Komentář píšu na verzi před "finálním řezem".
Čím jsem starší, tím větší mám problém vžít se do nové hry, do jejího světa, pravidel, „lore“. Možná proto mě nové hry lákají čím dál méně a spíš pořád dokola točím ty starší, dohrané, osvědčené, které dobře znám. Proto mě třeba Pillars of Eternity, Tyranny ani Torment moc nezaujaly – prostě mě do sebe a do svého světa nedokázaly pořádně vcucnout, takže si z nich teď už skoro vůbec nic nepamatuju (až na finální lokaci v Torment, ta byla super).
Tenhle problém jsem ale u DE vůbec neměl. Hra mě do sebe vtáhla od samého začátku už jen tím, jak krásně pracovala s všelijakými klišé (amnézii má postava po opravdu velkém flámu a jeden z prvních questů je najít svou druhou botu). Vnoření do světa mi přišlo hrozně snadné, přirozené a logické – hlavní postava o světě neví nic, stejně jako vy, takže otázky typu „Co je to realita?“ nejsou zas tak moc mimo, stejně jako herní popisy a komentáře dialogů a postav, které zajišťuje vaše roztříštěná psyché (případně vaše kravata).
Rozhovory a postavy jsou suprově napsané a když se někomu nechce řešit politika (jako mně), může si v nich vybírat neutrální odpovědi. Docela dost bych ale ocenil nějaký rejstřík postav, lokací a událostí (podobně jako je to třeba v Pathfinder: Kingmaker nebo Zaklínačovi). Hru jsem hrál vždy s týdenními rozestupy, takže jsem pak hodně věcí zapomněl a musel si je dohledávat na internetu, abych věděl, která bije.
RPG systém mi přišel fajn, i když chápu výtky, že se vlastně jedná jen o simulátor mluvení a skillchecků. Mně třeba přišlo, že druhé dvě části mé postavy (fyzická stránka a motorika) mi do hovorů vlastně skoro vůbec nezasahovaly a ani jinde jsem moc často neviděl možnost jejich využití, takže mi přišly trochu zbytečné. Možná by stálo za to jejich počet trochu zmenšit, ale třeba je to jenom můj dojem, protože jsem rval body hlavně do prvních dvou (intelekt a psyché). Třeba by hráči, kteří je naopak měli hodně vysoko, měli jiný pocit.
U skillchecků bych možná přidal minimální hodnotu skillu, kterou hráč musí mít, aby se o něj mohl pokusit. Přiznám se, že mě „save scumming“ taky často lákal, ale myslím, že jsem projevil docela obdivuhodnou sebekontrolu a „save scummoval“ jsem jen několikrát za hru. Taky to bylo asi tím, že mi většina těch skillcecků vyšlo napoprvé, i když jsem měl šanci třeba jen 27%.
Ono vůbec, když si člověk ten save nahrál a podruhé třeba uspěl, tak většinou zjistil, že stejně o nic tak zásadního nepřišel (a to i u několika červených skillchecků, které jsou zásadnější a nelze je opakovat). Hodně jsem ale ocenil, že si toho autoři jsou vědomi a nějak to i ve hře reflektují… Některé dveře prostě nejde otevřít :)
Souboje ve hře (až na pár výjimek, ale ty by se daly spočítat na prstech jedné ruky nešikovného řezníka) nejsou, ale některé zásadnější rozhovory vás můžou dost vykolejit psychicky i fyzicky. Při svém prvním hraní jsem ale léky (tj. lékárničky) vlastně nemusel vůbec použít (snad jen 2x). Měl jsem za to, že klasické souboje nahradí některé zásadnější rozhovory a zčásti jsem měl pravdu – docela zabrat jsem dostal jen při rozhovoru s Evrartem. To ale bylo v době, kdy jsem ještě ani neznal své jméno, neměl jsem odznak, nic, takže si mě krásně povodil. Původně jsem si chtěl jenom skočit pro kabát, ale hra mě pak donutila jít si s ním promluvit, jinak jsem se z dané lokace pryč dostat nemohl. Při tom rozhovoru se mnou vlastně nebyl Kim, který ale druhý den o téhle události mluvil, jako by tam byl. Ale tak to by se dalo vysvětlit nějakým ranním brífinkem :)
Zkrátka bych ocenil víc takových zásadnějších rozhovorů, kdy člověk cítí, že opravdu o něco jde, že ho ten rozhovor může pak zabít. Na druhou stranu možná jsem jen prošel tou hrou hladce tím, že jsem si náhodou rozložil vhodné skilly a všechny zásadnější skillchecky jsem zvládnul, i když jsem měl malou šanci na úspěch.
Před „tribunálem“ jsem si třeba naprosto náhodou nasadil bojovou zbroj (aniž bych věděl, že mě vzápětí čeká střet s žoldáky), která mi pak pomohla při první střele do ramene, které jsem neuhnul. Na následný děj to ale mělo malý vliv, protože i když je Harry trefen a zraněn do ramene, nic to pak nemění a děj vás stejně zavede tam, kde vás chce mít a závěrečnému „soudu“ a následnému shrnutí vašich voleb se nevyhnete. Docela bych ale ocenil třeba jen nějaké krátké informace o tom, co se pak stalo s jednotlivými postavami, městy atd. Něco jako konec Falloutů. Takhle s Kimem vím, že se „pale“ šíří a začíná se tvořit i v kostele, ale nikoho to moc nevzrušuje.
Když jsem u té nicoty, tak jsem si taky myslel, že důvod Harryho sebedestruktivního jednání bude trochu… „originálnější“. Měl jsem za to, že se třeba v minulosti právě dozvěděl o tom, že „pale“ zničí celý svět, takže ho to uvrhlo do deprese a nezřízeného pití, nebo tak něco. Takhle jsem byl lehce zklamán, podle toho, jak byla hra a příběh kvalitně napsány, jsem prostě čekal něco trochu víc.
Tím nechci říct, že by hra byla o pohodě a chyběly tam silné momenty, to právě naopak. Celou hrou se line nostalgický tón (pun intended), snažíte se zjistit, co se vám to stalo, že jste z toho tak v hajzlu, vyšetřujete lynč, můžete najít mrtvolu muže a jít to oznámit jeho manželce, intenzivní je i setkání s The Pigs, Phasmidem…
Taky se mi hodně líbilo, jak se spoléháte na vaše vnitřní monology, které vám radí a dávají důležité informace, ale u jedné postavy získáte podezření, že vámi manipuluje a ty informace, které vám části vaší osobnosti říkají, nemusí být pravdivé. To mě docela uzemnilo :)
A co se Kima týče, o jeho hláškách se asi ani nemusím zmiňovat :) Škoda že asi u nejlegračnějšího momentu ve hře nesmí být přítomen.
Sečteno a podtrženo, konečně RPG s pořádným světem, dialogy, postavami a příběhem. Za nějaký čas si to určitě dám znovu.
Herní výzva 2021 - Dětský svět (SC)
Čím jsem starší, tím větší mám problém vžít se do nové hry, do jejího světa, pravidel, „lore“. Možná proto mě nové hry lákají čím dál méně a spíš pořád dokola točím ty starší, dohrané, osvědčené, které dobře znám. Proto mě třeba Pillars of Eternity, Tyranny ani Torment moc nezaujaly – prostě mě do sebe a do svého světa nedokázaly pořádně vcucnout, takže si z nich teď už skoro vůbec nic nepamatuju (až na finální lokaci v Torment, ta byla super).
Tenhle problém jsem ale u DE vůbec neměl. Hra mě do sebe vtáhla od samého začátku už jen tím, jak krásně pracovala s všelijakými klišé (amnézii má postava po opravdu velkém flámu a jeden z prvních questů je najít svou druhou botu). Vnoření do světa mi přišlo hrozně snadné, přirozené a logické – hlavní postava o světě neví nic, stejně jako vy, takže otázky typu „Co je to realita?“ nejsou zas tak moc mimo, stejně jako herní popisy a komentáře dialogů a postav, které zajišťuje vaše roztříštěná psyché (případně vaše kravata).
Rozhovory a postavy jsou suprově napsané a když se někomu nechce řešit politika (jako mně), může si v nich vybírat neutrální odpovědi. Docela dost bych ale ocenil nějaký rejstřík postav, lokací a událostí (podobně jako je to třeba v Pathfinder: Kingmaker nebo Zaklínačovi). Hru jsem hrál vždy s týdenními rozestupy, takže jsem pak hodně věcí zapomněl a musel si je dohledávat na internetu, abych věděl, která bije.
RPG systém mi přišel fajn, i když chápu výtky, že se vlastně jedná jen o simulátor mluvení a skillchecků. Mně třeba přišlo, že druhé dvě části mé postavy (fyzická stránka a motorika) mi do hovorů vlastně skoro vůbec nezasahovaly a ani jinde jsem moc často neviděl možnost jejich využití, takže mi přišly trochu zbytečné. Možná by stálo za to jejich počet trochu zmenšit, ale třeba je to jenom můj dojem, protože jsem rval body hlavně do prvních dvou (intelekt a psyché). Třeba by hráči, kteří je naopak měli hodně vysoko, měli jiný pocit.
U skillchecků bych možná přidal minimální hodnotu skillu, kterou hráč musí mít, aby se o něj mohl pokusit. Přiznám se, že mě „save scumming“ taky často lákal, ale myslím, že jsem projevil docela obdivuhodnou sebekontrolu a „save scummoval“ jsem jen několikrát za hru. Taky to bylo asi tím, že mi většina těch skillcecků vyšlo napoprvé, i když jsem měl šanci třeba jen 27%.
Ono vůbec, když si člověk ten save nahrál a podruhé třeba uspěl, tak většinou zjistil, že stejně o nic tak zásadního nepřišel (a to i u několika červených skillchecků, které jsou zásadnější a nelze je opakovat). Hodně jsem ale ocenil, že si toho autoři jsou vědomi a nějak to i ve hře reflektují… Některé dveře prostě nejde otevřít :)
Souboje ve hře (až na pár výjimek, ale ty by se daly spočítat na prstech jedné ruky nešikovného řezníka) nejsou, ale některé zásadnější rozhovory vás můžou dost vykolejit psychicky i fyzicky. Při svém prvním hraní jsem ale léky (tj. lékárničky) vlastně nemusel vůbec použít (snad jen 2x). Měl jsem za to, že klasické souboje nahradí některé zásadnější rozhovory a zčásti jsem měl pravdu – docela zabrat jsem dostal jen při rozhovoru s Evrartem. To ale bylo v době, kdy jsem ještě ani neznal své jméno, neměl jsem odznak, nic, takže si mě krásně povodil. Původně jsem si chtěl jenom skočit pro kabát, ale hra mě pak donutila jít si s ním promluvit, jinak jsem se z dané lokace pryč dostat nemohl. Při tom rozhovoru se mnou vlastně nebyl Kim, který ale druhý den o téhle události mluvil, jako by tam byl. Ale tak to by se dalo vysvětlit nějakým ranním brífinkem :)
Zkrátka bych ocenil víc takových zásadnějších rozhovorů, kdy člověk cítí, že opravdu o něco jde, že ho ten rozhovor může pak zabít. Na druhou stranu možná jsem jen prošel tou hrou hladce tím, že jsem si náhodou rozložil vhodné skilly a všechny zásadnější skillchecky jsem zvládnul, i když jsem měl malou šanci na úspěch.
Před „tribunálem“ jsem si třeba naprosto náhodou nasadil bojovou zbroj (aniž bych věděl, že mě vzápětí čeká střet s žoldáky), která mi pak pomohla při první střele do ramene, které jsem neuhnul. Na následný děj to ale mělo malý vliv, protože i když je Harry trefen a zraněn do ramene, nic to pak nemění a děj vás stejně zavede tam, kde vás chce mít a závěrečnému „soudu“ a následnému shrnutí vašich voleb se nevyhnete. Docela bych ale ocenil třeba jen nějaké krátké informace o tom, co se pak stalo s jednotlivými postavami, městy atd. Něco jako konec Falloutů. Takhle s Kimem vím, že se „pale“ šíří a začíná se tvořit i v kostele, ale nikoho to moc nevzrušuje.
Když jsem u té nicoty, tak jsem si taky myslel, že důvod Harryho sebedestruktivního jednání bude trochu… „originálnější“. Měl jsem za to, že se třeba v minulosti právě dozvěděl o tom, že „pale“ zničí celý svět, takže ho to uvrhlo do deprese a nezřízeného pití, nebo tak něco. Takhle jsem byl lehce zklamán, podle toho, jak byla hra a příběh kvalitně napsány, jsem prostě čekal něco trochu víc.
Tím nechci říct, že by hra byla o pohodě a chyběly tam silné momenty, to právě naopak. Celou hrou se line nostalgický tón (pun intended), snažíte se zjistit, co se vám to stalo, že jste z toho tak v hajzlu, vyšetřujete lynč, můžete najít mrtvolu muže a jít to oznámit jeho manželce, intenzivní je i setkání s The Pigs, Phasmidem…
Taky se mi hodně líbilo, jak se spoléháte na vaše vnitřní monology, které vám radí a dávají důležité informace, ale u jedné postavy získáte podezření, že vámi manipuluje a ty informace, které vám části vaší osobnosti říkají, nemusí být pravdivé. To mě docela uzemnilo :)
A co se Kima týče, o jeho hláškách se asi ani nemusím zmiňovat :) Škoda že asi u nejlegračnějšího momentu ve hře nesmí být přítomen.
Sečteno a podtrženo, konečně RPG s pořádným světem, dialogy, postavami a příběhem. Za nějaký čas si to určitě dám znovu.
Herní výzva 2021 - Dětský svět (SC)
