Tak dohráno. 84 hodin na Hard.
Mám lehce rozporuplné pocity, Poslední dungeon byl už docela zbytečný + opakování starých bossů. Poslední souboj, ač vizuálně impresivní, taky zbytečně natahovaný.
Příběh se mi ale docela líbil a ty paralely s naší skutečností, kdy si vlastně obyvatelé království nevědí příliš rady s možností výběru vůdce, a objevují se úplně pošahaní kandidáti či vyložení psychopati, mě trochu přinutil zamyslet se nad tou naší demokracií. A Luis je zase jednou vcelku povedený záporák.
I ostatní postavy jsem si oblíbil a dokonce i zdánlivě vedlejší charaktery dostávají nějaký prostor. Jen ty social linky jsou oproti Personě tak jednoduché, až mě skoro vadily. To samé nutnost zvyšovat royal virtues. V konečném důsledku je to zbytečná mechanika, protože je na všechno dost času. Zbylo mi asi 25 dnů, kdy jsem už nemusel nic dělat.
Souboje. Akční části docela o ničem. Snad jen tedy urychlují grind. Pokud je bude Atlus používat nadále, tak má co zlepšovat. Tahové zase připomínají spíše SMT, než Personu a vlastně fungují dost dobře. Plus dávám za zajímavější využití formací (forward, back line), jen tedy na hard jsem 90% času měl všechny postavy zalezlé v back line, jinak byl damage od nepřátel úplně šílený. Buffy/debuffy mají tři stupně a jsou takticky zcela klíčové. Některé nové status alimenty také potěšily.
Achetypy (povolání) přinesly několik zajímavějších záležitostí (merchant), ale oproti party managementu z SMT V nebo vyměňování Person uprostřed soubojů nenabízí nic výjimečného, obzvlášť když většinu schopností můžete mezi Archetypy přenášet. A vizuálně mi většina přišla na jedno brdo.
Obecně už je vidět, jak Atlus sahá po širším publiku. Zjednodušení mechanismů a usnadnění levelování (tady třeba pomocí Hero Fruit), nebo třeba i to, že protagonista může být KO během souboje bez game over, mi nahání trochu obavy směrem k šesté Personě.