Curse of the Catacombs je téměř totožná s předchozím dílem. Změnily se pouze levely a jednotliví nepřátelé. Nutno však dodat, že někteří byli opravdu originální, někdy i docela zábavní.

Princip hry je totožný - projít lokací, najít klíče, pobít každého kdo stojí v cestě. Různorodí nepřátele však celkově tento postup ztěžují. To co mě trochu mrzelo, že design jednotlivých levelů nebyl tak různorodý, jako v předchozím díle. Je to zkrátka klasická bludišťovka, v tomto případě ještě docela hratelná.
Lepší než třetí díl, ovšem na první nemá. 55%

Poslední a pro mě nejslabší díl trilogie. Vždy se mi u "Catacomb" líbila ta atmosféra, názvy jednotlivých lokací, celkově jejich design. První díl byl takto nejzdařilejší a i druhý docela záživný. Napotřetí to už ale není ono.

To co mi docela vadilo byla kombinace sci-fi a fantasy prvků. Celkově tento díl ztratil tu jednolitou atmosféru jako v prvním díle (hřbitov, mauzoleum, kanály), namísto toho se to tu hemží ruznorodým prostředím a nepřáteli - atmosféra ta tam.........

Úrovně nabraly na složitosti a spletitosti, bohužel už ne na zábavnosti. Absence nových herních prvků, či jakkékoli jiné změny zkrátka celou tuto epizodu potápí. 40%

Užijte si spíše první díl - Pokud tedy neprojíždíte celé série jako já.

Duna Franka Herberta patří mezi skvosty světové science-fiction a co se týká mé knihovny, má tam čestné místo. Nemohl jsem si tak nechat ujít tohoto zajímavého hybrida, který z tohoto universa vychází.

To co mě nadchlo jako první, je "určitá volnost", vzpomínám si že jsem několik desítek minut strávil pouze létáním topterou napříč pouští. Objevování jednotlivých síčů, nových Npc a budování své "pouštní síly" pak připravuje zajímavé zážitky po celou hru.

Ze začátku je tato hra poněkud nepochopitelná a složitá ale ve chvíli kdy se příběh rozjede, všechny herní prvky naskočí. Jak už bylo napsáno v popisu, Dune se striktně nedrží knižní předlohy (tahleta verze je pozitivnější), ale to vůbec nevadí. Bylo pěkné pozorovat to co souhlasí s předlohou a co nikoli.

Dune sice nezaujme dnešní hráče ale pro pamětníky a fanoušky Franka Herberta, stojí zato. 85%

Armada II už byla hra podle mého gusta. Kvalitně vyprávěný příběh uvedený do již známého universa, vylepšeného však o spoustu novinek.

Pouze o rok mladší Armada II je nacpána novinkami a poskytuje kvalitní zábavu na delší dobu.

Všechno prošlo vývojem, množství surovin se zvedlo, typy obrany a typy útoku nabraly na účinosti, rafinovanosti. Při vyšší obtížnosti, už musíte kombinovat více typů lodí, a ačkoli se mohou zdát rozdíly mezi nimi nepatrné, liší se značně.

Podobně jako celá paleta novinek, tak se i mise změnily do složitější formy. Obchodování, nutnost kontroly a ochrany více míst, či rychlá záchraná mise, to všechno může hráč v této hře očekávat. Možnost nastavování jednotlivých příkazů se tak stává nutností zvláště na vyšší obtížnosti. O to lepší je pak sledovat explodující lodě nepřátel, kterák jsou ničeny vaší flotilou.

Multiplayer nabídne větší množství hratelných ras, takže si hráč může vyzkoušet roli smrtonosných druhů obývajících delta kvadrant.

Armada II přeskočila první díl o pořádný kus a nabídla nové, lepší prvky hry.
Audiovizuální stránka je zdařilá i na rok 2001. Takže fanouškům Star Treku a hráčům libujícím si ve starších strategiích mohu jen doporučit. 85%

Star Trek Armada jsem hrál až po dohrání druhého dílu. Což je také důvod, proč mě první díl zaujal méně, než o pouhý rok mladší pokračování.

Star Trek Armada je pěkným, strategickým simulátorem oblíbeného sci-fi fenoménu.
V celém prostoru vás nebudou omezovat jen nepřátelské lodě ale i roje asteroidů, či radioaktivní mlhoviny.

Jak už je výše popsáno, hráč získavá dvě suroviny - dilithium a posádku. Posádku lze jednoduše získat z jednotlivých stanic, zatímco pro dilithium musíte nacházet a ovládat nové dilithiové měsíce.

Single-player mě tu bohužel zklamal svojí krátkostí. Sotva se s některou z ras seznámíte, už začínáte novou kampaň. Příběh není špatný, bohužel však krátky.

Celkově se nejedná o náročnou hru, ovšem čistě sinleplayeroví hráči si ji tolik neužijí.
S mutliplayerem se dá zažít více legrace, bohužel druhý díl nabízí mnohem více - není tedy důvod se tímto dílem dlouhodobě zabývat. 70%

Retribution je výborným příkladem toho jak rychle se lze přiživit na úspěšné hře.
Když uvážím jak rychle byl vydán BroodWar, tak fakt že jiná firma stihne během pár měsíců datadisk, je dost zajímavý. Jak se jim to tedy podařilo?

Retribution je prostý datadisk, který do hry nepřidává nic nového. Sice se tu objeví tři nové kampaně. Ovšem nelze tu mluvit o nějaké závratné kvalitě. Zvláště pak fakt, že jednotlivé hrdinské postavy mají stejný vzhled jako řadové jednotky svědčí o tom, že tvůrci do hry nepřinesli nic.

Sice pár map a některé scénaře nebyly k zahození, ale s kvalitou Broodwaru se prostě měřit nemohou. Mohl bych tento datadisk přirovnat k vínu. Zatímco BroodWar a zakládní hra jsou výborným archivním vínem, které si můžete vychutnat kdykoli, Retribution je pofiderním "krabičákem", ze kterého většinou neuděláte ani svařák.
Jednoduše - v map editoru jsem si taky mapy vytvářel ale vydávat to za datadisk a chtít zato peníze - tak to pardon 50%

Sacred u mě vyvolal vlnu rozporuplných pocitů od první herní minuty. Těšil jsem se na rpg, které bude kopírovat Diablo a přinese pro mě podobnou porci zábavy, ze začátku se tak opravdu zdálo.

Na počátku mě velice zaujala šestice volitelných charakterů, troufám si říci že docela originálně pojatých. Po chvíli rozhodování jsem si zvolil Serafu a zběsile se vydal prozkoumávat Ancarii.

Hned první questy a prostředí mě dosti zaujaly. Zvláště jsem si užíval precizní čištění lokací a napravování každého zla, každé nespravedlnosti, na kterou moje bojovnice světla narazila.

Užíval jsem si také zakoupení koně, zběsilé výpady vůči houfům nepřátel, či cestováním na vzdálená místa v mapě, která mě prostě zaujala.

Toto blbnutí mě ale po čase přestalo bavit a tak jsem se zaměřil primárně na hlavní příběhovou linii.------ Abych se dostal k jádru věci - asi po první třetině hry, mě to přestalo bavit. Stal se z toho jeden velký stereotyp.

Sacred se může pyšnit velkým a co do typů krajin různorodým světem. Bohužel tento svět je vzhledem ke svému rozsahu strašně "plochý" a stereotypní. Struktura vesnic/měst je stále na jedno brdo. Na svých cestách nenarazíte na zajímavé charaktery a ani hlavní linie není posunována příliš záživně. Po čase vás už nemá co překvapit.

Nechci říct, že by některé lokace nebyly zajímavé a atmosférické. Všechny se ale zpravidla vyznačují tím, že jsou velké jako "kráva" a plné stovek otravných minionů. Na konci takovéto lokace pak najdete protivníka, který má úroveň o deset až patnáct levelů vyšší, než ostatní a to je celé. Nejotravnější jsou pak ty chvíle, kdy se hráč musí kvůli něčemu vrátit a neustálý respawning nepřátel mu cestu jen zkomplikuje.

Sacred zkrátka postrádá celkovou atmosféru, celkový náboj který by hráče hnal dále a nutil ho hltat další zvraty v příběhu. Desítky questů a různorodost vybavení jsou sice fajn ale chybí tu ta ohraničenost, která by hráče nepustila zbytečně daleko a zajistila plynulé, nepříliš zdlouhavé projítí hrou. Je až příliš jednoduché se zaseknout v divočině daleko od civilizace a celou hru vypnout. 55%

U tohoto dílu už konečně tvůrci plánovali jeho lokalizaci i na PC, konečně si tak lze užít DMC v konzistentní formě na vašem počítači.

To co na začátku překvapí, je absence hry za Danteho, namísto toho se ujímáte role mládíčka jménem Nero. Tato postava je celkově obestřena mnoha tajemstvími, nejenom vůči příběhovým postavám ale i vůči aktivním znalcům celého univerza. Bohužel většina z těchto tajů ve hře není objasněna. Samotný původ Nera, několikrát je zmíněno, že Nero také disponuje Spardovou silou ale není zaručen příbuzenský vztah. Objevilo se několik teorií, jako že je potomkem Vergila......

Hra je naplněna množstvím akčních, smrtonosných komb, které se lze snadno naučit. Nerova démonská ruka coby ultimátní zbraň tak zajišťuje hladký průběh první poloviny hry.
Jako obvykle se po celou herní dobu setkáme s výbornými filmečky, okouzlující hudbou a překvapujícími zvraty. Zasloužilé hráče předchozích dílů, pak zvláště potěší druhá polovina příběhu.
Legendární lovec démonů - ano tak začíná druhá část příběhu, kde se konečně chopíte role smrtonosného Danta. Celá část se nese v tom nádherném duchu - "všechno se posralo-je na čase aby starej dobrej Dante, legendární lovec kterému Nero nesahá ani po kotníky, otočil skore a nakopal vše naco příjde.

V této části hry se tak opět objeví různé použitelné démonské zbraně, které lze efektivně kombinovat a konečně si lze kdykoli vybírat z celého arsenálu, né jen navolených zbraní.

Závěrem lze říct, že se jedná o opravdu solidní rubačku, která fanoušky série nezklame.
Můžeme jen doufat, že plánovaný DMC6 na rok 2016, který se má vrátit k původní formě univerza před Rebootem-(technicky vzato se jedná o DMC5), bude minimálně stejně kvalitní. 95%

Dlouho jsme čekali na DmC, které bude spustitelné na PC, s třetím dílem této série, jsme se konečně dočkali. Bohužel v některých ohledech byla tato hra zklamáním, v jiných však zase úplná tutovka.

Poprvé se nám Dante dostává do rukou ve velice mladém věku. Jednoduše tak zapůsobí jako úplný namyšlený dacan. Postupem příběhu se však vyvijí a získává si sympatie, jako jeho dospělejší verze z předchozích dílů.

Hra je prostoupená velkým množstvím akce a dobrého humoru, nehrozí tak stereotyp. To co hru ale komplikuje je problematičtější ovladání. Opravdu je jednodušší koupit si gamepad a neštvat se s klávesnicí. Přenesení této hry z konzole na PC je zkrátka uděláno opravdu děsivě.

Pokud ale překonáme všechny tyto překážky, čeká nás opravdu plno akce a smrtonosných komb. Velice milým prvkem je i to, že ve hře není vyloženě univerzální zbraň - Rebelion sice vyřeší většinu potíží, k efektivnějšímu hraní však musí docházet ke kombinaci více zbraní na blízko a na dálku. Toto může být i docela problematické, protože z celého arzenálu můžete mít pouze čtyři aktivní zbraně- dvě na blízko a dvě na dálku (hráč si vybírá skrze démonické sochy po cestě - nákup vitálních hvězd, kupování skillů..). V některých misích, tak můžete narazit na nepřekonatelnou překážku v podobě monstra, které prostě nemůžete zničit, protože adekvátní zbraň není navolená.

Příběh v kombinaci s hudbou a velkým množstvím filmečků, vytváří opravdu pěkný zážitek - ostatně to je premisa celé série. Takže akční prostříhy plné drsných hlášek i srdcervoucích okamžíků tvoří nejlepší část celé hry.

DmC 3 je kvalitní hra, sám osobně bych však doporučil zahrát si ji na konzoli a PC verzi se radši vyhnout. Vzhledem k tomu, že celá původní trilogie byla předělána do HD na PS3, není nad čím váhat.
85%

SimCopter je hra, která byla ve své době opravdovou špičkou a u mě si tento status drží dodnes. Bylo kouzelné nastoupit do vrtulníku, roztočit rotor a odlepit se od země Kabinou zazní hlášení a hráč se vydává vstříc lidem, kteří potřebují jeho pomoc. To všechno za denního světla, nebo i do noci ponořeného velkoměsta. Člověk si tak mohl užívat, tohle všechno v doprovodu několika výborných skladeb jako "Valkýrie" Richarda Wagnera.

Když se nato podíváme objektivně, tak grafika této hry je katastrofální. Uchylný vzhled jednotlivých obyvatel, překonává jen ještě úchylnější podoba psů.
Na druhou stranu hra nabízí velké množství úkolů, které lze plnit efektivněji s vylepšováním vybavení a nákupem nových strojů, tudíž tak nabízí desítky herních hodin, plných zábavy. V misích si lze solidně ztížit podmínky, takže se často stává, že vezete těžce raněného do nemocnice a během letu uhasíte požár, či obnovíte dopravu.

Během letů lze nabrat několik pomocníků (zdravotník, hasič, policista.....), kteří vám mohou pomoci s řešením problémů, často jsou ale spíše přítěží - AI tu není moc zvedená.

Z mého pohledu však musím dát 100%, protože se jedná o originální hru, která mě dokázala pohltit na dlouhé hodiny.

Raptor - slovo, které u mě definuje jedno velké období. Startoval jsem na jeho freeware verzi, kde byl pouze první sektor, i tak jsem byl okouzlen grafikou této hry. Shodou okolností, když jsem v září (toho roku) nastoupil do první třídy a spolužáci tam čmárali po tabuli. Takže vedle různách čmáranic, jsem kreslil první nepřátelský letoun, na který narazíte v druhé misi alpha sectoru.

Raptor si mě opravdu získal, protože jsem si jako hráč užíval jednoduchou destrukci všeho před sebou. No a na konci levelu to přišlo, objevila se hrůzostrašná lodˇ/létající pevnost a já jsem pociťoval posvátnou hrůzu před její velikostí, odolností a zbraňovým arsenálem.
O to lepší pak přechod do další mise a nákup nového vybavení - nevím proč ale vždy jsem si myslel, že mě platí ti chudáci, které bombarduju (no byl jsem ještě malý).

O několik let později jsem projel i zbývající dva sektory v plné verzi a udělal si obrázek na celou hru. Musím pochválil grafiku a celkový různorodý design, který mě prostě pohltil. Dost zajímavě je tu pojata zvedající se obtížnost, kdy některé mise jsou už šílenosti. Avšak zklamalo mě, že nového vybavení bylo v nových sektorech příliš málo a hráči se tak nenaskýtá požitek z nových ještě ničivějších zbraní. Ke konci se tak jednalo o stereotyp, který jsem odlétal se stále stejným vybavením.
Na to že je tato hra z roku 1994, je dost dobrá i dnes .
85%

OMF je pro mě jednou z nejatmosféričtějších mlátiček, které jsem kdy hrál. Konečně už to nebylo jen o volení nějakého bojovníka, tentokrát si hráč mohl zvolit hrůzostrašného robota (no a vedle toho, ještě pro mě nevýznamného pilota - plešoun to býval nejčastěji).

Na této hře jsem si opravdu užíval její atmosféru - dva hrůzostrašní roboti v souboji do posledního dechu (a každý měl strach z hrůzostrašného Pyrose). S postupem času jsem začal zjišťovat, že i volba pilota, má svou roli a tak jsem začal zkoušet jednotlivé kombinace. Opravdu se dost liší hra za různé piloty v jednom robotovi. Někteří roboti jsou hbití jako třeba Shadow, nebo Jaguár. A někteří mají taj hruzostrašné útoky, že si znich sednete na ......... (Thorn, Pyros, Flail). Samozřejmě to popisuji tak, jak jsem to vnímal ve věku šesti let, ale ten design stál zato.

Po dohrání kampaně, si lze zahrát i různé Tournament, kde lze vyzkoušet různorodé roboty a dosti je vylepšovat. Hra tak nabízí solidní vyžití.
Jediná škoda je ovšem to, že tato hra je už dávno za zemitem a dnes již tolik neuchvátí.
I tak 90%

Bio Menace je jeden ze starých dobrých fláků od Apogee Software. Pěkná grafická stránka v kombinaci s dobrou hudbou a mračny nepřátel, se snadno stane herní náplní několika hodin.

Zvláště mě zaujala první epizoda svoji různorodostí, bohužel další dvě už tolik nápadité nebyly. To co ale dost naštve, je fakt že si hráč munici ani granáty nepřenáší do dalších levelů, zatímco stav životů se nevrací na původní hodnotu.

Forma ukládání také není nic moc, ať už ukládáte třeba v půlce levelu, vždy vás load vrátí na začátek.

Obtížnost celé hry se s každou epizodou zvedá a některé levely jsou dost o nervy. Často hráč projede misi až na více pokusů, protože jsou místy dost nepřehledné a obtížné. Po čase přibydou i nové věci jako antiradiační pilulka.

Oproti Duke Nukem (1991) je tato střílečka bohatší o spoustu akce, střeliva a nepřátel. Stačilo by jen, kdyby celá hra byla o trochu snazší. Po několika projetích a poznání jednotlivých levelů, je i tak tato hra příjemným strávením herního času.
70%

Třetího dílu jsem se opravdu obával, nakonci jsem ale byl příjemně překvapen.

Co se týká prostředí, tak autoři zabodovali. Jednotlivé lokace jsou různorodé, dosti tak připomínají čtvrtý díl. Jedinou obtížnou záležitostí, je extrémní délka jednotlivých lokací. Ale po pár pokusech lze zvládnout vše. Ukládání pozice v herních lokacích si není, ale aspoň že si hráč může uložit pozici na hlavní mapě.

To co ve hře trochu zlobí je nedostatek munice, který je obrovský. Jelikož všechny Vorticony lze zastřelit (někdy vydrží i pět ran), munice se ztrácí obrovskou rychlostí.

Jako zakončení trilogie je tento díl velice dobrý a dosti kvalitní. Přechodem na "¨Secret of the Oracle" ta kvalita ještě vzrostla, škoda že si ji série už neudržela až do konce.

Co se týká celé trilogie je to zkouška nervů, reflexů a dobré vůle. Nakonec ale stojí za to, projet si ji celou.

Do druhého dílu - "The Earth Explodes" jsem se pouštěl několikrát a povětšinou jsem to ihned vzdal. Vyšší obtížnost udělala svoje. Dohrát tuto hru mě tak donutil jen můj maraton sérií "Commander Keen".

V této epizodě už hráč dost pocítí absenci save v jednotlivých lokacích. Ukládat hru lze pouze na mapě celé lodě, alespoň tak nemusíhráč začínat stále od začátku.

Noví nepřátele mě docela překvapili a většina z nich velice zhrozila. Byl jsem nadšený, že lze žluté psy střílet, ti fialoví mě ale rychle vrátili na pevnou zem a ukázali, že je to stále hardcore. Po zjištění, že i fialového psa lze sundat třemi výstřely, byla i tak obtížná hra o něco příjemnější.

Levelů je mnoho a v celku různorodých, v osmi lokacích se pak nacházejí děla, mířící na osm významných měst po celé zemi. Ano Billy Blaze je musí zachránit před zničením. Bohužel Vorticoni mu to vůbec neusnadní.

V celé hře bylo několik záseků a dost nepříjemných míst ale nakonec se dalo projít úplně všechno. Jinak ovládací páky na světla a plošiny byly také pěkným zpestřením.

Sečteno a podtrženo - druhý díl je pěknou záležitostí, která se svou obtížností dostatečně liší od prvního dílu. Hodně jsem u tohoto dílu nadával a měl chuť rozbít počítač, každopádně ve výsledku mám z dohrání této hry, příjemný pocit - jen ta obtížnost.
65%

Keen Dreams je dílem, který byl přechodem mezi původní trilogií a Goodbye Galaxy. Tato epizoda tak nesla číslo 3.5. Keen Dreams je také označován jako ztracená epizoda, protože byl vydán až dva roky po dílech, které na něj měli navazovat chronologicky.
V důsledku toho si lze všimnout poněkud kostrbaté grafiky, nepříliš kvalitní hudby, či absence blasteru, či kapek vody/vivas......které při nabrání 100 kusů, poskytly nový život.

Absence pogotyče dělá z této hry poněkud obtížnou záležitost. V některých případech se tak ze hry stává nekonečné hledání exitu a věcí potřebných k úspěšnému projítí. Nepřátele lze vyřadit pouze na chvíli a to jen přesným hodem, něčeho co připomíná granát. Nekonečné návraty nepřátel tak, také nepotěší a že někteří znich jsou opravdu obávaní.

Jinak ale proti tomuto dílu Commander Keen více nemám. Líbí se mi jeho prosvětlená grafika, oproti standartu série. Také mě zaujalo zpracování jednotlivých nepřátel, a jejich typů útoku (zvláště mě začaly štvát rajčata).

Jako hybrid mezi prvními třemi díly a posledními díly, není tato hra moc špatná.
Ovšem když byla vydána až dva roky po posledním dílu, mohli ji vývojáři trochu vylepšit.
70%

Jedním dechem projetý šestý díl se ukázal mnohem lepší, než jeho předchůdce.
Ze začátku jsem měl problém stím, že střelba byla nastavená jako v původní trilogii (ctrl+alt) naštěstí to lze přenastavit na klasický mezerník a hurá do hry.

Na Billyho Blaze teď čeká dost práce. Musí zachránit svou chůvu, kvůli tomu ale musí projít celou planetou a po cestě získat tři předměty. Podobně jako ve čtvrtém díle bylo zapotřebí získat potápěčskou výstroj, nyní musí Billy získat Sandwich, Lano s hákem a přístupovou kartu, pokud chce uspět (jednotlivé předměty umožňují přechod přes překážky).

Příšer tu sice není mnoho, často jde jen o barevné odlišení, nadruhou stranu oproti pětce je to luxus. Nově pak z některých nepřátel vypadávají klíče, po jejich omráčení.

To co bych označil jako velké zlo byly páky. Hráč se v nich špatně orientoval a netušil jestli něco otevřel, nebo ne. Často jsem pak hledal po celém levelu, kde jsem něco nezapnul. Levely byly také dosti dlouhé a najít některé věci pak zabralo dost dlouhou dobu

Nakonec je však nutno říci, že mě šestý Commander Keen bavil, a že je škoda že se více nepodobá čtvrtému dílu. Alespoň připomíná původní trilogii
75%

Páté pokračování, mě již tak nezaujalo jako díl čtvrtý. Lze sice docenit pokračování příběhu, ovšem oproti předchozímu dílu, jsou lokace přílišně strohé a množství nepřátel asi čtvrtinové.

Keen tentokrát nemusí zachraňovat stařešiny ale postupně sabotovat vesmírnou loď. Respektive ničit její pohoné jednotky,

Několik míst bylo i skrze obtížnost dost drsných/záživných, jinak ale tento díl na moc dlouho nezabaví.

Oproti čtverce zklamání 65%

Corridor 7: Alien Invasion, alias za mých mladých let - C7ička, byla hrou, která mě ve své době dokonale dostala. Několikrát jsem sledoval, jak ji hraje starší bratr ale ve chvíli kdy jsem si to zkusil sám, byl jsem v koncích. Z celkové atmosféry jsem byl tak vyděšený, že jsem se radši rozběhl proti elektrickému plotu a zabil se. Vedle Spear of Destiny a Quake to tak bylo první seznámení s FPS, z těchto tří však nejděsivější.

S odstupem času je vidět jak je hra zaostalá i na svou dobu. Grafická stranka není z nejslavnějších, alespoň ji ale vynahrazuje rozmanité a děsivé vzezření jednotlivých monster.

Co se týká zbraní, vlastně se liší pouze v intenzitě a síle palby, množství munice, kterou spotřebovává. Za plus lze přidat zajímavosti jako armor, adrenalinovou injekci, či nášlapné miny, které může hráč využívat. Mapa která pak odkrývá prostory a zobrazuje pohyb monster, dokáže dost vyděsit, zvláště pokud se odkrývá pouze malá část v závislosti na pohybu.

Je velká škoda, že tento klon Wolfensteina, není schopen držet krok. Autoři přišli se zajímavými možnostmi (přepínání vidění v závislosti na neviditelných nepřátelích a prostředí).
Specifický healing, různorodý equipment, či futuristický vzhled nadchnou, to bohužel ale nestačí. První varovnou známkou je už úvodní animace. Tou poslední zase divný závěrečný boss.

Sice do atmosféry jednička, je ale tento paskvil pouze jednoduchým stereotypním bludištěm, vyplněným neustálým blouděním, bez jakékoli změny.
45%

Gothic 3 je v pravdě dvousečným mečem, kdy kvality této hry přechází z extrému do extrému.

S gothicem 3 jsem se setkal chvíli po jeho vydání, povzbuzen předchozími díly, jsem se těšil na velkolepé tažení Myrtanou.

To co ale přišlo pak, z toho mi spadla nejenom moje čelist. Počáteční velkoleposti, této hry se vyrovnala snad jen její naročnost - nekonečný loading v kombinaci bugy, mě vedl k tomu že jsem tuto hru přestal hrát. Podotýkám, že jsem tehdy měl úplně nový počítač, avšak nečekal jsem, že Gothic 3 bude i tak dost náročný.

No a po pár letech na tom samém počítači, ovšem s dostupným patchem se hra hrála mnohem lépe.

Nejepičtější záčátek
Gothic 3 se může pochlubit tím nejlepším možným začátkem. zvláště pak potěší, že hráč už nezačíná jako úplný zelenáč, oproti předchozím dílům. V důsledku toho naznal razantních změn i způsob boje a důležitá volba obtížnosti (stupeň rozhoduje na množství útočících nepřátel naráz). S takovou se dá celá hra projet na normal a přitom být ještě pěknou výzvou.

Vývoj postavy
Pěkně přehledná paleta skillů v kombinaci s atributy dělá celou hru lépe pochopitelnou. V předchozích dílech, mě poněkud vadilo to, že jsem netušil nakolik síla či obratnost ovlivňuje udělené zranění (výjma nutnosti pro unesení zbraně). V gothicu 3 to je všechno přehlednější a hráč si může jednodušše dokupovat nové lepší verze skillů. Lépe se tak dá nasměrovat směrem, kterým chce hráč jít (oproti nekonečnému budování šermířství ze dvojky, velké plus.)

Nový kontinent netušených možností
Npc a questů na které hráč narází je opravdu mnoho ale tady to nakonec působí spíše kontraproduktivněji, protože questy jsou ve směs stejné a často limitované na stejné místo. No a když se náhodou stane, že se nějaký quest táhne na vícero lokalit po mapě, tak se hráč ztratí v tom, kde může kterou npc najít a co komu a kde měl donést.
Já osobně jsem musel postupovat systematicky, kdy jsem splnil všechny úkoly v jedné lokaci a pak teprve pokračoval dál.

Grafické změny jsou vesměs dobré a vytaným zpestřením je i ledový sever a pouštní jih. Co do hudby, je pak Gothic 3 opravdovým požitkem. Na druhou stranu je to ale velká změna oproti předchozím, dílům u kterých musím uznát, že mě dostaly více.

Ve výsledku na hráče působí velice dobře, dlouhá herní doba, množství předmětů a možností. Ovšem nelineární příběh čas od času vede k zásekům a některé prvky pak dokáží poničit požitek ze hry (před Faringem jsem odkrouhl skupinku skřetů, no a hned jak jsem vstoupil do města, všichni po mě šli).
Pár silnějších příběhových prvků by taky neuškodilo, protože ve vysledku to všechno působí tuctově a suše i když možnost mezi likvidací/ochranou jednotlivých frakcí, či postav byla fajn (mágové vody, rebelové vs. skřeti)
Hra je v určitých momentech opravdu epická ale dobrat se jich, stojí často mnoho přeříkání.
70% - k čertu, je to zatím poslední Gothic od Piranha Bytes a hra která byla vydaná o rok dříve, mohla dopadnout hůře