Komentáře

Všechny PC PS4 PS5 XOne XboxX/S Switch

Napsat vlastní komentář

Yokolobuna

4092

07.12.2024 09:41 (poslední úprava 07.12.2024 13:38)

Dohráno

PS4 65

Když se tu Vampyr na konci roku 2017 umístil na druhém místě mezi nejočekávanějšími hrami nadcházejícího roku, příliš jsem tomu nerozuměl. Jasně, mezera na trhu po Vampire: The Masquerade - Bloodlines byla (a stále vlastně je) citelná, ale Vampyr na mě působil jako typická už na první pohled kostrbatá hra, která bude zápasit o sedmičky. U mě to na ni nakonec ani nevytáhl a kdybych měl hodnocením hýbat, bylo by to spíše dolů.

Pomineme-li určitou neuhlazenost, kterou však není zase takový problém AA hrám odpustit, a už na první osahání trochu ploché souboje, dokáže Vampyr zaujmout. Atmosféra je atraktivně temná a temnou zůstane po celou hru. Tady je humoru skutečně jen velmi poskrovnu, což není rozhodně špatně. Noční Londýn má svoji specifickou atmosféru a bezútěšný tón se line celou hrou. Postavy nejsou tuctové a hra zaujme i neotřelou první větší lokací v podobě nemocnice, jejíž personál svádí předem prohraný boj se smrtící epidemií Španělské chřipky. Netradiční hlavní hrdina v podobě transfuzního chirurga má rovněž punc neokoukaného.

Jenže pak to začne skoro všechno padat na hubu. Potencionálně zajímavé postavy jsou víceméně vždy jen tak načrtnuté a jejich podzápletky se skoro nikdy nedořeší. Postav se zajímavým pozadím je ve hře spousta, do ústředního příběhu však skutečně promluví jen zlomek z nich. Vampyr tak upadá do smyčky, kdy v každé oblasti místním položíte pár stejných otázek, ty v odpovědích poodhalí kousek ze své osobnosti, ale hra s tím většinou ji dále nepracuje. Že mě jejich krev nyní dá více zkušeností? Děkuji pěkně, jedu bez zabití civilistů a stejně nemám pocit, že bych zkušenosti navíc nějak extra potřeboval. Vedlejší úkoly jsou skoro bez výjimky obkecané fetch questy a Vampyr se stal jednou z opravdu mála, kde jsem se tak na třetinu nepovinných questů prostě vykašlal. Hlavní hrdina Jonathan může postupně vybít prakticky celý Londýn, z postav se tak postupně stávají jen potencionální svačinky, které bloumají stále na těch stejných místech a jejich osudy se nikam neposouvají. Civilisté jsou často protivní, sobečtí, nesympatičtí parchanti, což však vnímám jako jasný autorský záměr. To aby nutkání vysát krev alespoň z těch nejodpudivější z nich bylo co největší.

I přes nevyužití postav je ústřední příběh tím hlavním, co drží hráčovu pozornost. S hratelností je to totiž postupem času čím dál horší. Že bude trochu problém se souboji, mi bylo jasné již ve chvíli, kdy mě moc nebavily ani první hodinu. Autoři se však utrhli ze řetězu a později není možné přejít přes ulici, aby se na vás nesesypal houf upírů, či naopak lovců. Nepříliš pestré souboje se stávají postupem času čím dál otravnější až mě regulérně jen sraly. Hře by daleko slušela střídmost a vzhledem k tomu, jak je jinak koncipována, by mi vůbec nevadilo, kdyby zůstaly prakticky jen souboje s bossy a maximálne tak čtvrtina nepřátel v ulicích. Nepřátelé jsou kromě osad s civilisty všudypřítomní, jsou přitom nenápadití a to bohužel platí i pro soubojový systém samotný.

Ulicím Londýna sice nechybí atmosféra, je to ale jedno velké bludiště. Uličky jsou si velmi podobné a i přes zdánlivou otevřenost světa hodně lineární. Kličkovat mezi otravnými nepřáteli ve snaze dobelhat se co nejdříve k dalšímu příběhovému milníku je postupně čím dál větší vopruz. Bojovat s nimi smysl absolutně postrádá. Hra za každého zabitého pitomce uděluje krásných + 5 zkušenostních bodů, přičemž za vylepšení upírských schopností si účtuje v tisících.

Co mi ale pilo krev nejvíce (haha), byly dlouhé loadingy. Vlivem různých okolností jsem byl "nucen" hru hrát na PS4 (Pro) a minimálně na něm jsou nahrávací časy hrozné. Vyloženě jsem se v soubojích strachoval, aby Jonathan nechcípl, jen proto, že se poté bude hra zase minimálně minutu načítat. Vampyr jde v tomhle však dál a hra se někdy začala úplně náhodně načítat při pokusu o rozhovor s postavou, se kterou jsem předtím bez loadingu mluvil již pětkrát, jen tak při přebíhání z jedné části Londýna do druhé a nebo (a to jsem snad ještě v žádné hře neviděl) vesele přímo během souboje. Na vedlejší questy jsem se postupně vykašlal i proto, že se mi úplně nechtělo znovu na již prozkoumané místo, kde zase bude hra několikrát načítat, nedej bože, abych při cestě ještě zkapal.

Nad vodou hru drží rozhodně ústřední příběh, který vede k poměrně zajímavým rozuzlením. Scénář je až na pár přešlapů solidní. Na rozhodnutích však příliš nezáleží a spousta linek vyšumí jaksi do ztracena (upíří klub Ascalon). Jak se autoři snažili, aby se jim příběh zdánlivě větvil, ale zase jim hráčská rozhodnutí nepřidělávala příliš mnoho práce, působí některé situace a chování postav podivně. Jako kus debila občas působí i ústřední hrdina, například když se už asi potřetí zeptá Lady Ashbury, jestli ho náhodou nestvořila ona...

Z Vampyra je prostě cítit, že na podobně ambiciózní hru minimálně v roce 2018 DON'T NOD ještě neměli. Hratelnost je průměrná a hru sužují nepříjemně dlouhé loadingy i na naprosto nesmyslných místech. Po nočním Londýně budete pobíhat jako kus trotla, modlit se, že jste si tu zkratku ve formě zamčené brány, nezapomněli posledně z druhé strany odemknout a ptát se celkem zajímavých postav na stále ty stejné otázky.

Hodnocení na DH v době dohrání: 73 %; 111. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus

Pro: Atraktivní zasazení a originální hlavní hrdina; poměrně zajímavé postavy; ústřední příběh; z větší části scénář a lore

Proti: Dlouhé loadingy; zbytečně přervané nezábavnými souboji; občas dře i jinak slušný scénář; jednotvárné ulice Londýna; postavy jsou často pouze načrtnuty a dále již nerozvíjeny; bugy i spoustu let od vydání

+10

Bystrozraký

3232

25.06.2019 21:10

Dohráno

PS4 80

V temných zákoutí noční Prahy se ukrývá zlo. Zlo, jenž se pohybuje ve stínech a do vedlejších uliček láka nic netušící oběti. Zlo, které však tuto noc přečkává v koutě před obchodem s hrami. Vyčkává na východ slunce a pány prodavače, kteří se zde ráno staví, aby mohli obchod otevřít. Zlo se nepozorovaně vkrade dovnitř, a hledá hru, na které by si mohlo pochutnat. Páni prodavači navrhnou hru Vampyr, načež Zlo vytahuje peněženku, podává bankovky prodavačům, bere hru a rychle, jako nepozorovaný blesk se žene domů, aby si hru mohl zahrát. Avšak doma na něho čeká jeho žena, která ho žene vařečkou, jelikož místo toho, abych koupil nový toaleťáky, tak utrácí za hry. Hold i nemrtvý to nemají ve vztahu jednoduché.

Co Vampyra nejvíce táhne? Příběh, který je zajímavý a řekl bych opravdu propracovaný, hned v úvodu mě děj vtáhl. Nepřišlo mi, že bych narazil na nějaká hluchá místa, vždy se v každém aktu dělo něco, co mě nutilo hru hrát dál a dál a těšil jsem se, jak se příběh bude dále vyvíjet a i zvraty mě dokázali překvapit.

Rozhodování nemá dopad na hlavní příběhovou linii, máte zde čtyři konce, přičemž každý se odvíjí od toho, kolik lidí zabijete, ale to asi ani nevadí. Ve Vampyrovi podle mě vaše rozhodnutí mají smysl. Když něco v nějaké části města pokazíte, tak to zasáhne celou tu čtvrť, její obyvatele. Podle mě důsledky rozhodování jsou spíše v tom, jak na vás lidé nahlížejí, jak je vaše rozhodnutí ovlivnilo. Jsou zde ještě také rozhodnutí, která zase mohou ovlivnit vaše hraní v pozdějších fázích hry jak v dobrém, tak i ve špatném.

Postavy jsou taktéž dobře napsané, každá má svůj backstory, který mě po většinu času bavil odhalovat a prakticky jsou likeable. Musím však podoknout, že hlavní postava, doktor Jonathan Reid je zřejmě ten nejzvědavější protagonista, kterého jsem kdy v životě viděl. Když si na youtube najdete sestřih z věřte nevěřte, jak se Jonathan Frakes, již vidíme tu podobnost ve jméně, vyptává na otázky (https://www.youtube.com/watch?v=9S1EzkRpelY), bude vám ihned jasné, co mám na mysli. Párkrát jsem si musel dát od hry na zbytek dne pokoj, protože jsem narazil na tři zadky lidí, které jsem chtěl vyslechnout, ale již jsem na to neměl je všechny vyzpovídat.

Souboje jsou opravdu místy frustrující. Štvalo mě, že jsem třeba zaútočil na nepřítele, ale můj útok hra nijak nezaznamenala a místo toho jsem dostal hit od nepřítele. Jindy jsem těsně uskočil útoku a když jsem se napřáhl po nepříteli, tak mě přesto hitnul. Locknutí nepřítele vám je k ničemu, když bojujete s více jak jedním protivníkem naráz, sice dokážete poznat, kdy na vás chtějí nepřátele zaútočit, ale když jsou za vámi, nebo když jste uprostřed hitu, tak je vám to k ničemu. Vadí mi také nevyváženost bossů, v tom slova smyslu, že první boss je těžší než poslední. Hra je ještě těžší, když ji chcete hrát, aniž byste zabili jakéhokoliv civilistu. V tom momentě jsem vymýšlel strategie, jak co nejrychleji a nejefektivněji zabít nepřítele – osvědčilo se mi si co nejvíce nalevlovat brokovnici a nalevlovat si místa pro náboje a potom jsem jenom okolo bosse poskakoval a šil do něho z upilovaný brokovnice.

Nejvíce mi ale na hře vadí dvě věci. Když jdete mapou, která není zase tolik obrovská, tak vždy na stejných místech narazíte na stejný hlouček nepřátel. Připomíná mi to lehce Silent Hill Homecoming, kde jsem někam šel, bojoval jsem s nepřítelem, poté jsem se musel vrátit, jelikož jsem na něco zapomněl v předešlé místnosti a opět jsem bojoval se stejným nepřítelem a když jsem se vracel, tak mě zase čekal boj se stejným enemákem (Naštěstí Vampyr nemá tak úplně dojebaný soubojový systém jako SH: Homecoming, takže díkybohu). Je to otravné, obzvláště když přemůžete nějakou bandu a náhodou umřete tak po respawnu tu stejnou bandu budete muset opět zabít. Druhá věc, kterou bych označil za nejvíce kulervoucí je, když během souboje využijete nějaká séra, či vystřílíte nějaké ty náboje, tak po smrti vám je hra již nevrátí. Takže když se na nějakého bosse ozbrojíte od hlavy až k patě, manu (respektive blood) máte doplněnou na maximum a boss vás zabije, tak o vše přijdete. O séra, co jste použili, o náboje, a i o manu. Tohle je opravdu nápad, za který by se měly rozdávat kopance do koulí. V souladu s tím mi vadí, že hra neumožňuje manuální savy, ale sama automaticky auto-sejvuje. Taky úplně otravné a zbytečné komplikování gameplaye.

Také se budete často koukat na načítací obrazovku, kdykoliv když přejdete do jiné lokality (kanalizace, divadlo, obytný dům) a překvapivě se vše delší dobu načítá. Obzvlášť je to otravné, když umřete a ještě větší vopruz to je když umřete poté ještě jednou a nejvíce vás to začne obtěžovat, když umřete potřetí. Vážně jsem ty načítací obrazovky jsem začal jednu dobu nenávidět.

Grafické stylizaci hry nemám co vytknout. Ulice Londýna jsou v noci opravdu hezké a společně s deštěm to buduju hutnou atmosféru Viktoriánského Londýna. Jenom uživatelské rozhraní mohlo být hezčí a nevypadat poněkud odfláknutě.

Když to shrnu, Vampyr se mi hodně líbil, hodně mě bavil. Příběh, postavy, atmosféra, hudba, všechno je tip top, ale ty frustrující souboje, nemilosrdné auto-savy a respawny, malá mapa přeplněná skrz naskrz nepřáteli může celkový dojem ze hry pokazit. Osobně ale ty neduhy dokáži překousnout. Když si vezmu třeba nového Assassin’s Creed Odyssea, tak to se sice hraje úplně nádherně, ale přesto jsem přestal hrát, protože mi příběh přišel nadpřirozeně debilní. Hold jsem ten druh příběhového hráče.

Pro: Příběh | Hlavní & vedlejší postavy | Atmosféra | Hudba

Proti: Frustrující souboje | Auto-savy => nemožnost manuálního uložení | Dlouhé načítací obrazovky

+16

LuccinyHry

2397

21.10.2018 16:53 (poslední úprava 21.10.2018 18:09)

Dohráno

PS4 65

Při hraní Vampýra se u mě střídala netrpělivost na hranici nudy s občasnými záblesky zájmu o to, co se dozvím dál. Za hlavní problém této hry považuji její nekonzistentnost v tom, co vám chce vlastně nabídnout. Boje jsou až neuvěřitelně repetitivní a snadné, a to i při hraní „hodného“ Jonathana (jen co se trochu rozkouká někdy kolem druhé kapitoly). Jedinou výzvu představovali zmutovaná Doris Fletcher a McCullum hrající si se světlem, což pro mě zároveň byly i dva nejzajímavější a nejzábavnější boss fighty. Při hraní zlého Jonathana jsou pak souboje ke konci, kdy mi na levelu 50 v podstatě stačilo stisknout L2+R2 a bylo vystaráno, vyloženě směšné, ba až zbytečné.

Prozkoumávání okolí je taky takové … nijaké – atmosféra poválečného Londýna zamořeného epidemií chřipky a vampýrismu je sice vykreslena pěkně, ale prostředí je za prvé koridorovité, za druhé ohraničené nespočtem zamknutých dveří, které si musíte odemknout z druhé strany, a za třetí velmi skromné co do velikosti a proměnlivosti. A ano, Vampyr se přidává do nekonečné řady her, kde dříve nebo později musíte prolézat kanalizaci a otáčením kohoutů výpustí si zpřístupňovat cestu. Pro mě už je to takové deja-vu, že se v momentě, kdy pod nohama mojí postavy začnou cachtat splašky ve stoce pod městem, vracím do vzpomínek na první RPG, které jsem kdy hrála … Nicméně – zpět k Vampýrovi – explorace zde spočívá v monotónním proklikávání všech popelnic, skříní a truhel, které vám přijdou do cesty. Dokumenty, které sesbíráte, se ale alespoň čtou dobře a pěkně vám poskládají vysvětlení hlavního příběhu ještě dřív, než si ho odehrajete.

Opravdu silnou stránkou Vampýra jsou všechny vedlejší postavy (a že jich je) a poctivě namluvené dlouhé dialogy, které vám nabízí a které můžete postupně s pomocí odhalených hintů dále rozvětvovat. Všichni ti obyvatelé East Endu, West Endu, Doků a okolí nemocnice a povídání s nimi o jejich touhách a trápeních totiž představuje jádro celé hry a to nejlepší, co může nabídnout. Setkáte se s opilci, zločinci, sufražetkou, gurmánem, sériovým vrahem, ztracenou dcerou, týranou dcerou, válečným invalidou, afroamerickým novinářem, šíleným kazatelem, rumunskou prostitutkou, ublíženou social justice warriorkou, nepochopeným básníkem, sirotkem – bezdomovcem a taktéž řadou více či méně profesionálních lékařů a zdravotních sester … a to je jen začátek. Pokud si totiž dali tvůrci Vampýra na něčem opravdu záležet, tak jsou to právě tyhle opravdu širokospektrální vedlejší postavy a jejich pohnuté osudy. Otázkou zůstává: co z toho? Mojí jedinou odpovědí po dohrání hry jak za hodného, tak ze zlého Dr. Reida je, že nic. Všechny ty nekonečné rozhovory jsou samoúčelné – takže pokud vás baví (mě ve chvíli, kdy mi došlo, že právě v těchto rozhovorech hra spočívá, bavit začaly), tak si je užijte. Pokud ne, nemá v postatě smysl Vampýra hrát.

Je sice pravda, že tyto vedlejší postavy mají určitý přesah do hlavního příběhu (můžete jim buď pomoct nebo je vysát – nebo jim pomoct a pak je vysát) a jejich přežití a zdravotní stav podmiňují budoucnost celé čtvrti, do které patří. Nicméně Jonathanova role v hlavní dějové lince je předem daná a vy s ní nijak hýbat nemůžete, pouze ovlivnit počet lidí, které při jejím procházení zabije. Ať už jste krvelačná příšera nebo sebezpytující hříšník, tak vás čeká ta samá cesta a ten samý konec – zachráníte Londýn před upíří epidemií (a to i v případě, že jste ho předtím systematicky ničili). Jediný rozdíl, který zvolený přístup zabíjení/nezabíjení zapříčíní, spočívá ve vyústění taktéž pevně zakomponovaného romantického příběhu Jonathana a starobylé upírky Lady Ashbury (když ji najednou začal Jonathan oslovovat drahá a trousit komentáře o tom, že jde o lásku jeho (posmrtého) života, došlo mi, že zde na výběr asi taky nebude.)

Hlavní příběh je poměrně zajímavý, plný odkazů na tehdejší medicínu a provázání s britskou historií a mytologií, ale s výjimkou Lady Ashbury neovlivnitelný. Příběh je to sice hezký, pěkně provázaný, i morálně provokující (celou smrtící epidemii způsobil neškodně působící lékař/upírolog amatér), ale v kontextu hry a toho, co se v ní děje, bohužel tak nějak nesmyslný. Hodný pan doktor Jonathan, který se před Elizabeth chvástá tím, že od vysátí své sestry nikomu nezkřivil ani vlásek, má totiž ve skutečnosti na kontě desítky krvelačných vražd lidí – strážců, které zabije při svých toulkách Londýnem a kteří se přece snažili o to samé, co on: uchránit obyvatele před upíry. Pokud má být nejsilnější stránkou hry právě příběh (protože boj ani objevování to rozhodně nejsou), tak se jedná o poměrně kritické nedotažení... Poslední kapitoly hry jsou v tomto vůbec takové neúplné, neuzavřené, jako by autorům už došel dech (Například: můžete se rozhodnout, zda nechat McCulluma naživu nebo z něj „za trest“ udělat upíra - vypadalo by to, že to bude mít nějaký efekt na vaše další setkání s ním – ale ne, tak jako tak vám se stejným dialogem dá to, co chcete a ve hře už se neukáže. Obdobná situace se opakuje i s vůdcem Ascalonu. Ve finále je tak nějak jedno, zda sympatizujete s upíry, jejich lovci nebo jejich obdivovateli, což ve hře, kde je vaším úkolem vybrat si svou cestu, působí dosti zvláštně).

Zkrátka – potenciál být skvělou hrou ve Vampýrovi je. Jenom bohužel nebyl ve všech směrech dotažen a využit. Pořád je to ale pěkné konverzační RPG s občasným zajímavým boss fightem a ještě občasnějším překvapivým dějovým zvratem.

Pro: zajímavé vedlejší postavy a dlouhé konverzace

Proti: slabý boj, nudná explorace, nemožnost ovlivnit hlavní příběh

+25

montana

7674

03.08.2018 17:10

Dohráno

PS4 80

Vampyr je hodně divnej pavouk. Hra, která se moc nezajímá o to, co zrovna frčí nebo co si o ní lidi budou myslet. Hra, která si jde tvrdošíjně za svým a je jí jedno, jestli hráče trápí nebo ne. Hra, která mě strašně štvala, ale přesto je pro mě zatím nejsilnějším letošním herním zážitkem.

Všechno samozřejmě stojí a padá na pohlcující atmosféře temných gotických uliček. Nebýt místy rozházených automobilů, tak zdě těžko budete hádat meziválečné období. Tohle je starý dobrý viktoriánský Londýn. Londýn v těžké době španělské chřipky, plný krys, mrtvol a špíny. A tak to má být.

Po prapodivném úvodu se rozehraje výborná konverzační adventura s old-school rozhovory a se všemi s tím souvisejícími plusy a mínusy. Naneštěstí záhy začne být zbytečně často přerušována hloupými souboji. Bylo velmi zvláštní rozhodnutí dát do hry, kde o vaší lidskosti rozhoduje zabíjení občanů, nekonečné vraždění zástupů enémáků. Ale to koresponduje s celkově zvláštním designem hry, který osciluje mezi genialitou a diletanstvím

Ústřední téma chirurga proměněného ve vampýra je výborný námět, jenž by před 15 lety vyústil ve skvělou 2D adventuru klasického střihu. Základ v podobě obyvatel jednotlivých distriktů, jejich léčení, minipříběhy a systém levelování spánkem je moc povedený. Dokonce i příběhová rozhodnutí mě po opravdu dlouhé době donutila zastavit se a chvíli přemýšlet o možných následcích. Konečně dialogy, kde kladná, záporná a neutrální odpověď nemají své pevné místo a výsledek vašich rozhodnutí málokdy odhadnete. Už už se těšíte, jak budete odebírat vzorky, analyzovat krev, pátrat po svém stvořiteli, léčit pacienty i sebe... když v tom nic z toho nepřijde.

Místo toho se designéři rozhodli, že budou děj hry posouvat souboji. Ať už nesmyslně na každém kroku v ulicích Londýna nebo s nevýraznými bossy. Tady jsem si asi poprvé říkal, že by byl Vampyr perfektní hra být to raději... já nevím... walking simulator. Souboje nejsou frustrující jen pro svoji neohrabanost, ale hlavně pro svoji naprostou zbytečnost. Vůbec nezapadají do zbytku hry, ruší její atmosféru a jakoukoliv serióznost děje. Ta se tedy v závěru naruší sama omšelým prime evil motivem, ale typická žánrová finální romance to docela vynahradila <3

Originálním designérským prvkem je obtížnost hry, kterou si hráč sám určí dle toho, kolik občanů bude ochotný zabít. Z nich totiž získá nejen zkušenosti, ale často i unikátní zbraně. V těžkých soubojích to funguje jako dokonalý psychologický test. Jste ochotni zabít člověka, abyste snadněji dosáhli svého cíle? Tedy fungovalo by to, kdyby mezitím hráč nepovraždil v ulicích půlku Londýna.

Fascinující je na hře také hutný cellový soundtrack. Po většinu času poklidně dokresluje uličky ponořené v mlze, aby ve vypjatých momentech dokázal geniálně strhnout. Oko potěší i vkusné použití filmového zrna ve hře i ve filmečcích.

Vampyr je pro mě hra obrovských protikladů. Hra protkaná nekonečnou řadou zbytečných chyb, které jsem jí ale ochotně neustále odpouštěl. Má jednoduše své unikátní kouzlo, které když vás dostane, tak se z něj těžko uniká.

+26

Kupte si hru na

Kupte si hru na

PC 81 73
PS4 25 74
PS5 1 90
XOne 3 76
XboxX/S 1 65
Switch 0 --

Hodnotit, napsat komentář, diskutovat…

Jako zaregistrovaný a přihlášený uživatel můžete tuto hru nejen ohodnotit, ale také k ní případně napsat komentář, diskutovat o ní či ji zařadit do některého ze seznamů (vlastním, chci atd.).