Diskuze

Čekal jsem, jestli někdo zmíní ludonarativní disonanci. Já o časový limit taky nestojím, ale problém tu je a má i přesnou diagnózu. Jeho řešení? Nelítostně řečeno: lidé jsou placeni, aby k němu nedošlo, a pokud o něj vývojářský tým nestojí, asi si bude muset připlatit. Ze hry je tímto učebnicový příklad, jak se dostat při koncipování do úzkých.

@Jab (30.03.2025 22:49): Takhle bych to neodbyl. Rozhodující jsou detaily. Za Bioware ruku do ohně nedám, hrál jsem ty hry před deseti a více lety. Podle mých vzpomínek byly sevřenější v tom smyslu, že se věci děly při dobrodruhově cestě. Baldur's Gate II mi navíc přišlo velice dobře rozehrané. Jsi vězněn s někým, komu stejně jako tobě ublížili, s kým utíkáš a koho unesou. I když ti Imoen třeba není sympatická, ten extrémní začátek způsobí, že tam nějaké pouto vznikne (jako u lidí, kteří jsou ve společném zajetí;  a jak mj. vyplývá z tvého komentáře, s Jackiem to není to samé).

New Vegas je pojato zcela rozdílně - po svém zmrtvýchvstání máš velký prostor k realizaci, na frakce si názor děláš sám a můžeš zabít v podstatě každého, na koho narazíš.

@AlieN (30.03.2025 23:00): Open world hra, která by to měla dokonce úplně jinak, existuje (uvedený příklad s vodním čipem, pokud bereme Fallout jako open world, nebo Shenmue, Pathologic apod.), ale chápu, kam míříš. Většinově se vše podvoluje hráčově tempu. Přesto: Ďábel je vždycky v detailech.

Tady je ten problém, že se konečnosti V věnuje značná část příběhu, rozhovorů, je to téma. Přesto se do hry hlouběji nepropisuje. Když mě Panam požádala, ať jí pomůžu srovnat účty, odmítl jsem ji, protože přesně to bych - kdyby mi nezbývalo mnoho času - udělal. Nechtěl bych ho ztratit při nějaké hloupé neshodě nebo pochybné práci, kterou dělám jen kvůli přivýdělku. Hra ale vysloveně svým designem vybízí k určitý disociaci, abych to téma vlastně nebral vážně. Probírá se tam smrt a vztah k ní - pro hru podle mne nepříliš vhodný záběr, na který se doplatí, něco k delší a zřejmě poněkud únavný diskuzi - , jež má člověkem otřást a probrat ho; hraje se ovšem vesměs rutinérsky a konvenčně, kdy si nerušeně vyzobám, co potřebuji, a pak přijdu na značku, abych pohnul příběhem dál.

Jediná mně známá hra, která to má velmi podobně, je Far Cry 2 s jeho malárií, záchvaty a prášky proti nim. A ten je brán jako designérská výstřednost a kontext to má i tak jiný.

@Gordon (30.03.2025 23:32): Neomezovat hráče časově, aha, dobře. A ten press ze strany příběhu musí tedy být proč? Nemohl by si s tím scenárista třeba lépe vyhrát?

@Jab (30.03.2025 18:52): Fatální pro hru je, jak vyprávění konfrontuje V se smrtelností a existenciální tísní, a přitom pobízí k lelkování a sběratelství. Akcentuje, že dochází čas, který však ubývá pouze tím, že se to hráč rozhodne řešit. Radovánkám a bezbřehému vydělávání si posluhováním nic nebrání.

Maximálně mě to rušilo, znechucovalo a nechápu, že jim to přišlo jako dobrý nápad. Výsledkem je bizár, kdy hra neposkytuje důvod k dokončení - můžu si bez omezení užívat ve městě jako v soukromém lunaparku a až v okamžiku naprosté nudy, kdy mě život Night City přestane bavit a zachce se mi raději umřít, nebo mě dožene morbidní zvědavost, je příležitost se konečně uráčit navštívit Hanako v Embers. 

Vampire: The Masquerade - Bloodlines, k němuž je hra s oblibou a důvodně přirovnávána, je v tomhle myslím protipól. Pamatuju, jak záležitost se sarkofágem doprovázela atmosféra něčeho mimořádně zlověstného a přicházejícího, co naopak motivuje k průzkumu a preparaci. Tady ne. Zakusení vlastní konečnosti V vyznívá strašně pokrytecky, když nechává čas ztrácet zbytečnostmi za okolností, kdy se ho vědomě nedostává. Jiný příklad hry z minulosti, který dával smysl: vodní čip pro Vault, kdy čas skutečně tlačí a žádá vzít na zřetel.

Tohle je hlavní důvod, proč si stojím za tím, že je hra od základu blbě vymyšlená.

@Jab (28.03.2025 09:49): U mě je mimo líbí a nelíbí. Finance vložené do vývoje zajistily uživatelský komfort, jemuž se podařilo mou pozornost nalákat i udržet. Za posledních deset let jsem se však nesetkal s méně vyrovnanou hrou, která by si od začátku do konce říkala o kritiku.

@Gordon (27.03.2025 21:42): Nepřu se, ale ke kyberpunku se to hlásí v názvu i vyznění.

@AlieN (27.03.2025 22:44): Úplné popření žánru? Příliš silná slova. Překopávání jeho základů? Takové spojení jsem nepoužil. Jen ať to "dobu kdy vzniknul a byl v největším rozmachu" odráží a zároveň vezme v potaz, že už žijeme v její předpovědi. Gibson o důrazu na přítomnost taky mluvil. Nepřekvapivě ho hra nudila už od pohledu.

@Hydr0gen (27.03.2025 14:56): Tohle je problém hry a něco, co by se jí nemělo jen tak odpouštět. Žánr kyberpunku odráží současnost a její vyhlídky do budoucnosti, proto se musí neustále vyvíjet. Zvlášť v případě, když - jak správně nejen vy říkáte - se ty staré předpovědi naplnily a jiné padly. Přijít teď s pojetím kyberpunku, které by bylo přípustné před dvaceti lety, vyžaduje jistou nestoudnost.

V téhle hře to ale není ani těch dvacet let - je to pastiš žánrových témat z minulého století. Namísto vážného zamyšlení nad tím, jak nově přistoupit ke kyberpunku, se vše zvrhává do sexy retra. Omluva by byla, že se vychází z postarší papírové předlohy, ale její aktualizace je natolik banální, že bych ji nepřijal. Jde to ovšem dokonale ruku v ruce s tím, že hru o kyberpunku, která je jednou z nejdražších vůbec, vyvinula "korporace" na vzestupu.

@Gordon (13.03.2025 13:03): To mě napadlo jako první, ale ve zprávě vysloveně stojí: "Remember the attack on Arasaka Tower? That was me." Zvláštní formulace. Celá konverzace je ovšem natolik absurdní, že by mohlo jít o záměrnou zlomyslnost.

@kristmeister (13.03.2025 11:32): V a Johnny se zároveň shodnou, že ve světě s tak hluboce zakořeněným vykořisťováním a nespravedlností jsou tyhle akce tak trochu o hovně. Zvlášť při zjištění, že po Johnnyho rebelském útoku před lety korporace ještě zesílila. Ale jistě máš pravdu. Všechny konce mají své místo a tenhle bych i vyzkoušel. Jen je prostě trochu přepálenou a ukrytou variantou, že se V a Johnny naladí na obdobně výbušnou notu.

@Gordon (13.03.2025 11:15): Tahle stránka mohla a žel nebyla dostatečně využitá, protože hráč není ani V, ani Johnny, ani žádný další aktér - V a Johnny jsou dvě hotové osoby, které se příležitostně ovládají. Původně sis měl, co si tak vzpomínám, vytvořit postavu a nechat ji kolidovat s jejím volitelným dětským hrdinou. Nakonec se však patrně přepisovalo a vzniknul z toho kompromis o krádeži osobnosti, kdy úlohu průvodce zaujme slavný herec, který se špičkuje se svým osobnostně vyhraněným hostitelem. I tak mohla být dynamika mezi hráčem, V a Johnnym vyřešena nápaditěji.

Přímo k tomu, co píšeš, se váže asi největší nejasnost, na kterou jsem narazil. Při vztahu s Judy tě později, v mém případě během Phantom Liberty, zkontaktuje její babička, ať jí o sobě něco povíš. V jí může odpovědět, že píše tomu, kdo vzal věž Arasaky útokem. Divné na tom je, že V tou dobou žádnou akci, která by se týkala věže Arasaky, nepodniklo. Chyba scenáristy? Vtípek ze strany Johnnyho, který jakože na moment převezme otěže? Těžko říct.

@kristmeister (13.03.2025 08:15): Kdybych se dočista zbláznil a znovu to rozehrál, vybral bych si pro změnu muže a šel po tomhle zakončení.

@kristmeister (13.03.2025 08:46): Mluvil jsem všeobecně o prvním hraní, při kterém jsem se snažil nezraňovať, postupoval nepozorovaně a převážně omračoval, byť jsem to nelámal přes koleno. Peach zkoušela, kam až ji při pacifistickém průchodu hra pustí, jestli je to proveditelné. Já zkonstatoval, že mi to přirozeným vyústěním dopadlo stejně.

Ten tebou zmíněný konec zní hustě, když ho ovšem zvážíš, je psycho. Hlavní problém, který má V s Arasakou, vychází z toho, že korporaci okradli. A pak z Johnnyho osobní antipatie, která ve hře není nijak zvlášť přesvědčivě vykreslená. Za celou dobu v Arasace neudělali nic, proč by je měl člověk chtít zničit, natož naběhnout do jejich velitelství a začít náhodně zabíjet.

@Peach (12.03.2025 17:13): Já to zakončil sebevraždou hned napoprvé, ostatní volby mi přišly úplně zbytečné. Až po dohrání Phantom Liberty, během něhož jsem si k Night City vybudoval vřelejší vztah, jsem zkusil útok s Rogue. Dobrý, ale vypnutí se na střeše stále považuju za nejtrefnější a nejpoetičtější.

Plíživým a neletálním stylem jsem hrál intuitivně, protože mi to dávalo smysl, nicméně nejednou jsem ex post zjistil, že nepřátelé si takovou benevolenci nezasloužili. Ačkoliv třeba v závěru na letišti za Song jsem si už nebral servítky, tam by mě ty vlny vrahounů odrážet způsobem, aby se jim náhodou něco nestalo, iritovalo.