Co se týče recenzí, já měl nejraději počáteční doby Excaliburu a Score tak do čísla 30. A vůbec mi nešlo o nějakou objektivitu, tu jsem nikdy nehledal, mě hlavně přinášelo štěstí to, že o hře někdo napsal, dal mi vědět, že je, přečetl jsem si třeba 20x za sebou jak se hraje a jaké dojmy autorovi popisku hra přinesla a zdali dokázal tu atmosféru přenést ze hry na mě tak ,abych hru taky toužil získat a hrát. Rozhodující byly obrázky, co si budeme povídat, bylo to první, na co jsem se u hry podíval, obrázky - a už v hlavě běžela fantasie, co to asi je, jak se to hraje, co se tam dá zažívat.
Jakmile začaly recenze sklouzávat do rádoby profi novinařiny a staly se výčtem herních mechanik, kvality grafiky, hudby, už to nebylo pro mě, nudilo mě to a vlastně si mohu na rovinu přiznat, že Score jsem s nadšením kupoval do nějakého řekněme čísla 30 (do čísla 80 jsem jej kupoval ze setrvačnosti, když neberu v potaz zábavný 10 číslový návrat Andrewa a ICEho), Excalibur do čísla 20 (do nějakého hodně pozdního čísla, kdy to snad byl 14 deník jsem to kupoval taky ze setrvačnosti), Level jsem přestal kupovat hned jak nastoupila Herodesova redakce, těch prvních asi 12 čísel s Tománkem bylo docela zábavných, pak přišla prostě nuda....Takže vlastně strašně záleželo, jestli autoři těch časáků uměli kolem toho udělat zábavu, takový mejdan, vnést do toho třeba inteligentní vtip nebo nějaký literární rukopis a čtivost. Suché a tzv. objektivní recenze jsou mě osobně na nic. Nikdy mi neřekly jak se to vlastně hraje, jakým způsobem to baví. To mě spíše nalákal popisek, jak hrál Andrew s Červem Ultimu Underworld ve sklepě, než to, jaká hudba jela přes Sound Blaster a jaká přes Roland.