Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 80
Rok 2038. Svetová populácia: 10 miliárd. Priemerná teplota stúpla na Zemi od roku 2000 o 3 °C. Plocha pralesov sa od roku 2000 znížila o 79 % a plocha koralových útesov o 58 %. Včely sa oficiálne stali vyhynutým druhom. Androidy, ktoré boli vytvorené, aby slúžili ľuďom, sa začínajú osamostatňovať spod ich nadvlády. Stávajú sa "deviantmi".

Pútavý, emocionálny príbeh troch úplne rozdielnych androidov, ktorých cesty sa postupne spájajú. O týchto cestách rozhodujeme my. Hráme na preskáčku za každého zvlášť a svojimi rozhodnutiami rozvíjame nasledujúci dej. Ciest a možností je strašne veľa. Každá z postáv (a nie len z hlavných, ale celkovo) má svoj špecifický charakter, ktorý je dôkladne prepracovaný. Nie je problém si niektoré postavy obľúbiť. Môžeme konať mierumilovne alebo agresívne, a kľúčovo tým ovplyvňovať budúcnosť. Svet však nie je otvorený - nemôžeme ísť, kam chceme, máme vyčlenený priestor výlučne pre plnenie konkrétnej úlohy, pričom žiadne bočné úlohy v tejto hre neexistujú.

Iritovala ma absencia rýchleho uloženia - neexistuje v hre nič také ako load. Záchytné body sa ukladajú až po dokončení celej kapitoly. Počas rozhovorov alebo akcií všetko pokazíme veľmi ľahko proste tým, že klikneme na nesprávne tlačítko. Znenie možností, ktoré sú na výber, neprezrádza nasledovný dej - je niekedy nepredvídateľné, čo vzíde z našej voľby. Nie je to na štýl napr Falloutu, kde máme zobrazené celé znenie odpovedí, ktoré sú na výber, a navyše máme na kliknutie svojho výberu len pár sekúnd. Boje sú priame strety, z ktorých sa nedá ujsť, nedá sa nič popredu premyslieť, stačí 2x kliknúť zle a naša hlavná postava je mimo hru (mŕtva, zatknutá a pod). Môžeme sa potom jedine vrátiť do hlavného menu a celú kapitolu hodinu hrať odznova a dúfať, že tentoraz klikneme správne, alebo že neposerieme niečo iné. Ja som to dohral katastrofálne, prežili len Markus a revolucionárka North, a fakt som už nemal nervy na to po piatykrát celú poslednú kapitolu opakovať. Hoci ma príbeh, prostredie aj atmosféra naozaj dostala, toto bolo pre mňa neprekonateľne frustrujúce a nedal som to.

Počas príbehu som sa viackrát musel zamyslieť - čo je správne a čo nie? Ako by som sa rozhodol v reáli? Bude rok 2038 vyzerať podobne? Neprekročilo ľudstvo hranice už dávno? Hovorí sa, že násilie plodí násilie. Správne - to je ten dôvod, prečo v mojej hre násilné potlačenie nenásilných Markusom vedených protestov vyústilo do ozbrojenej revolúcie. Tak kde sú tí devianti? Chcem sa pridať.
+18
  • PS4 90
Herní výzva 2020: 4. Reálná virtualita
Než jsem si dovolil hru okomentovat a ohodnotit, musel jsem si dát měsíční odstup. Vířilo ve mně spoustu protichůdných emocí a názorů na hru. A taktéž se hra pohybovala v hodnocení v rozmezí od sta až třeba po sedmdesát procent.

Co na hře musím jednoznačně vypíchnout, je originalita a možnosti. I když se jedná z velké části o QTE, záleží na každém kliknutí a rozhodnutí. A vcítit se do postav a bojovat za ně bylo hlavně ze začátku velmi lehké a příjemné. Bohužel hned u tohoto bodu cítím první vnitřní rozpolcení.

Je opravdu nutné cpát do her za každou cenu nečekané momenty? Nejde prostě udělat hra, kterou si užíváte, a nemusíte se potýkat s naprosto nelogickými vyústěními? Ano, mluvím o tobě, malá holčičko, co se časem promění v robota. A je opravdu nutné působit hlavně na levicově zaměřené publikum? Rozhodně nepatřím mezi ty, co všude vidí politiku, naopak, u her si od ní chci odpočinout, ale zde to přímo bije do očí. Motivy jako revoluce, absolutní rovnost, ultačování menšin, zlí bohatí kapitalisté... Byly momenty, kdy sem jenom zíral na obrazovku a říkal jsem si: Vážně se to stalo? Není to už trochu moc? Lesbická androidí prostitutka, která touží pouze po lásce své také lesbické androidí prostitutky na mě bylo už hodně silný kafe.

Když vezmu zábavnost a můj subjektivní pohled na všechny tři linky, tak od začátku mě nejvíce bavila (vcelku překvapivě) linka Kary. Fandil jsem jí a jejím motivům za každou cenu ochránit malou holčičku. To se bohužel změnilo díky momentu uvedenému výše. Nakonec však vyhrál detektiv Connor, který byl skvěle zahrán a nadabován a neměl snad žádnou slabou chvilku. Markus mi byl po většinu času naprosto ukradený, protože motiv revoluce a povstání mi jsou nesympatické a nedokázal jsem mu fandit. To je ovšem zcela subjektivní pohled.

Dalšá plusy jsou již bez výhrad. Grafika je úžasná, hudba prvotřídní a neustále zanechává v hráči velké napětí a očekávání. Stejně tak herecké a daberské výkony jsou až umělecké dílo. Strom rozhodnutí také kvituji bez výhrad, bylo zajímavé vidět, kde se příběh větvil a kde by se dalo příště udělat něco jiného.

Nakonec jsem se rozhodnul být k této hře milosrdný a politiku dát alespoň trochu stranou. Na absolutorium to sice není, stejně mám ovšem silný pocit, že si hru ještě alespoň jednou zopakuji. Už jen díky tomu, abych viděl více větvění a trochu si zaplnil rozhodovací stromy.

Pro: Atmosféra, grafika, hudba, rozhodovací strom

Proti: Politický kontext, někdy opravdu drsné QTE

+17
  • PS4 100
Co napsat na úvod k této hře je těžké, ono obecně mluvit o hrách, které mě tak zaujali je vždy obtížné. Quantic Dream prostě vytvořilo fakt geniální dílo. Nečekal bych, že by mě nějaká hra dokázala tak upoutat a donutila mě, abych ji (skoro) na jeden zátah dohrál.

Předtím než se pustím do svého komentáře bych chtěl jenom varovat, pokud máte zájem si hru zahrát, tak přestaňte číst. Nic moc si o hře nezjišťujte, což zní divně, když si právě tyto řádky čtete. Já osobně jsem o hře nic nevěděl a udělal jsem pouze dobře.

Co mě hned uzemnilo byl začátek, který vás okamžitě hodí do víru událostí. Jako detektivní android Connor máte za úkol zachránit holčičku ze spárů devianta, androida, který začal mít své vlastní myšlení a pocity. Střílí do každého policisty, kterého uvidí a hrozí, že skočí ze 70. patra a vezme s sebou i malou holčičku, kterou drží jako rukojmí. Jste pod tlakem, čas vás tlačí a je pouze na vás, pokud ji zvládnete zachránit a zneškodnit androida. Abych pravdu řekl, lepší úvod do hry jsem v celém svém životě nehrál. Doopravdy geniální začátek, nevím, jak víc svoje pocity popsat. David Cage okamžitě nastoluje hned od začátku hustou atmosféru, které dopomáhá doopravdy dokonalý soundtrack. Zřejmě se polepšil od svých minulých děl. *mrk mrk na Ethana Marse*

Příběh dále pokračuje rozvětvením na další dvě postavy. Markus, jenž je android jednoho starého uznávaného umělce a Karu, která se stará o jednu rodinku, řekl bych z nižší společenské vrstvy. Obě dvě postavy se v určitém momentě stanou samy deviantní a rozhodnou se, jak se svým životem dále naloží. Markus se rozhodne, že se stane vůdcem deviantů a bude usilovat o rovnoprávnost androidů a lidí, aby androidi již nebyly posluhovači lidí. Kara zase utíká od násilného otce a vezme s sebou jeho dceru, rozhodnou se, že utečou za lepším životem. Connor má zase za úkol zjistit, proč se androidi ve velkém stávají deviantními. Pomoct mu má starý detektiv Hank, který androidy nenávidí, a tak se s němu Connor snaží najít cestu a zároveň vyšetřují vraždy do nichž jsou zapleteni androidi.

Postavy jsou zde doopravdy dobře sepsané. Záleží vám na nich a pokud se ocitnou v nebezpečí, nechcete, aby se jim cokoliv stalo. Párkrát jsem si zopakoval scénu, jelikož jsem provedl rozhodnutí, které mohlo moji postavu zabít nebo jenom kvůli tomu, že jsem řekl něco nevhodného, co jsem říct nechtěl. Nejlepší postavami příběhu jsou dle mého Connor a Hank, kteří rozhodně mají větší character development než ostatní postavy. Rád jsem je sledoval a doopravdy mě zajímali a záleželo mi na nich. Tím neříkám, že by Kara či Markus nebyli dobré postavy, jsou to dobré postavy, hodně dobré postavy ale Connor a Hank mají doopravdy nejlepší scény, nejlepší momenty z celé hry a nejlepší chemii mezi sebou, prostě buddies jak se patří!

Příběh obecně má mnoho silných momentů. Mnoho doopravdy zapamatovatelných momentů a pár doopravdy smutných momentů. Prostě jízda po vašich emocích, a to se mně osobně zamlouvá, když hra ve mně dokáže vyvolat emoce. Avšak jsou vyvolané emoce, jako vyvolané emoce. Když si vezmu hru Assassin’s Creed Odyssey, tak tam se na mě snažili vyždímat emoce, ale zůstal jsem chladným, jelikož příběh a postavy mi byly upřímně u prdele. Detroit Become Human na druhou stranu má doopravdy důvěryhodné postavy, mají jasnou motivaci, jasný cíl a vy s nimi přeskakujete všechny překážky. Dokážete se do nich vžít. Záleží vám na nich. Příběh sice může být místy diskutabilní a některé momenty mohou mít díry, ale na to já nehledím. Je mi to upřímně jedno, jelikož v celku dává hra jasný smysl. A pokud mě hra dokáže zabavit, abych v šest večer začal hrát a skončil až ve čtyři ráno, tak tyhle věci já dokážu přehlédnout.

Co se mě líbí je fakt, že po dohrání scény se vám ukáže vývojový diagram. Tak tedy máte představu, kolik zakončení a kolik konců různé scény mohli mít. Rozhodně si David Cage dal větší práci s příběhem, postavami a celkově s interakcemi mezi nimi než u jeho přešlapu Beyond Two Souls, který jsem ani nedohrál. Doopravdy mi vadilo, že jsem v Beyond mohl navázat romantický vztah k někomu, kterého jsem znal pouze pět minut. Jsem rád, že se David Cage poučil.

Ovládání je rozhodně mnohem lepší, plynulejší než v Heavy Rain, či Beyond: Two Souls. Postavy nepůsobí „těžce“ na pohyb a ovládají se doopravdy svižně. Občas mě naštvalo, že jsem v některý moment musel stisknout R1 a místo toho, aby se provedla akce se mi akorát změnil úhel kamery a všechno šlo do háje. To samé, když jsem musel pravou páčkou na poslední moment udělat určitý manévr, tak to hra zaregistrovala jako pohyb kamery, vše se pokazilo a rovnou jsem si zopakoval scénu. Všechny postavy jaké mají senzor, díky kterému dokáží najít v místnosti předměty, se kterými můžete interagovat. Také když držíte tlačítko, který senzor zavolá na pomoc, tak se vše okolo vás zastaví a můžete hýbat kamerou. V prvních pár okamžicích mi pohyb kamery okolo pozastavených postav přišel hrozně cool.

Občas mi i vadilo, že během rozhovorů jsou některé odpovědi „nečitelné“, tím to myslím tak, že jsem chtěl odpovědět s dobrým úmyslem, ale postava řekla něco diametrálně odlišného. Rozhodně netvrdím, aby se zobrazovali celé odpovědi, co postava řekne, ale aby bylo lépe čitelnější, pokud to postava řekne v pohodě, či naštvaně.

Na závěr budu konstatovat pouze to, že bych dal ruku do ohně za to, že Detroit Become Human je nejlepší hra ve svém žánru interaktivních her, ne-li celkově v žánru adventur. Geniální příběh, postavy, vazby mezi postavami, emoce. Po dohrání jsem prostě pouze seděl na zadku, koukal na závěrečné titulky a dokola si pouze opakoval „tohle bylo tak úžasný“ a „doopravdy geniální hra“. Byl jsem upřímně fakt smutný, když hra skončila. Prostě jsem ještě nechtěl, aby to skončilo. Přemýšlel jsem i, že bych hru rozehrál znova. Ale to by podle mě ztratilo to kouzlo. Avšak v budoucnu si jednou, či dvakrát, třikrát, prostě několikrát hru zahraju. David Cage mi opět vstupuje do podvědomí a rozhodně budu s radostí čekat na další jeho hru! Řekl bych, že to je autor na vysoké úrovni. Já bych tak rád o téhle hře mluvil do nekonečna, ale radši skončím dřív, než mě deaktivujete.

"My name is Connor, I‘m the android sent by CyberLife."

(Herní výzva 2019 – „Čapkův odkaz“)

Pro: Connor & Hank, geniální příběh, rozhodnutí mají smysl, důvěryhodné postavy, soundtrack, grafika, znovuhratelnost

Proti: Nic, co by stálo za řeč.. Detroit Become Human mě prostě okouzlil

+16
  • PS4 90
Herní výzva 2019 – Čapkův odkaz

První průchod hrou nebo možná první variantu příběhu mám za sebou. Jak asi víte tak každé rozhodnutí má menší či větší vliv na životy hrdinů. Když srovnám Heavy Rain, Beyond Two Souls a Detroit tak se mi nejvíc líbil právě poslední zmiňovaný.
Příběh se odehrává v budoucnosti, kde vedle lidí existují androidi. Ti fungují jako chůvy, asistenti nebo údržbáři. Může robot cítit nějaké emoce? Má mít stejná práva jako lidé? A nemůžou být pro lidstvo hrozbou?

Jako hráč máte k dispozici tři hratelné postavy, které se mezi sebou střídají (většinou po kapitolách). Connor spolupracuje s policií. Kara je chůva malé Alice a nakonec je tu Marcus, který slouží u invalidního stárnoucího malíře. Jsou tu malé volby a pak takové, které můžou usmrtit někoho dalšího nebo přímo vás. Podle toho jak reagujete se na vás mění názory dalších postav. Také si průzkumem lokací můžete odemknout nějaké nové dialogové volby, které můžou zásadně ovlivnit průběh hry. Může se stát, že jedna z hlavních postav umře a v takovém případě hra nekončí, ale přijdete o část hry. Já takhle před koncem nechal umřít Marcuse.

Po lokacích chodíte, můžete si přepnout pohled kamery, ale neovlivníte rychlost chůze. Ta se případně změní automaticky v určitých momentech. Můžete pomocí R2 skenovat prostředí a zkoumat různé předměty nebo udělat nějakou akci. Také vás čeká plno QTE momentů (lze navolit obtížnost). Trochu mi vadilo když jsem chtěl otočit kamerou a zároveň se provedla nějaká akce. Například jsem otáčel kamerou abych dobře viděl a Connor tím pohybem vybral jednu ze tří košil. Jinak se mi líbilo využití ovladače (pohyb nahoru a dolů, naklánění). Hry vypadá skvěle a emocemi nabitý příběh hraje na city.

Pro: scénář, volby mají dopad

Proti: otáčení kamerou provedlo i jinou akci

+16
  • PS4 90
Detroit je velmi působivé dílo. V mnoha ohledech jde o úžasný kousek herního umění, který paradoxně ztrácí v tom pro hry zdánlivě nejpodstatnějším – hratelnosti. Je asi na každém, zda to studiu Quantic Dream odpustí a bezpochyby existují i hráči, které Detroit regulérně nebavil. Já (a podle velmi pěkného hodnocení ani většina zdejších uživatelů) do uvedené skupiny rozhodně nepatřím.

Detroit: Become Human naprosto exceluje ve storytellingu a autorům se povedlo odvyprávět příběh, jenž bych osobně zařadil na úplnou špičku videoherní produkce. Mám přitom pocit, že by obdobné dílo v neinteraktivní podobě, například ve formě seriálu nebo minisérie, až tak dobře nefungovalo. Hru lze přitom bez výčitek označit za interaktivní film s úžasnou výpravou a působivou kamerou. Vše přitom začíná poměrně nenápadně.

Nejedná se o mé první setkání se tvorbou Davida Cage (kontroverze kolem jmenovaného jsem si rovněž vědom, ale žíly mi to úplně netrhá) a jeho týmu. Před mnoha lety jsem s otevřenou hubou zíral na konec parádního thrilleru Heavy Rain. I tak mne však Detroit kvůli specifické „hratelnosti“ zpočátku lehce nudil. Pozvolný rozjezd zejména dějových linek Kary a Markuse však dává naprostý smysl a hra se v konečném důsledku může pochlubit takřka perfektní gradací a pozvolným zvyšováním tempa. Tady by se mohli leckteří filmaři dokonce učit. Troufnu si ale tvrdit, že hratelnost ve stylu „pošoupej páčkou doleva, aby Kara umyla talíř“ některé hráče prostě odradí.

Hratelnost je v některých chvílích poplatně dalším hrám studia skoro až groteskní. Jedná se tak o maraton QTE, přičemž tady na nich většinou alespoň záleží. Druhý pilíř hratelnosti pak tvoří ukrutně pomalá chůze po nádherných a pestrých lokacích ve snaze najít všechny interaktivní prvky prostředí. Na tomhle by ale vážně šlo zapracovat, protože postavy se vlečou i ve chvílích, kde to absolutně z hlediska příběhu nedává smysl. Třeba v erotickém klubu na hráče čeká sekvence pod časovým limitem, který postavy samy zdůrazňují. I v této vypjaté chvíli se však Connor loudá jako já na záchod, když mne ve tři hodiny ráno postupně probudí plný močák. Občas se autoři přeci jen zarytou rutinu pokusí lehce okořenit, ale i tak je hratelnost tou suverénně největší slabinou hry.

Teď už se bude ale jen a jen chválit. Detroit nabízí skvělý vyspělý příběh o povaze lidství, který se nebojí zabrousit i do citlivých témat. Trojici protagonistů se povedlo vykreslit na jedničku. Ať už jde o civilnější roadstory Kary a její chráněnky Alice, epická cesta za svobodou Markuse a jeho následovníků, či vnitřní souboj detektivního androida Connora, všechny dějové linky jsou velmi poutavé a každá kapitola má své jasné místo i smysl. Výborné jsou i vedlejší postavy a svět Detroit: Become Human rozhodně není černobílý. Prakticky všichni herci předvádí výborné výkony a jsem rád, že se v jedné z hlavních rolí představil Jesse Williams, jehož jsem si oblíbil loni, když jsme s manželkou sledovali (nesuďte mě prosím :)) "americkou ordinačku" Chirurgové (než tvůrci jeho postavu posrali, ostatně jako postupně skoro všechny ostatní).

Konců je několik a jsou velmi odlišné. Jasně, i tady jsou některé volby trochu na oko, ale už řekněme někde kolem poloviny hry se začíná nezvratně rozhodovat o osudu některých vedlejších postav. Hra počítá i s některými zdánlivými detaily, které se mohou s tu větším, tu menším dopadem promítnout i v závěrečných kapitolách. Poslední čtvrtina hry poté už totálně dupe na plyn a rozdíly v zakončeních jsou skutečně markantní.

S odstupem pár dní se mi čím dál více „líbí“ konec, ke kterému jsem se dostal při prvním dohrání já. Markus držel víceméně pacifistickou linku revoluce až do pokojné demonstrace, kdy začaly ozbrojené složky opakovaně střílet do neozbrojených demonstrujících androidů. I když z demonstrace vzešly ztráty na životech na obou stranách, stále byl dialog mezi žijícími rasami primární cestou ke svobodě, ale útok na Jericho dal všemu tečku. Nakonec tedy proběhla násilná revoluce, za pomoci deviantního Connora, který úspěšně osvobodil nové androidy z továrny CyberLife, i když u toho jeho lidský parťák Hank zaplatil životem. Životy Kary s Alice vyhasly těsně před koncem na hranici s Kanadou, kde zaplatily nejvyšší cenu za předešlé rozhodnutí revolucionáře Markuse. Ač šlo o konec poměrně hořký, zanechal ve mně rozhodně dojem a dával mi naprostý smysl. Ze zvědavosti (a kvůli trofejím) jsem hru částečně odehrál vícekrát a změny jsou skutečně značné. Jestli zde existuje něco jako „happy end“, je na zvážení každého z nás.

Futuristická vize Detroitu s uvědomělými androidy je nesmírně poutavá. S chutí jsem četl „časopisy“ a potěšila i řada odemykatelných bonusů, kde nechybí i komentáře tvůrců. Odrovnalo mne zpracování menu, kde s vámi jakožto hráčem napřímo komunikuje androidka Chloe, jejíž chování se postupem hrou vyvýjí. Na místě je zmínit i výborný soundtrack, který má na starosti trojice hudebních skladatelů. To, že každý tvořil hudbu k jednomu z protagonistů, je výborný nápad a hudební podkres bravurně podtrhuje atmosféru zasněženého Detroitu a cesty za svobodou.

Detroit: Become Human tak nabízí výtečný příběh v krásných a zajímavých kulisách, který dokáže strhnout jako málokterá videohra. Tentokrát mě skutečně mrzelo, že hra není ještě delší. Heavy Rain pro mě (asi hodně z nostalgie) zůstane ve tvorbě Quantic Dream stále na pomyslném prvním místě, ale pokud bych měl doporučit jen jednu hru od tohoto studia, byl by to spíše Detroit. Jen škoda, že po stránce hratelnosti máte často pocit, že jen sledujete sekající se cutscénu, jež lze posunout dále pouze stisknutím tlačítka, co zrovna bliká na obrazovce.

Hodnocení na DH v době dohrání: 87 %; 320. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus

Pro: Strhující příběh plný zajímavých myšlenek; výborné postavy; krásné lokace; hudba; rozhodování má vážně dopad

Proti: Hratelnost hraje druhé housle

+16
  • PS4 95
Dohrál jsem spousty her, ale tato byla výjimečná. Na hru Detroit: Become Human jsem se moc těšil a mrzelo mne, když jsem ji dohrál. Je to jiný typ hry, než většina ostatních. Hra mi docela připomíná knihu R.U.R., odkud možná David Cage čerpal.

Na hře se mi velice líbí příběh, ketrý má spoustu konců oproti Beyond: Two souls (stejný vydavatel), kde se příběhy shodovaly s ostatními. Tady je to opravdu promyšlené do posledního rozhodnutí a to té hře dává VELKÉ PLUS.

Hra se mi velice líbila, není na ni co vytknout, proto ji hodnotím - 95%.

Pro: Příběh, grafika, promakané detaily, rozvětvění příběhu

Proti: Nic :)

+15
  • PS4 80
Herní výzva 2019 - Čapkův odkaz

Když jsem před nějakými osmi lety spokojeně pařil Red Dead Redemption, zkusil jsem si jedno víkendové odpoledne pro zajímavost pustit zapůjčené Heavy Rain… A John Marston si pak dopřál zasloužené týdenní volno. Takže Detroit byla jedna z prvních her, kterou jsem si na PS4 pořídil.
Úplné nadšení se zpočátku nekonalo. Úvod za Connora má patřičné grády, a navnadí na skutečně košaté větvení děje. Jenže pak hra začne představovat Karu a Markuse, a tempo najednou až příliš zpomalí. O vyloženou nudu se nejedná a interakce mezi Markusem a Carlem Manfredem (skvělý Lance Henriksen) potěší. S tímto nevyváženým tempem se ale hra potýká docela dlouho. Heavy Rain měl také problémy s narací, ale superpomalé tempo si hra odbyla na začátku, a pak už nabírala poměrně spád. Zejména některé kapitoly za Markuse jsou tak nezáživné (smetiště, hledání Jericha, prohledávání Jericha…) a zároveň přímočaré a bez zásadnějšího větvení děje, takže jsem k Markusovi dlouho neměl žádný vztah. Naproti tomu Connorovi kapitoly jsou asi ty nejlepší. Nejen, že jsou skoro všechny dostatečně zajímavé, ale vývoj vztahu mezi Connorem a Hankem (dokonale obsazený Clancy Brown) patří k tomu nejlepšímu v celé hře.
Výše uvedené výtky neplatí pro celou hru. Ke všem postavám se jsi nakonec vztah vybudoval, a finále je dostatečně napínavé i emotivní. Samotný příběh o emancipaci androidů může leckoho odradit, protože docela klouže po povrchu a celou řada problematických otázek hra neřeší. Samotní lidé jsou zde pak zastoupeni buď několika konkrétními jedinci, kteří mají nějaký charakter a definovaný vztah k androidům, jinak jsou lidé jen antagonisté (politici) nebo jednotná masa, jejíž vztah k androidům je prezentován pouze skrz veřejné mínění. Ačkoliv je však základní linie příběhu nastolena, hra vám dává spoustu možností, jak ovlivnit děj a hlavně pak konec. Větvení děje je neskutečné a můžete se ubírat zcela odlišnými cestami, a zásadní volby či situace nejsou jen na okrasu, a ústřední postavy vám samozřejmě mohou zemřít docela dlouho před koncem hry.
Poslední věc, kterou je třeba zmínit jsou „quick time events“. Chápu, že jde o interaktivní film a ne o TPS, ale zvlášť v některých kapitolách jich je tolik, že je to až úmorné, zvlášť když na jejich zvládnutí či nezvládnutí závisí důležitý zvrat (obtížnost QTE se sice dá snížit, ale výsledek je zase takový, že by tam QTE být ani nemuselo). Myslím si, že by nebylo od věci zkusit najít jinou herní mechaniku.
Přes všechny výhrady je Detroit hra s dobře napsanými postavami (i když na začátku jsou zajímavější paradoxně postavy, které nejsou ústřední). Větvení příběhu, které není na okrasu jako v případě Telltale her, zase zajišťuje relativně vysokou znovuhratelnost, která tomuto žánru jinak není moc vlastní.

Pro: Postavy; námět; košaté větvení děje

Proti: Příběh docela klouže po povrchu; některé kapitoly jsou příliš nezajímavé a přímočaré; nadměrné využívání QTE

+14
  • PS4 90
Podle mě to je nejlepší hra od Quantic Dream. Ve hře hrajeme za tři hlavní postavy, každý z nich je Android. S každou postavou jsem se dokázal sžít a nechtěl jsem dopustit aby se jim něco stalo i když jsem s nimi často riskoval, abych třeba někoho zachránil. Příběh mě zaujal a dokázal jsem se do něj plně vžít.

Nejvíce mě bavilo asi hrát za Karu a za Connora. Karu si koupil jako služku jeden chlap, který bývá často agresivní. Má také dcerku Alice. Cara s Alice utečou a snaží se dostat do Kanady, kde mají androidi volnost.
Connor je android, který pracuje u policie. Vyšetřuje případy se svým parťákem Hankem.
Poslední hratelnou postavou je Mark, který pomáhá starému Carlovi, Jednou ho chytne policie, když se popere s Carlovým synem a Carl při tom dostane infarkt nebo se bouchne o hlavu a nejspíš padne do bezvědomí. Policie z toho obviní Marka a odhodí ho na skládku plnou rozpadlých andridů..

Přežili mě do úplného konce hry všechny postavy až na Marka, kterého zabil Connor (Mohl jsem to ovlivnit jedině tak že někam dojdu. V tu chvíli jsem moc nevěděl co mám dělat, do té doby, než jsem se koukl na Youtube, ale bylo už bohužel pozdě. Ve hře jsem se často nemohl lehce rozhodnout a musel jsem hodně přemýšlet. Kvůli nějakým rozhodnutím jsem hrál taky některé části hry znovu, abych zkusil co se stane, když se rozhodnu jinak.

Hratelně se mě hra hrála dobře a dualshock se v této hře využívá opravdu na plno, protože se používá i dotykový touchpad, který se v moc hrách ani nevyužije. Při quick time částech jsem docela obstál, jen málokdy se mě stalo že jsem zmáčkl jiné tlačítko. Quick time eventy mě přišly tak akorát těžké.

Taky bych rád zmínil menu hry, které mě překvapilo, nachází se v něm androidka. Někdy nám pokládá otázky a povídá si s náma. Po dohrání hry mě dala otázku jestli může odejít, což pro mě bylo těžké ale vyhověl jsem ji. V menu se taky nachází bonusy. Například menší filmy a nebo fotky postav nebo míst ze hry a nebo časopisy, které můžu najít v průběhu hraní.

Pro: Kvalitní příběh, možnosti příběhu, prolnutí příběhu mezi postavami, sympatické postavy, grafika, strom rozhodnutí, příjemná hudba

Proti: Kamera někdy blbne, někdy ani nevím co volím za odpověď

+14
  • PC 80
Herní výzva 2024 -  4. Tenkrát v Hollywoodu 

Vlastně ani nevím co k téhle hře napsat. Detroit je typ hry ke které bych asi normálně nesáhl. Ale už před lety, tuším že v roce 2019, kdy vycházela na PC se o ní hodně mluvilo a mě to také zaujalo na tolik, že jsem si ji pořídil na Steam a až do teď mi v knihovně jen tak ležela a já neměl příležitost ani čas si hru zahrát.
Až do teď, díky letošní herní výzvě na ní přišla řada a pustil jsem se do toho.

Příběh se mi líbil asi tak napůl, tři hlavní protagonisté z nichž jsem měl nejradši Connora a pak Karu. Marcus mi nějak nesedl, ovšem začátek hry mě s ním bavil. Příběh má spoustu klišé ale aspoň nenudí. V celku Vás to pohltí a chcete pokračovat, aby jste co nejrychleji věděli jak to bude dál.
Systém rozhodování různých situací je super. Je tu opravdu spoustu možných cest jak postupovat, nevím kolik konců tato hra má (dohrál jsem to jen jednou) ale asi jich bude dost.
A co zase pochválit nemůžu je dost nemotorné ovládání, po chvíli jsem si sice zvyknul ale věřím, že tohle mohly vymyslet opravdu lépe a ne s takto otřesnou kamerou.

Jinak Detroit: Become Human není určitě špatná hra a měl by si ji zahrát každý herní fanoušek sci-fi žánru. Není to žádné Wow! ale stojí to za to.

Pro: grafika, příběh, prostředí, rozhodování, sympatická Kara a Hank

Proti: ovládání (celkový gameplay), kamera, klišé

+14
  • PS4 80
Detroit je další ze série "walking" simulátorů, kdy hlavně děláte rozhodnutí a je to říznuté s quick time eventy. Je to prostý gameplay, ale funguje, protože je právě jednoduchý, ale hlavní je, že dává neuvěřitelný prostor vývojářům pro děj a vizuální stránku. Když to rozeberu bod po bodu, jak jsem to napsal, tak "walking" pasáž je zase pokrok kupředu. Snímání pohybů jak chůze, celého těla, či detailní mimiky obličejů je taky famózní. Herci jsou jak roboti a pomalu svým rolím vdechují onu lidskost a postupem hry to fakt baštíte. Nakonec velmi pomáhá i fakt, že hrajete rovnou za 3 charaktery, takže si chtě nechtě jednu více či méně oblíbíte a právě grafická stránka na tom má velký podíl. Co se týče quick time eventů, tak to je prostě paráda, protože využívají snad všechny prvky ovladače. Naklánění, trhání, třepání, půlkruhy s páčkou a pak standardní tlačítka včetně dotekového pole, to vše je velmi pestře nakombinované. Navíc si můžete vybrat jednu ze dvou obtížností, kdy u té těžší je možné po posrání 3, 4 eventů v řadě, že vám umře postava.

No a teď děj. Studio Quantic Dream vám nabízí futuristický pohled do roku 2038, kde je android v domácnosti naprosto běžnou záležitostí. Někdo má svého androida na úklid domácnosti, někdo na prcání, armáda jako vojáky. Jednoduše každý si v něm najde své. A tady s dějem přichází i filosofický přesah, zda-li je možné, že stroje někdy mohou nabýt vědomí. Jako hráč pak máte možnost hrát za 3 androidy, kteří balancují na hranici vědomí a syrového softwaru a určovat jejich osud. Možnost voleb má opravdu své následky a mohou vás zavést i do rozličných lokací, což nebylo u předešlých her od QD studia pravidlem. Vyústění děje je pro mne pak trochu neuspokojující. Je to tak nějak náhlé a asi ne dostatečně epické, jakoby vývojáři vyčerpali všechnu gradaci. I přesto mě Detroit ale dojal, nadchl i krapec naštval (ale za to si můžu sám pomalými prsty). Navíc je teď možné si po každé kapitole prohlédnout flowchart, kde můžete vidět, kolik různých konců ona kapitola má, nebo také kapitolu spustit od přednastaveného bodu. Já si oblíbil Connora a držím mu pěsti na GOTY awards. A v poslední řadě je třeba zmínit soundtrack a zvuky celkově. Každá postava má hudbu složenou od jiného autora a mají tak unikátní podkresy. A pak si jen vzpomenu na zvukový efekt "obnovení sluchu" a mám možná sluchový orgáč.

Herní výzva 2018 - Nervy z oceli

Pro: Trio hlavních postav, volby mají následky, využitelnost ovladače, hudba, děj, myšlenkový přesah

Proti: Některé QTE nejsou časté, nedostatečně epický konec, vyspoiloval jsem si děj na streamu od Agraela... (no comment)

+13
  • PC 85
Tahle „hra“ není pro citlivé povahy (záměrně uvádím hra do uvozovek, ale k tomu se vrátím později). Příběh je totiž velmi emotivní, košatý, plný zvratů a slepých uliček. Tvůrci se totiž vůbec nestydí servírovat momenty, kdy zcela bezostyšně ukončí život jedné z hratelných postav a její větev. Stejně tak nám rádi naservírují rozhodnutí, které jsou v rozporu s veškerým slušným přesvědčením, ale neudělat je znamená právě často ten nepříjemný konec. Drobných nuancí příběhu je opravdu obrovské množství, po každé kapitole nám hra zobrazí, jak probíhala naše cesta a jak moc a kam se ještě mohla větvit. To s sebou nese nutkání odehrávat některé momenty neustále dokola a snažit se dosáhnout toho nejlepšího možného výsledku. To ale znamená, že některé části a rozhovory uvidíme vícekrát, než je libo. Nicméně u prvního hraní jsem se snažil postupovat, jak doporučují autoři – pokračovat příběhem dál a nesnažit se zvrátit svá rozhodnutí, ať měly sebehorší důsledek. U druhého jsem se již snažil dotáhnout tu pokud možno nejlepší cestu.

Proč slovo „hra“ původně do uvozovek? Protože produktu by spíš slušelo označení interaktivní film. Přijde mi, že tvůrci se snažili napasovat některé prvky (otevírání dveří zatočením myše, klikání všemožné sekvence kláves) trochu na násilí, aby bylo možno považovat a označovat Detroit za hru. O co ale hlavně jde, jsou příběhové volby. Ty nejvíc určují, jakou cestou se postava vydá, její vztahy s ostatními NPC atp.

Pokud jde o grafickou stránku, tak ta je skvělá. Prostředí je plné detailů, hra se světlem skvěle funguje a je obrovsky atmosférická. Prostředí tu nalezneme opravdu mnoho, od interiéru staré nákladní lodě po zasněžený zavřený zábavní park. Grafika skvěle doplňuje příběhovou část, protože celek opravdu působí a je propracovaným interaktivním filmem i na pohled.

Příběh, jak jsem již psal, je nesmírně povedený. Je velmi emotivní, plný zvratů, se spoustou různých uliček a větších cest. Možná by se za mne mohli autoři lehce krotit právě v těch depresivních momentech. Je mi jasné, že se nemá jednat o pohádku, ale možná by kadenci útoků na city mohli trochu zkrotit. Samozřejmě se jedná pouze o můj názor. Začínat za naprosto oddělené postavy, které se dále v rámci příběhu více či méně prolnou, považuji za výborný prvek, protože tento přístup nabízí náhled na příběh z různých vrstev. Podobně jsem byl nadšený ze tří postav v GTA5, nicméně v Detroitu je příběh a prolnutí na naprosto špičkové úrovni (což je ostatně logické, tady jde o příběh především).

Technické zpracování je na úrovni, vše vypadá jak člověk od futuristické hry očekává, vyladění hry naprosto v pořádku. Nehrál jsem hned po vydání, tedy nevím, zda se neladily nějaké patche, každopádně  když jsem hru hrál já, neměl jsem žádné technické problémy a záseky. Náročnost na HW také velmi rozumná.

Za mne je Detroit: Become Human špičkovým interaktivním filmem s prvky hry. Kdo hledá propracovaný a emotivní příběh, tady nemůže šlápnout vedle.
+13
  • PS4 90
Další Quick time event hra od Quanticu kterou jsem si nemohl nechat ujít. A já si tenhle androidí epos opravdu užil. Nejen díky nádherné grafice, která je už standartem tohoto studia, tak opravdu promyšlenými rozhodnutími, které opravdu mají dopad na průchod hrou. Avšak příběh nebyl úplně špatný, tak obsahoval už spoustu klišé, ale na druhou stranu jen horko těžko budu hledat hru s androidama a takovým příběhem. Hraní za odlišné postavy jsem si užíval, avšak nejméně jsem si užíval Markuse, i když jeho příběh má opravdu spád. Některé momenty jsou opravdu drsný a udrží vás v napětí a celkově je svět opravdu skvělý. Jinak moc toho nemám co vytknout, snad jen herní dobu. Ano opravdu rychle dojdete konce a právě třeba na první dvě dohrání ten konec nebyl úplně dycky dle mých představ jak to tak bývá. Proto velice rychle se do hry dostanete a pak už některé momenty budete znát prostě nazpaměť, ostatně jak to bylo i u předchůdců. Jinak je to opravdu zábava, která stojí za to. A asi jsem nezažil ještě tak super herní menu, které mne naprosto uchvátilo a pobavilo.

Pro: příběh, některé postavy i vedlejší postavy, napětí, rozhodnutí mají opravdu dopad na hru, herní menu

Proti: quick time eventy, herní doba je opravdu kratší, zase jde spíše o interaktivní film, Markus

+10
  • PS4 90
V první polovině 90. let, kdy se objevilo nové mocné médium zvané CD a které oproti disketám nabízelo obrovské datové úložiště, se vyrojila spousta sračkových her, kterým se říkalo interaktivní film. Herní studia moc nevěděla co si s obří kapacitou nového média počít a tak je nenapadlo nic lepšího, než adventury, do té doby dělané ručně, nahradit polofilmovým zážitkem s FMV videem. Hra sestávala ze spousty předtočených scén, většinou mizerně zahraných mizernými herci, kdy hráč občas vstoupil do děje a ,,hrál" a myslel si, že opravdu ovlivňuje děj.
Ano, byly samozřejmě vyjímky. Série s detektivem Texem Murphym, obě Phantasmagorie nebo druhý díl legendy Gabriel Knight, ale těch by se dalo spočítat na prstech jedné ruky.
Nebo dvou postižených.
A pak přišel v roce 1999 David Cage, se svým studiem Quantic Dream.
Omicron : The Nomad Soul byla jen taková první vlaštovka. Něco, kde si David vyzkoušel, jestli jeho herní pojetí může běžného hráče zaujmout. A i když hra byla zabugovaná a nabízela podivný mix žánrů s akční adventurou ve stylu Tomb Raider s bojovkou a interaktivním fimem, zafungovala. Neprodávala se úplně špatně a David se mohl pustit do dalšího díla.
Fahrenheit vychází v roce 2005 a je to opravdu z velké části interaktivní film. Divné, blbě zahrané FMV sekvence nahrazují sekvence animované přímo v enginu hry, ale s nacapturovanými reálnými herci. A vypadá to ve své době skvěle, dokonce to má i velmi dobrý a napínavý příběh. I když se ke konci trochu posere...... Ale nebudeme spoilovat, že?
V roce 2008 přichází Heavy Rain. Temná detektivka, kde se pokoušíte v kůži několika postav vypátrat, kdo je záhadný Origami Killer. Zatímco Fahrenheit byl víceméně ,,klasická" adventura se spoustou voleb které zas až tak moc neovlivnily děj, Heavy rain je opravdu interaktivní film, s asi 24 konci.
Ano, je to tak. Ovládáte tři postavy a dost záleží na vašich volbách a vzájemných interakcích, k jakému konci se doberete.
Beyond Two Souls z roku 2013 je..... No..... Je to celkem hezký duchařský příběh. Na svou dobu má dost zajímavé obsazení hollywoodských herců Willema Dafoe a Ellen/Elliot Page. A vyprávění samotné není úplně špatné, ale.... jak to říct? No sklouzne to do trapného filmového klišé. A samotné finále, i když má několik volitelných konců, je trochu.... ehm.... No na zadek Vás neposadí.
Ale fuck it, protože na jaře 2018 vychází Detroit : Become Human a je to naprostá bomba.
Celou tu spoustu předchozích odstavců jsem Vás unavoval historií tvorby Davida Cage, abysme se dostali sem.
Jestli se David celou dobu, od roku 1999, pokoušel udělat dokonalý interaktivní film, povedlo se mu to tady.
Detroit : Become Human Vás posadí do role tří androidů, z nichž každý má svůj příběh.
Je tu Connor. Android fízl, který má odhalovat a dopadat deviantní androidy. Jinými slovy androidy, kteří si řekli, že je na hovno sloužit zkurveným lidem kteří se k nim chovají hůř než ke zvířatům a začali mít sklony k nezávislémum myšlení, i když by správně neměli, protože je to v rozporu s jejich naprogramováním. Ale důvěřuj si umělé inteligenci, že jo?
Je tu Markus, hodný starostlivý pečovatelský android, který se nepříjemnou shodou okolností dostane do role vúdce povstání androidů proti hovadskému chování lidí. I když by neměl podle svého programu.
Je tu Kara, android hospodyňka/chůva, která má jen uklízet a vařit a starat se o svěřené dítě. Ale v momentě kdy zjistí, že její pán a zároveň otec holčičky o kterou se má starat není úplně otec roku, se rozhodne svěřené dítě zachránit. I když by neměla, podle svého programu.
Každá ze tří postav má svůj příběh, který může kdykoliv skončit, aniž by končila samotná hra.
Markus může vést nenásilné mírumilovné povstání robotů , kterým vadí, že jsou v ještě horší situaci, než byli černoši do 60. let v Americe.
Zároveň může vést násilný vojenský puč, protože proč ne, když se k nám lidi chovají násilně?
Kara může svou svěřenkyni zachránit a odjet s ní jako matka s dcerou do bezpečí do Kanady.
Zároveň taky nemusí a může kdykoliv cestou zemřít.
Connor se může spřátelit se svým lidským policejním kolegou a společně můžou být dost výrazným pomocníkem v Markusově mírovém povstání.
Nebo to může být vlastně úplně jinak.
Detroit naplnil Cageovu myšlenku interaktivního filmu do naprosté dokonalosti. Každá ze tří postav může kdykoliv zemřít, aniž by to mělo vliv na události příběhu, nebo životy dalších postav. Ehm.... více méně.... Nebo taky trochu jo. Ale záleží na Vás....
Detroit můžete rozehrát několikrát, pokaždé trochu jinak, trochu jinak si vyprofilovat hlavní protagonisty a pokaždé budete mít trochu jiný zážitek.
Já osobně ho dohrál třikrát, pokaždé jinak a pořád mám spostu možností, jak to zkusit někde jinak.
A hlavně to vypadá naprosto skvěle. Technická stránka hry je naprosto skvělá a i teď, když tohle píšu, 2024, tudíž šest let po vydání, ta hra vypadá naprosto skvěle.
V Detroitu Cage svoje pokusy o ideální interaktivní film dotáhl do konce. Tohle je opravdu film, navíc celkem dobře napsaný, který ovládáte VY.
A můžete si ho zkoušet dokolečka, pokaždé jinak.
+9
  • PS5 90
Jako vždy pomalejší rozjezd, kde rozhodnutím v podstatě neměníte nic, pouze "sledujete" rozvíjející film, ale než se stačíte rozkoukat, tak hra nabere obrátky a rozhodování, které si myslíte, že někam vede, se komplikuje a zesložiťuje a hra donutí člověka zamýšlet se nad důsledky rozhodnutí a nést si následky.

Pro: Grafika, nepredikovatelnost

Proti: Omezená hratelnost

+2 +5 −3
  • PC 80
Dobre hratelná hra s napínavým príbehom ale ak sa vám splaší mikrovlnka tak jej nepriznávajte hneď práva ale radšej ju hneď vyhodte.
  • PC 95
David Cage překročil svůj stín a po ne úplně vydařeném Beyond předvádí fantastické future drama. Technické zpracování, herecké výkony, scénář - to všechno je téměř na jedničku.
Já měl navíc možnost hru projet ve stereoskopickém 3D a takhle své dílo na 99% neviděli ani samotní vývojáři. Úžasný zážitek. Hráno na PC.

Pro: Je to film co se velmi slušně i hraje a má to sakra slušný spád

-1 +1 −2