájmu o koupi dílu úvodního cpali do hlavy, že samostatně úvodní díl neseženu a že pokud mám zájem, musím sáhnout po zlaté edici, která navíc obsahuje datadisk Extraction Point. Nakonec se ukázalo vše jinak, ale jisté je, že poté, co jsem byl úvodním dílem nadšen, bych po tomto datadisku nakonec přece jen sáhl sám.

Hra dobře navazuje na předchozí díl a po klidném úvodu začne opět klasická akce, která mě u této série maximálně oslovila, přestřelky mají opět pořádnou šťávu, nemluvě o přidání dalších zajímavých zbraní. Prostředí fádních kancelářských budov je občas obměňováno, takže určitá monotónnost dospěla ke zlepšení. Po stránce příběhové je zapotřebí i u tohoto dílu vzít v potaz, že v ději a především jeho logice bude mít hráč zmatek. Mně osobně tento neduh nevadil, jelikož akční stránka hry mi vše dokonale vynahradila.

A závěr? Vše by mohla shrnout jedna věta: Během následujících dnů začnu hrát další díl "Perseus Mandate". :-)

Na úvod musím s potěšením konstatovat, že je to moje první hra, kterou jsem si vybral tady na DH v sekci "Náhodná hra z databáze". A jelikož jsem usilovně sháněl klasickou střílečku, po vyzkoušení dema byla moje volba jasná. Hra, která je z pohledu 3. osoby, se odehrává v mafiánském prostředí a o hromadu přestřelek tu opravdu není nouze. Začátek většiny misí tvoří vzpomínkový dialog hlavního hrdiny s parťákem, ale vzhledem k chybějící češtině, která dosud není nikde k mání, pozadí příběhu zůstává poměrně neznámé, což je škoda. Hlavní hrdina Joey je vybaven kvalitními zbraněmi, bohužel jich ale neunese tolik jako např. Max Payne či Victor Corbett z El Matador, což u tak akční hry mi trochu vadilo, nicméně účinnost zbraní, kterými Joey disponuje, je slušná, takže tím se tento nedostatek vyrovnává.

Poprvé jsem se u akční hry setkal s kvalitním ukrýváním, kdy pomocí vámi nastavení klávesy se Joey skryje např. za bednu, zde zamíří, při vystřelení se z úkrytu vykloní a vystřelí a po ukončení střelby se okamžitě stáhne zpět do úkrytu, takže neutrpí tolik šrámů.

Graficky je hra na slušné úrovni, z hlediska obtížnosti někdy kolísá, jelikož některými misemi proplujete rychlostí blesku a některé (viz diskuze) byly o nervy, čemuž negativně přispívají automatické checkpointy, které je navíc nutné manuálně ukládat, protože pokud to neuděláte a hru vypnete, celou misi můžete zopakovat od začátku. K vyšší obtížnosti také přispívá častá převaha protivníků, ovšem z hlediska akce je to zase ten správný adrenalin.

Pokud tedy někdo uvažuje o klasické akční střílečce, nechce si u ní příliš namáhat mozkové buňky, ale o to víc si chce užít kvalitní akci, pak Made Man je velmi dobrou volbou.

Ačkoliv se vlastně jedná o hru dětskou, z hlediska zábavnosti a jedinečných nápadů, jak soupeřům zavařit, je vtipná a oddychová i pro odrostlejší hráče. Dodnes mě zmíněné nástrahy fascinují svým nápadem a originalitou. Vystřelení kotvy a její zachycení o záď soupeřova vozu a tím jeho zpomalení ve mně pořád vyvolává záchvat smíchu, stejně tak jako vypuštění oleje na dráhu před závodníka, který je vám v patách.

Hra obsahuje celkem 6 okruhů s jednotlivými 4 závody, kterých se účastní 5 soupeřů, přičemž každý okruh je pod vedením zkušeného šampióna, kterého po pár trénincích není zase tak těžké porazit. Závěrečný okruh obsahuje pouze jeden jediný závod, který se výrazně liší tipem tratě, jejím prostředím a nemálo obtížností.

Co dodat? Kdo by si chtěl vyzkoušet absolutní kontrast současných závodních simulátorů, nostalgicky zavzpomínat na samé začátky tohoto typu her, ale přitom si užít velmi dobrou zábavu a slušnou hratelnost, věřím, že by se i po letech u této hry určitě nenudil.

Hra je v podstatě kopií úspěšného 2. dílu s několika rozdíly. Tím nejpodstatnějším je vylepšení grafické stránky, která je vskutku nadupaná, ovšem přináší zvýšené hardwärové nároky, takže majitelé slabších strojů se mohou potýkat s problémy. Dalším rozdílem je zvýšení počtu soupeřů ze 7 na 11 hráčů, takže především po odstartování je to správný chaos a při samotném závodu se máte co ohánět, abyste udrželi solidní pozici, ale o to je hra akčnější.

Hra je rozdělena do dvou režimů a sice FlatOut, který obsahuje známé závody z 2. dílu a Carnage, který je nově doplněn o doprovodné zábavné i méně zábavné disciplíny, u nichž se hráč také leckdy pěkně zapotí.

Někdo namítne, že hra nenabídla mnoho nového a že je to zase jen dvojka, ale vzhledem k její předchozí úspěšnosti, skvělé hratelnosti a ojedinělému hernímu nápadu její fanoušci určitě nic nenamítali.

Co dodat? Mně závody s destruktivními prvky sedly jak vyšité, takže kdyby vývojáří zapracovali na dalším dílu, přijmu jej s otevřenou náručí.

Hry z válečného prostředí od jisté doby nějak nemusím, ani je cíleně nevyhledávám a při přečtení popisu této hry jsem s ní velmi váhal. Jelikož se však jednalo o moji oblíbenou stealth akci, navíc z pohledu 3. osoby, šanci jsem hře dal a nejdříve zkusil její demo. Překvapila mě ucházející grafická stránka, příjemné ovládání, na něž jsem byl zvyklý z obdobné hry Cold War, a proto jsem hru koupil.

Hra se odehrává výlučně v nacistických objektech, a to jak uvnitř, tak i venku, navíc prostředí není v každé misi úplně stejné, tudíž se po odehrání pár misí naštěstí nedostavuje monotónnost a hra se tak stává zajímavou a příjemnou. Během hry hlavní hrdina plní nevelký počet úkolů, počínaje eliminací klíčových osob a konče sbíráním důležitých dokumentů, avšak jakým způsobem se dostane k onomu cíli, je zcela na něm. V každém případě je samozřejmá maximální diskrétnost a vzhledem k různorodým tipům německých vojáků a jejich ostražitosti je zapotřebí občas měnit svoji uniformu za německou, což i tak u některých nepřátel není jistotou k jejich obelstění.

Důležitou součástí hry je mapa, kterou je potřeba téměř neustále sledovat, jelikož v ní jsou zvlášť označeni vojáci, okolo nichž v klidu projdete ve falešné uniformě a nevzbudíte u nich žádné podezření a zvlášť ti, na které tato lest v žádném případě neplatí.

Zbraně je v tomto typu hry nutné vybírat co nejpečlivěji, ideální je pistole s tlumičem, škrtící struna, chloroform a nůž, popř. omračující úder. Samopal, kterým je hráč rovněž vybaven, se v této hře jeví jako naprosto zbytečný, jelikož prostřílet si cestu k cíli je vyloučené. Z hlediska hratelnosti je hra vskutku obtížná, je potřeba notná dávka trpělivosti spojená s neustálým taktizováním, takže přemístění se o pár metrů leckdy zabere neuvěřitelné množství času.

Co dodat? Celkový dojem ze hry je více než velmi dobrý, takže pokud si někdo libuje v roli profesionálního špióna, hra by ho, stejně jako mě, zklamat neměla a mohl by si v této výborně stvárněné stealth akci se vším, co k ní patří, doslova libovat.

Psát komentář k Mafii je házení hrachu na stěnu, takže bych to shrnul do pár vět.

Z hlediska příběhu, s jakým hra umí dokonale vtáhnout hráče do přímého děje, je Mafia ze všech známějších her evidentně dokonalá. K tomu také výrazně přispívá jedinečný český dabing, který by nikdo jiný než čeští herci nemohl udělat lépe. Na to, že hra je z roku 2002, má obdivuhodnou grafiku, kterou by ji mohly její "vrstevníci" jen tiše závidět.

S hratelností, resp. s její obtížností, jsem se občas potýkal, některé mise jsou v pohodě, ale některé jsem si musel nesčetněkrát opakovat, k čemuž negativně přispěl chybějící quicksave, který by hru určitě zjednodušil, ovšem takhle zase přidal na její dobrodružnosti, což také není úplně na škodu.

A závěr? Mafia je skutečně kvalitní a legendární hrou, přesto musím říct, že mezi moje srdcovky zřejmě patřit nebude.

Každý si po vyslovení názvu hry F.E.A.R. automaticky vybaví významový překlad slova "fear" a tím je "strach". Tato čtyři velká písmena v této hře sice mají význam jiný, ale každopádně při hraní jsem strach občas měl, ovšem spíše ze začátku, než jsem si zvykl na občasné lekavé záběry na ksicht protivníka Fettela a jiných. Pak už občasné žuchnutí mrtvého těla těsně přede mne a další pokusy mě vylekat mi přišly poměrně nepovedené, což je škoda, jelikož na tom se zcela jistě dalo zapracovat, slovo "strach" by bylo tudíž na místě a hra by měla opravdu hororové prvky, jak se o ní tvrdí.

Dalším neduhem hry bych viděl stereotypní prostředí kancelářských budov, v nichž mi kolikrát připadalo, zda-li jsem např. z 6. levelu nějakým omylem nedošel do levelu úvodního. Ale na tohle vše jsem si nakonec zvykl a nebral to za velkou tragédii, jelikož jsem si na hře našel jedno obrovské pozitivum. Tím pozitivem byly přestřelky. Nemůžu si pomoct, ale takhle nějak si představuji akci v pravém slova smyslu, takže když se řekne F.E.A.R., v první řadě mě napadne právě téměř dokonalá akce. Nejsou to totiž jen parádní zvuky střelných zbraní a akčně znějící hlasy nepřátelských vojsk Replica, ale rovněž také velmi zdařilá umělá inteligence těchto protivníků. Ti totiž ve většině případů na mě slepě nenabíhali, ale útočili převážně v týmu, během této kooperace se domlouvali na způsobu mého obklíčení a já měl tak často pocit, že se neocitám v boji virtuálním, nýbrž reálném.

Po grafické stránce, která velmi dobře vystihovala atmosféru, se mi hra zamlouvala víc než dost, atmosféricky vykreslené prostředí působilo stísněně, takže i tady dávám palec nahoru. Efektní bullet time, který mi nejvíce pomohl při likvidaci robotů a dalších těžších protivníků, fungoval ve hře velmi spolehlivě, jeho účinnost bych přirovnal např. k Max Paynovi.

Hlavní postava sice v ruce moc zbraní neunese, ale pokud si hráč vybere správný arzenál, nevzniká zásadnější problém.

Obecně považuji hru na můj vkus za velmi vydařenou, škoda jen toho prostředí, které se mohlo častěji obměňovat a požitek by se tím ještě více zvýšil.

Co dodat? Po dohrání považuji F.E.A.R. za jednu z nejlepších hutných akcí, které jsem hrál a opravdu skvěle si ji užil.

Oproti základní hře se mi ze začátku datadisk ROE zdál složitější, jelikož kromě nových nepřátel se především vyskytlo i dost bossů, na něž v 1. díle téměř nenarazíme. Tady jsem opravdu narazil, jelikož všichni mi přišli téměř nepřekonatelní, ale pak se z toho záhy vyklubala špatná taktika, především u závěrečného Maledicta, kterého dneska zahraju na jeden zátah. Jinak děj a super grafika zůstala stejná, ovšem zbrojní arzenál se rozrostl o velmi šikovné "společníky", z nichž se mojí "láskou" stala dvojhlavňová brokovnice a především graber, který je neocenitelným pomocníkem vůči většině nepřátel, stejně jako zpomalovač času Artefact. To, že i v tomto datadisku se ve hře mnoho nezměnilo, bych považoval za výhodu, jelikož je dobře, že Doom zůstal Doomem.

Hru jsem si koupil na doporučení kámoše v loňském létě, jelikož jsem pořád nemohl přijít na to, do čeho bych šel, tak jsem po odehrání dema zvolil pro většinu z vás už dávno odehraný Far Cry. Dodnes nelituju, jelikož mě zaujalo exotické prostředí, ve kterém se hra odehrává, s čímž souvisí i pocit akorátní volnosti, což bych u hry vyzdvihl jako její největší klad, společně s vyvedeným českým dabingem, kde jsem se nejvíce pobavil nad legendárními hláškami nepřátel typu "mám kulku s tvým jménem" apod.

Velmi kladně bych také hodnotil to, že při své pouti "můj" Jack využívá i rogalo, motorový člun apod., čímž se mi hra stala podstatně zábavnější a celkově záživnější.

Jelikož nejsem zas tak ostřílený profík, problémem se pro mě stala absence rychlého ukládání, jelikož autosaving a netrpělivé čekání na něho bylo pro mě při některých scénách občas stresové. S tím souvisí i další stránka hry a tou je obtížnost. Ze všech odehraných her (viz profil) považuju FC za jednu z nejtěžších, což ovšem může mít za příčinu právě to neexistující rychloukládání a rozmístěnost checkpointů. Na druhou stranu, přestože jsem nijak nespěchal, hru jsem odehrál za rovný měsíc, což vzhledem k její rozsáhlosti a zmiňované obtížnosti možná není zas tak špatná herní doba.

Hru mi pouze znepříjemnil, stejně jako u Crysise, výskyt mutantů, ale nakonec jsem se je naučil vnímat a bral je jako nechtěné, leč nutné zpestření.

Co dodat? Pěkné vzpomínky na hru zůstávají, ale nervy, které jsem při ní zároveň zažil, nemálo také. Kvalitativně to však hře příliš neublížilo.

Return to Castle Wolfenstein byla první hra, kterou jsem hrál na svém prvním compu v lednu roku 2007. Když jsem hru poprvé spustil a bylo mi sděleno, že je to přímý nástupce stařičké hry Wolfenstein 3D, kterou jsem kdysi pařil u souseda, skoro jsem oněměl. Pokud vzpomenu, že se jedná o ne již nejmladší hru, dodnes obdivuji skvělou hratelnost, spoustu zbraní, příběh a velmi slušnou grafickou stránku. A nejen to. Přestože se hra může tvářit jako velmi obyčejná střílečka, postup hlavního hrdiny agenta Blazkowicze a smysl jeho počínání je vysvětlován srozumitelně podaným příběhem, který si hráč má možnost před začátkem každé mise připomenout a osvětlit si jej.

Dalším nemalým aspektem, který mě k RtCW táhne a co mi hru znatelně zpříjemňovalo, je hudební doprovod Billyho Browna, kterým je každá mise podbarvena a tím umocňuje velmi kvalitní atmosféru a nedělá hru v téměř žádném okamžiku nudnou.

Pokud jde o negativa, nacházím jich opravdu zanedbatelné množství. Patří mezi ně občasné grafické bugy, kdy zabitý nepřítel zůstane třčet půlkou svojí postavy ve zdi, kam se pár chvil předtímí sesunul, ale myslím, že dnes již této relativně starší hře lze tyto neduhy s naprostým klidem tolerovat.

Co dodat? Myslím, že tyto řádky hovoří za vše a že nikoho nenechávám na pochybách, že ze starších her je pro mě "Wolf" herní hvězdou, která mi nikdy nevyhasne a jejíž nedávným opětovným (v pořadí asi desátým) zopakováním (1/2012) se utvrzuji v tom, že mě hned tak bavit nepřestane.

Max Payne byla moje první hra z pohledu 3. osoby, tento styl jsem si brzy osvojil a leckdy jej mám radši než FPS, jelikož si svého hrdinu líp vychutnám. Když se rozezní úvodní hudba k Max Paynovi, už to mi dává nutkání znovu ke hře sednout a opakovat ji.

Na hře jsem nejvíc ocenil velmi pěkný příběh, který sice není veselý, ale působí reálně a velmi rychle se mi příjemně vryl pod kůži a do hry mě doslova vsál, takže jsem dokonale vnímal jeho zápletku a rozvíjející se pozadí.

Ocenil jsem Maxovu slušnou výbavu zbraní, skvěle fungující bullet time, který v horkých chvílích zachraňuje spoustu šrámů. Nějak se mi nevryly pod kůži příběhové obrázky, kterými je hra v mezičase doprovázena a které by mohly být v pohodě nahrazeny klasickými animacemi, které by působily věrohodněji.

Odehrál jsem jak jedničku, tak i dvojku a kdyby se mě někdo ptal, která je lepší, jednoznačnou odpověď bych určitě nenašel. Z hlediska grafiky by vedla dvojka, kde je mj. podoba hlavního hrdiny značně pozměněna a není to už ten klasický Max Payne z jedničky, ale pokud to budu brát v reálu, my také nemládneme. :-) V jedničce zase vede příběh a celková atmosféra, takže zkrátka oba díly mají svoje kouzlo a vzhledem k tomu, že na sebe bezprostředně navazují, je lepší odehrát oba a mít tak Maxův příběh zcela kompletní.

Zajímavá stealth akce z pohledu 3. osoby odehrávající se v ponurém a šedém prostředí sovětských komunistických budov, včetně sovětských stráží oblečených do typicky širokých vojenských brigadýrek, to je Cold War.

Prostředí je v každé misi poměrně jednotvárné až stejné, ale z hlediska vystihnutí příběhu v tomto směru moc změn k lepšímu udělat nešlo. Arzenál zbraní není sice příliš velký, ale zbraně zde vydávají příjemně realistický zvuk, navíc, jak je řečeno v popisu hry, hlavní hrdina je šikula a z nalezených nepodstatných předmětů jako je plechovka, drát apod., dokáže vyrobit tzv. lákací zařízení, přísavné miny a spoustu dalších užitečných věciček, s nimiž to soupeřům, jako jsou např. speciální jednotky Specnaz a další, dokáže náležitě znepříjemnit, čímž je oproti jiným herním hrdinům poměrně výjimečný. Škoda jen, že sestavování těchto věciček se mi zdálo poněkud nejasné.

Nepřátelé jsou poměrně neslyšící, nicméně přestože tuší, že je v okolí nebezpečí, za sebe, kde většinou stojíte, se neotočí, takže práce s nimi není příliš složitá, ale jakmile vás objeví a spustí palbu, jejich muška je nepříjemně přesná a po pár výstřelech téměř vždy smrtící, u specnazů, kteří jsou velmi dobře chráněni, to platí dvojnásob.

Jinak se hra dá velmi dobře užít, hlášky hlavního hrdiny jsou často vtipné a z hlediska děje se tu nuda příliš nedostavuje.

Zklamal mě jen závěr hry, kdy po vítězném boji následovala extrémně krátká animace s předsmrtnými uvědomělými bláboly sovětského pomatence, které po jedné větě byly useknuty a dál nenásledovalo absolutně nic a takové zakončení hry mi dost vadí, jelikož to hru znechutí a celkový dojem ze hry jde kamsi. Já se tím nakonec odradit nenechal, takže jsem si ze hry odnesl víc pozitivního.

K této hře jsem se dostal při hledání návodu ke Call Of Duty na Bonuswebu a přitom jsem narazil na hru začínající na stejné písmeno. Přečetl jsem si, o co v ní jde, a to mě velmi zaujalo. Přeběhl jsem řádky a dostal jsem se k finálovému bossovi, kterého "párkrát přetáhněte prknem" atd. A bylo vymalováno!

Byla to první hra, u které jsem se setkal s detektivní zápletkou a tu bych ve hře vyzdvihl na první místo, jelikož do role detektivního agenta pátrajícího po sériovém vrahovi, jsem se vžil velmi dobře a cítil jsem se zde příjemně až do konce hry, jelikož používání různých vyšetřovacích pomůcek (fotoaparát, UV lampa, detektor pachů apod.), následná telefonická konzultace s asistentkou Rosou a její pomoc při vyhodnocování stop tento pocit umocňuje.

Nedostatek střelných zbraní, kterým je hra pověstná, může spoustu hráčům vadit, já to však nevnímal nijak negativně, jelikož vyhledávání vhodných zbraní prakticky z čehokoliv, co najdete po rozhlédnutí se kolem sebe (vododovní trubka, plaňka s hřebíky atd.), mi přišlo dobrodružné, naopak více akční a vnímal jsem to jako vítanou změnu, než klasicky tasit flintu a kosit.

Hra působí od začátku do konce poměrně ponuře a není tu nouze o lekavé momenty, takže jsem se cítil jak v pravém detektivním filmu. Dozvěděl jsem se, že hra byla v některých zemích (např. v Německu) zakázána pro údajnou brutalitu akčních scén. Pravdou je, že souboje s pouličními živly, kterých je tu nejvíc, jsou pro někoho možná drsné, ale myslím si, pravý český hráč s tímhle nemá větší problém.

Co dodat? Hře jsem dal vysoké hodnocení, jelikož detektivní žánr, který bývá spíš v adventurách a ne v ryze akčních hrách, mě opravdu bavil a dával mi pocit herní spokojenosti až do konce hry.

Od této hry jsem si už podle jejího názvu hodně sliboval a přestože jsem nehrál žádné demo, ani jsem o ní nic nečetl, riskl jsem to a hru koupil. Naštěstí těch peněz za to nebylo moc, ale vím, že si určitě budu tuto hru dobře pamatovat, jelikož to bylo to nejtrapnější, co jsem kdy hrál. Hra je z roku 2003 a když vezmu v úvahu, že v této době vznikl Doom 3, připravoval se Far Cry a další grafické legendy, tohle byl z hlediska grafiky skutečný humus. Co se týká děje, dodnes nechápu, koho a proč jsem vlastně likvidoval. S tím souvisí jediné, ale velmi zanedbatelné pozitivum, kterým byla relativně dobrá akční stránka hry. Vlastně se dodnes marně zamýšlím nad tím, jaký důvod mě hnal k tomu, abych hru dohrál. Skoro bych si za to sám sobě pogratuloval.

Hra je čistokrevná střílečka, kde si příliš neodpočinete, což u takového žánru považuji za výhodu. Hra má velmi slušnou grafiku, občas mi vadilo, že pokud stojíte těsně u zdi se samopalem, jeho přední část vám zdí projde, ale to se občas u her stává.

Za povedený považuji český dabing, s Garretem souhlasím v nepříliš povedené doprovodné hudbě, která se k tak akční hře nehodí a nevystihuje tak bojovnou atmosféru.

Co se týká děje, váš policista s velkým arzenálem zbraní likviduje drogové narkobarony a jejich čeládku a k tomu všemu nakonec musí čelit zradě ve vlastních řadách, což na mě působí poměrně realisticky a bez velkého přehánění.

Výběr zbraní je velice slušný, na závěrečné bosse jednotlivých kapitol je zapotřebí zbraně těžšího kalibru, přestože to jsou v podstatě stejní protivníci jako jiní a tam už tak realisticky nepůsobí, ale v takových hrách je to z hlediska obtížnosti nutností.

Co do obtížnosti se někdy člověk u hry zapotí až běda, znám mnoho lidí, kteří se nechali odradit ihned v 1. kapitole, kdy úvodní zásah policejních jednotek je velice akční a pro začátek náležitě složitý.

Hře bych vyčetl krátkou herní dobu, mně osobně se hra líbila, takže bych byl vděčný za dvojnásobný počet kapitol, popř. klidně i za druhý díl. Věřím, že zkušenější hráče hra tolik neoslní, já však jsem v trochu jiné kategorii, a proto jsem byl spokojen a rád se ke hře dodnes vracím.

Jak už jsem se zmínil ve svém profilu, Chameleona považuji za jednu z nejlepších her, které jsem kdy odehrál a tudíž ji zařadil mezi srdcovky, na které se nezapomíná. Když mi hra před pár lety přišla a spustil jsem ji, říkal jsem si, jestli jsem se nespletl v žánru a neudělal hrubou chybu. Herní styl, kde je klíčové, aby hlavní postava zůstala neodhalena, mi totiž nápadně připomněl moji velmi neoblíbenou misi z jinak mojí velké hitovky Return to Castle Wolfenstein a při představě, že v tomto duchu musím proplout všech 17 misí, jsem byl doslova otráven.

Asi po dvou misích, kde je mým úkolem někoho tajně sledovat, odposlouchávat hovor, proplížit se na určité místo atd., jsem byl mile překvapen, že i bez střelné zbraně a permanentně stisknuté spouště zažívám něco úplně nového, napínavého a celkově velice zajímavého. K tomu bezesporu přispěla i skvělá grafika s nádherně vykreslujícími detaily budov a celkového prostředí, různorodost misí, v nichž procestujete půlku světa (např. Irsko, Albánie, Moldávie, Afghánistán apod.) a také především pěkný a realisticky působící příběh, jelikož pátrání po vrazích rodičů mi přišel jako příběh z reálného života, takže jsem měl dojem, že spíše než hra se přede mnou odvíjí film s kriminální zápletkou, v níž rozplétám nitky k pozadí vraždy a odkrývám zajímavé spojitosti, které mě po stopách vraha neomylně vedou. Na střelné zbraně ve hře také dojde a pocit ze střelby je navíc neskutečně kvalitní, takže i tuto herní stránku jsem si spolu s ostatním užil opravdu dokonale. V některých misích jsem si dále užíval i hudební podbarvení, zejména misi Nádraží v Moldávii jsem si nesčetněkrát opakoval právě kvůli doprovodné hudbě, která sklíčenou atmosféru této země perfektně vystihovala.

Co dodat? Jsem si vědom, že Chameleon má i svoje nedostatky, ale jelikož mně osobně přijdou nepodstatné a nikterak mi skvělý dojem ze hry ani v nejmenším nezkazily, nemám potřebu o nich hovořit.

Z mých slov je asi každému víc než jasné, že mě hra opravdu uchvátila a plné hodnocení si proto ode mě určitě zaslouží.

Graficky velmi povedená hra, v době vzniku hry bych si troufl říct, že z tohoto hlediska přímo nepřekonatelná, takže jsem si ji především z tohoto důvodu velmi užíval. Od začátku hry mě ovšem poněkud zarážela výdrž korejských vojáků, kteří po solidní dávce ze samopalu šli vesele dál proti mně, takže to působilo poněkud přehnaně, skoro bych řekl, že až trapně. Děj do 7.levelu, kde se výhradně bojuje proti korejským nepřátelům, byl zábavný, ovšem pak bohužel přišly na scénu létající chobotnice, které mi záživnost hry citelně pokazily, přestože jsem na ně po přečtení děje byl připraven.

Celkový dojem ze hry však i nadále zůstává dobrý, jsou však hry, k nimž se vracím s větší chutí.

Závodní hry obecně moc nemusím, jelikož hrát o to, kdo bude rychlejší, mi přijde tak nějak nudné. Když jsem ovšem zaslechl, že existuje hra, kde vyhrává ten, kdo je rychlejší a zároveň u toho co nejvíc šrotuje auta soupeře, zbystřil jsem a chtěl se s hrou okamžitě seznámit. Stalo se a já měl konečně závodní hru, jejíž originální myšlenku jsem tak dlouho hledal. Byl jsem nadšen modelem poškození, bombastickými destruktivními zvuky, především pak řevem řidiče, který prolétne čelním sklem a nejvíce tou originální myšlenkou, jak dát závodní hře takovou šťávu.

Hra se považuje za grafickou legendu, s čímž musím naprosto souhlasit. Příběh je sice nevýrazný, ale samotný děj je akční tak, že jsem u něho pár triček propotil. Např. u Strážce zbraně Soul Cube jsem tvrdě narazil a dobu mi trvalo ho přemoct, ale vše bylo o špatné taktice, zato závěr mi připadal na tak rozsáhlou hru poměrně jednoduchý. Myslím, že na Doom 3 jen tak nezapomenu.