Princeznička Amnýža se vrátila, aby nám opět zadělala na hnědší spoďáry, což se jí bohužel tentokrát nepodařilo. Na druhou stranu se jí podařilo být v ještě větší tmě a klamat tělem.

Na oko větší otevřenost levelů ze začátku vskutku budí dojem snížené linearity, ale již v průběhu druhé úrovně je zcela jasné, že hra je naopak ještě daleko lineárnější a přimočařejší, než jednička. A potom se už ani o tuhle iluzi nepokouší a jednoduše servíruje koridor za koridorem s hromadou dveří, z nichž odemčené jsou vždycky jen jedny. Díky tomu je naprosto nemožné zabloudit, což ovšem není to jediné, co zabíjí imerzi. O absenci invetáře jsem se doslechl ještě před předobjednávkou, ale o brutálně snížené interaktivitě už v oficiálních textech ani zmínka. Zatímco v předešlém díle a v Penumbře jste si mohli ošahat a zablbnout si s více méně čímkoliv, tady je to možné pouze u klíčových předmětů. A židlí.

Kde není inventář a na nic jiného než důležité předměty ani člověk nešáhne, tam důmyslné hádanky prostě nejsou možné. To by ale bylo od čínského rumu nekřesťanské, kdyby z Amnésie udělali Dear Esther 2.0 Dark Squeal Edition, a tak se tu o cosi vzdáleně připomínající puzzle pokouší. A jo, uznávám, jednou dvakrát jsem se na chvíli i zasekl, ale to nebylo ani tak kvůli spletitosti daného úkolu jako spíše tou přehnanou tmou, ve které se mnohé detaily prostě ztrácí. Ad. tma a detaily - jsem si jistý, že graficky a designově je ta hra vyšperkovaná až do nebes, ale když mi to celé zaserete černou, tak z toho prostě mám hovno. Že jsem si mohl zvýšit gammu? Ne, opravdu si obrazovku nechci pokrývat semenem.

Po celou dobu hraní jsem se nevzdával naděje a stále urputně doufal, že se to vzpamatuje a já se začnu nejen patřičně bát, ale v prvé řadě i dobře bavit. Marně. Nebál jsem se vůbec, bavil jsem se jakž takž. Kupředu mě už od čtvrtky hnal pouze příběh a ten nadpozemský zvuk.