Diskuze

@S4TW (07.01.2022 15:44): Pochybuju, skoro se to neprodávalo. Podle Wiki: "Despite its positive critical reception, the book was a commercial failure, selling 1,000 copies, and causing Kurvitz to "succumb to a deep alcoholism." An English translation was predicted for 2020, but as of 2021 has not yet been published."

@ntz (05.01.2022 20:08): Tím "gaming the system" myslíš min-maxování, hraní maximálně efektivním způsobem? To je styl hraní, který je hodně rozšířený, někdy dokonce braný jako jediný správný, ale já ho taky nemám vůbec rád.

@S4TW (05.01.2022 16:29): V pohodě, jen mě to trklo, když jsem četl tvůj komentář, který se mi jinak líbil.

@S4TW (komentář): "Normálně bych byl asi lehce zklamán z toho, že tu je samotný gameplay lehce upozaděn a rozhodně netvoří významnou část kouzelného koření, které dělá samotnou hru tak skvělou."

Mě občas mrzí, že lidi oddělují gameplay a myšlenku hry, jak kdyby to mělo být oddělitelné. Vždyť přece to přemýšlení o tom, co se přede mnou odehrává, a "gameplay" samotný, tj. klikání na věci, jsou součástí toho samého zážitku. Každá hra je nějaká iluze toho, že je to víc než jen klikání. O Counter Striku se taky přece nedá říct, že je čistě o klikání na objekty ve správnou dobu, ta iluze souboje teroristů a policajtů a odjištění bomby je nedílnou součástí hry. Svého času se řešilo, že walking simulatory nejsou hry, protože gameplay spočívá jen v chození. Ale zastánci tohoto primitivního názoru podle mě nechápou, že součástí hry je i ten estetický vjem a přemýšlení o příběhu, i když se třeba ve hře odehrává jen formou nějakého textu. Jinak bychom se mohli podivovat, co je tak zajímavého třeba na čtení knih, když je to jen prohlížení dlouhé řady písmen. Bez té snahy o porozumění, představu a kritiku to přece není nic.

@ntz (04.01.2022 20:04): Jo jo, mám to stejně. Napoprvé člověk obvykle ani při nejlepší vůli a snaze neví, co dělá. Na druhou stranu, i to má někdy svoje kouzlo. Pamatuju si, jak jsem poprvé hrál X-COM (ten nový) a všechno do sebe při prvním hraní krásně zapadalo, pořád se něco dělo, působilo to hrozně dobře. Při dalším hraní už člověk věděl, jak to chodí, a to prvotní napětí se trochu vytratilo.

@S4TW (04.01.2022 15:42): Jo, já na tenhle "zlozvyk" taky často narážím. I když se snažím vžít do cizí postavy, tak občas není lehké nereagovat tak, jak bych reagoval já. Ale zase když už se člověk donutí, tak to někdy vede k zajímavým situacím. Taky mi dělá problém hrát vyloženě za nesmyslně zlé postavy. Nějak si rád myslím, že i záporáci by měli mít nějakou uvěřitelnou motivaci :).

Mimochodem, co se týká vymýšlení postav, podle mě to není potřeba přehánět například s tím, jestli se ta daná postava hodí nebo nehodí do takového a takového světa a na takové a takové věci. V dobrém RPG podle mě můžeš vzít úplně jakoukoliv postavu, klidně nějakého nudného ouřadu nebo malou holku, vhodit ji do světa a sledovat, co se stane. Pokud to není úplně vhodná postava (tj. něco typu nějaký zákonně dobrý paladin ve fantasy RPG), tak je to kolikrát mnohem zajímavější než nějaký klasický RPG archetyp.

@Tulareanus (04.01.2022 13:56): Já to mám tak, že u her, kde je tvorba postavy hodně otevřená (Fallout, VtMB, Skyrim...) mám spíš motivaci roleplayovat a nedělat věci, které moje postava nemá důvod dělat, protože vím, že spíš budu mít chuť si tu hru dát někdy v budoucnu znovu a jinak a přijde mi to takové organičtější. Ale u her, kde je postava už trochu předdefinovaná (Witcher, Disco Elysium, Mass Effect...), si na začátku vytvořím nějakou představu o tom, jaký charakter by měla mít v rámci toho, jak ji autor vymyslel, a pak už necítím takovou potřebu tu hru hrát znova, protože vím, že bych se příště buď rozhodnul stejně. Takže hry s předdefinovanými postavami mě víc nutí k prozkoumávání všeho.