Komentáře

Na první díl v této sérii jsem byla zvědavá a říkala jsem si, jak asi zestárl v porovnání s dnešními hrami. Přece jenom omezený inventář, ukládání jen na určitých místech a jen v omezeném množství, fixní kamera či ovládání typu tank nejsou věci, které by člověku v dnešních hrách chyběly a které by vyhledával. Ovšem po dohrání musím říct, že to nakonec nebylo tak hrozné, ba co víc, hodně mě to bavilo.

Začnu s trochou kritiky. Na herce, respektive dabing nebyl moc velký rozpočet, nahrávali ho lidé, kteří nebyli herci a kteří ani nevěděli, co se zrovna ve hře odehrává, když nahrávali svoji část a je to hodně znát. Protože hra neobsahuje japonský dabing (ten se objevil v RE sérii až o něco později, asi kolem roku 2012), tak postavy říkají velice jednoduché věty, aby jim japonští hráči třeba i trochu rozuměli. Ale i tyto obyčejné věty dokážou postavy říct tak, že se člověk cítí trapně a místo toho, aby promluvy dodávaly na atmosféře, tak ji spíše boří. Ruku v ruce jde s tímto i uvěřitelnost těchto hlavních postav. Věk některých z nich (18, 23 a 25) je zcela nereálný a postavy působí spíše jako parodie na americké hrdiny a nejspíše to tak bylo i zamýšleno. Celkově na mě hrdinové vůbec nepůsobili jako nějaký schopný elitní tým, ale jako parta lidí, kteří se ocitli na velmi špatném místě a vůbec neví, co budou dělat. Ovšem výše zmíněné věci neberu jako příliš velkou výtku, neboť RE jsem nehrála díky příběhu či postavám, ale pro hororovou atmosféru.

A ta je opravdu povedená. Nepřítele člověk často nejdříve slyší a už ví, že tam za rohem či na jiné obrazovce něco na něho čeká. Na jednu stranu je to fajn, že už podle sluchu jsem věděla, že se blíží střet, ale na druhou stranu jsem si kolikrát říkala s takovým nepříjemným a stísněným pocitem, ať už máme to naše setkání za sebou. Ne, že by základní nepřátelé byli kdoví jak nebezpeční, ale příjemné to moc nebylo. Čemu musím vyseknout poklonu tvůrcům, tak jsou pavouci. Tak hnusné pavouky jsem ve hře ještě neviděla a i když stačilo místností jen proběhnout, tak jsem je s radostí zabila, aby se už nikde nedrápali po stěnách a raději leželi v klidu a pokoji na zádech. Kupodivu takové chiméry mi nijak hrůza nenaháněly a docela s klidem jsem je kosila přesnou střelbou i mimo obrazovku. Ale možná ten klid dodávalo to, že jsem ke konci hry měla absurdní množství munice i lékárniček. Horší mi přišli hunteři, kteří byli rychlí a než jsem se s tou nemotornou postavou otočila, tak mě kolikrát už stihli podrápat/kousnout. Souboje s bossy mě bavily. Například ten s hadem, kdy jsme se naháněli okolo knihovny, mě i rozesmál (což teda asi není moc žádoucí u takové vypjaté situace). Zatímco já jsem běžela po směru hodinových ručiček a střílela ho zezadu, tak v jednu chvíli náhle změnil směr a naše role se obrátily. Jak z nějakého dílu Toma a Jerryho.

K atmosféře dost pomáhá i hudba a především zvuky. Hudba zní zlověstně a občas se ozvou i dramatické tóny, ale hraje jen na pozadí, takže každý nový zvuk jde ihned slyšet. Nakonec i ty zvuky dveří jsem si užívala a že jich bylo! Výjimečně pak napětí dokážou vystupňovat i krátké video sekvence, které hráči vyspoilerují, že se na něho cosi nehezkého řítí a když už si tvůrci dali tu práci s tím, že k tomu udělali video, tak to asi fakt bude něco. Za zmínku stojí i logické hádanky, u kterých jsem sice často kroutila hlavou, kdo by něco tak absurdního měl ve vlastním domě, ale herní logika nezná meze a navíc bylo i zábavné je řešit.

Čeho jsem se obávala, tak byla právě kamera a inventář. A ano, kamera byla vše, jen ne nápomocná. Nejvíce jsem na ni nadávala ve chvílích, kdy jsem měla něco udělat na čas. To samozřejmě zapříčinilo, že jsem začala ještě více zmatkovat a točila se v kruzích na místě. Ale mimo tyto situace to vlastně tak hrozné nebylo a ani se mi nestalo, že bych kvůli kameře zahynula bídnou smrtí. Nevím, jestli jsem si zvykla, možná jsem ji jen začala tolerovat. Zato inventář byl větším peklem na zemi. Nejvíce jsem tento výmysl ocenila, kdy jsem se po dlouhé cestě dostala ke klíči, který jsem potřebovala na druhé straně mapy, kde byla i bedna s předměty. Samozřejmě mi zrovna nedošlo, že nemám místo v inventáři a že nelogicky nic ani nevyhodím na zem. Řekla jsem si, že nevadí, že naštěstí prostě spotřebuji léčivo a hned budu mít místo. I řekla mi hra, že léčivo použít nepotřebuji, a tak jsem se obrátila a vydala se k bedně vyhodit jednu kytku... Mám podezření, že mít normální inventář, tak tu hru dohraji tak o polovinu herní doby dříve, protože bych neustále nemusela chodit do beden poté, co zvednu dva předměty (ano, hrála jsem za Chrise).

Resident Evil není první hrou vůbec v rámci survival hororu a není tedy ani žádným prvním průkopníkem. Ale tak jako si RE vypůjčil některé věci z jiných, podobných her, tak do dneška se objevují hry, které si něco vypůjčily právě z RE. Pro mě tato hra funguje i v dnešní době, kdy jsme již zvyklí na jiné typy hororových her. První díl v této dlouhé sérii stále ukazuje, jak lehce a elegantně se dá vytvořit strašidelná atmosféra, která nemusí sázet na lekačky a zástupy nepřátel, aby hráče udržela v napětí.