taky teda zírám, že si takto popláčete. Ale je to dobře. Já si u filmu nikdy nepopláču. Prostě mi to nejde i kdyby se mi moc chtělo. Trochu jsem slzela u závěrečné epizody jedné řady Greys anatomy, kdy umřel 007. Ale to jsem byla ještě na vejšce. Od té doby ani kapička. Nicméně šíleně mě vadí když někde ublíží dítěti. U toho nebrečim ale je mi z toho špatně. Hned si to podvědomě představuju, že bych něco takového řešila u svých dětí a to je šílený.
Jednou mi kámošky řekli, ať se podívám na Korejský film A Moment to Remember, u kterého všechny brečely jako želvy. Tak co si budem, film byl krásný, byl smutný, ale nekápla ani slza. Naproti tomu z Dogani se mi chtělo místy fakt zvracet, to bylo fakt silný kafe. Asi pro mě nejdrsnější film vůbec a to jsem viděla 120 dnů Sodomy (tam je teda taky požehnaně momentů kdy se mi chtělo vrhnout. Ale většinu filmu jsem přemítala o tom, jak je de Sade totálně zvrácený).