Komentáře

Jelikož o hře Doom jsem se nedávno rozhovořil jinde, věnuji následujících pár řádků čtvrté epizodě "Thy Flesh Consumed". Přestože tento datadisk je od původních autorů Dooma, je považován za celkem kontroverzní záležitost. V mém komentáři do velké míry souhlasím s ostatními komentátory, aneb budu popisovat jinými slovy již jednou (mnohokrát?) řečené. Hru jsem hrál na nejjednodušší obtížnost, přesto rozšíření kladlo poměrně tuhý odpor a nebýt nedávného dohrání prvních dvou Doomů, asi bych kapituloval a předhozené maso nezkonzumoval a vyplivl.

Toto dietní rozšíření nabízí vyhladovělým střelcům 8+1 level. Tyto levely na sebe nijak nenavazují a jedná se o soubor náhodně poslepovaných map. Příběh opakuje téma "zlobivý pavouk" a to je tak vše, co se k příběhu v Thy Flesh Consumed dá říct.

Hra značně přestřelila obtížnost u prvních dvou levelů. První "Hell Beneath" je poměrně sevřená krátká mapa, která je otravná neustálým teleportem nepřátel do již vyčištěných oblastí. Následuje level "Perfect Hatred", který by se hodil spíše jako předposlední level hry. Romerův level je zamotané bludiště a krom malých šedých potrápí i hráčovy reflexy. I na nejjednodušší obtížnost posílá totiž John "Daikatana" Romero na nebohého hráče pekelné barony, cacodemony a dokonce i cyberdemona. A to prosím ve druhém levelu. V tomto levelu také začíná otravný zvyk autorů cpát neviditelné růžovky do špatně osvětlených prostor. Fakt díky! Přestože je obtížnost přestřelená a level jsem původně nenáviděl, považuji ho zpětně za nejlépe architektonicky vyvedený prostor datadisku a zejména ústřední místnost působí překvapivě impozantním dojmem.

Po druhém levelu má hráč kompletní paletu zbraní a obtížnost klesá od "nehratelné" na "tuhou". Následují tři průměrné ničím nevýrazné levely, které jsou zajímavé snad jen zrušením standardu exitu jako samostatné malé slepé místnosti, a posléze se hráč probojuje k druhému Romerovu výtvoru Against Thee Wickedly. A tenhle level mě zle nebavil. Celá mapa je jedno velké bludiště s kyselinou, místy okořeněné davy nepřátel. Kvůli tomuto levelu jsem si dal od hry dvoudenní pauzu a jeho dohrání pro mne bylo i na "easy" adrenalinem. A to nemyslím v pozitivním slova smyslu, protože polovinu hraní jsem chcípal v kyselině, které se hráč nemá šanci vyhnout. Musím ještě zmínit druhého cyberdémona ve hře. John Romero je očividně jeho velkým fanouškem.

A blížíme se do finále. Po dalším nevýrazném levelu přichází finální bossfight. Lakonicky bych ho označil slovy "malý dvůr a velký pavouk". Jak už jiný autor zmínil, zavření pavouka do malého prostoru, kde nemůže manévrovat, je z pohledu designéra velká chyba a aniž by si na mne arachnid výrazně sáhl, tak jsem ho rychle usmažil několika ranami BFG, protože jsem pospíchal na autobus do Kutné Hory na hokej.

Rozšíření nabídlo jeden zajímavý a několik nevýrazných levelů. Hra nepřináší žádné novinky - nejsou zde noví nepřátelé, nové zbraně a zřejmě ani nová grafika (pokud ano, tak jen minimálně). Tradičně na úrovni je hudba a aspoň zde došlo k inovaci. Čtvrtá epizoda je krátká, obtížná, tuhost prvních dvou levelů je přestřelená a levely na sebe nijak nenavazují. Přesto je to stále Doom a hraní je stále zábavné. Hodnocení 80%, které jsem hře udělil, se týká Ultimate Doomu jako celku (včetně prvních tří epizod původního Dooma). Kdybych měl hodnotit samotné "Thy Flesh Consumed", bylo by to jen za 65%.