Kultura

Jak jsme se tu bavili už milionkrát o Muse, tak tenhle úžasnej týpek požádal A.I. o text ve stylu Muse ohledně toho, jak AIčkem všechno končí. Muziku udělal týpek sám.

Ale je to dokonalá ukázka, jak by mohla vypadat AI hudba budoucnosti. Prostě přesně ve stylu něčeho jiného. Co už se nám líbí, co už známe. Jen nám udělej variačku, ať můžem poslouchat to samý až do smrti :-)
Týpek dokonale využil všechna harmonická, melodická, rytmická, formální a aranžerská klišé kapely a udělal úžasnej song, kterej rozhodně nechci poslouchat. Ale úžasný to je.

Jakože MUSE

@Naginata (05.04.2023 14:32): vesměs s tebou souhlasím, jen Paranoid Android a Exit music si zaslouží mnohem větší nadšení :-) To jsou opravdu obrovské klenoty. Musím se ohradit proti tomu snobství. To je taková berlička, že čemu člověk tolik nerozumí, tak to označí za snobárnu. To je neuvěřitelně relativní věc. Vždycky si vzpomenu na jednoho pana odborného asistenta, který veškeré moje skladby označoval za banalitu do reklamy a přitom pro většinu normálních lidí to byly neposlouchatelné experimenty.

Bullet with Butterfly Wings je velmi jednoduchá píseň v jádru. Je výrazná, mám k ní velký vztah, ale vlastně není mým favoritem. Je to zásadní song pro fanouška kapely, neboť v klipu je to poslední výskyt Corgana s vlasy :-)
Ale označit to za parodii na grunge je samozřejmě absurdní. Smashing Pumpkins se vždy naopak vyhraňovali proti tomu, aby byli označování za grungovou kapelu. Pokud tam už ale něco řadit, tak desky Gish a Siamese Dream. Melon Colie už je hodně jinde.
Onen vlezlý refrén je vlezlý třeba proto, že využívá tu nejomšelejší akordickou progresi I V VI IV. Proto se to taky běžně lidem líbí. Pokud chci někoho nalákat na Pumpkins, pustím mu samozřejmě 1979 (fajn, ale nejlepší song to není), Disarm (to je samozřejmě úžasná záležitost) a když se třeba nechytá, tak na "Vampira" se třeba chytne. Ale já už vlastně tyhle největší hity tolik nemusím, ale to je po tolika letech pochopitelné.
Jinak jestli je něco skutečně parodie na grunge, tak je to Song 2 od Blur.

Ohledně těch Japonců, mně to přijde vlastně smutnej pohled. Oni jsou hrozná oběť globalizace. Já nechápu, proč bych měl koukat na partu Japonců hrající 30-60 let starou britskou nebo americkou muziku, kterou 100% vykrádají. Mám z toho podobnej pocit, jako když učitel naučí žáky své kapely hrát Nirvanu. Jsou šikovní, a dál? :-)
TOHLE je naprosto úžasná japonská muzika.

Ohledně Linkin Park, Breaking the Habit byla skutečně přechodová píseň a cesta od nu-metalu někam dál. Taky si té písně na albu Meteora cením nejvíc (protože album jako celek je jen slabší kopií Hybrid Theory).
Desku A Thousand Sun mám také nejraději, z těch samým důvodů. Je to konceptuální album, to mám rád. Je to pestré, je to odvážné, je to propracované a má to úžasný vrchol v podobě songu Catalyst.
Poslední album je už skutečně trošku (hodně) za (popovou) hranou a bylo právě velmi půvabné, jak lidi dají hlavně na ty mimohudební záležitosti. Ti samí lidé, co na tu desku nadávali, po Chesterově sebevraždě v tom najednou začli vidět hodnotu a kvalitu. Ale úplně strašně špatné to není. Takové Talking to Myself funguje i bez mhouření očí. Na to ostatní člověk musí přistoupit, že holt poslouchá ten nejčistší popík. Na druhou stranu plně respkektuju snahu kapely se pořád někam posouvat a je hrozná škoda, že nepoznáme, kam by šli dál.

Na ty kapely jsem se ptal, protože jsem dal takový výběr kapel s velmi výrazými zpěváky, co se týče specifičnosti jejich hlasu. Snažil jsem se pochopit v čem to vězí. Rozkódoval jsem, že seš ochoten akceptovat velmi specifické hlasy, pokud jsou to zároveń i brilantní technici (Bellamy, Tankian, Jackson), ale nedáváš, pokud tak brilantní nejsou a jsou to navíc fňukny :-) Holt každý má něco. Já třeba nemám rád pravděpodobně jedinou kapelu, jejichž zpěvák má generický hlas.

Ohledně tvých dotazů, Mike Patton je můj nejoblíbenější zpěvák a de facto vzor v tomto ohledu. Mám ale obrovský dluh v jeho side projektech, sice jsem byl na Tomahawku na živo (hráli jsme hned před nimi, bylo krásné pozorovat, jak se chová v backstagi), ale třeba Peeping Tom moc najetý nemám. Každopádně Faith No More a Mr. Bungle, to je pro mě top.
Alice in Chains zrovna tak. Zrovna loni to byla po Davidu Bowiem moje nejčastějši poslouchaná kapela (mám vždycky takové období, že jedu furt tu jednu kapelu a jdu do hrozný hloubky poslechu :-) Teď jsem najel opět na SOAD, trošku z pracovních důvodů, pořád sjíždím Placebo, a předtím to byly právě hlavně Bowie a AIC. Staley je naprosto úchvatný zpěvák, Jerry Cantrell je skvělý autor a slušný zpěvák. A patřím mezi ty, kteří plně uznávají i jejich nové období bez Layneho.  Black Gives Way to Blue je pro mě jejich druhá nejlepší deska po Dirt. Vlastně tu kapelu považuji za nejlepší reuinon vůbec, navzdory všem předpokladům.
Na Incubus jsem byl dokonce taky živě, ale vždy šla ta kapela trošku mimo mě. Moc mě nezaujala, tak jsem se po ní ani moc nepídil
Deftones je trošku můj dluh. Znám pár písní a jsou skvělé. Mám ale obavu, že by zbytek tak skvělý nebyl, třeba se pletu.
Type O Negative znám pořádně jen název. Určitě jsem od nich něco slyšel, ale ne moc cíleně.
To ostatní neznám vůbec, asi :-)