Přemýšlel jsem, jak se při psaní komentáře ke Gone home vyvarovat spoilerů a zjistil jsem, že to je prakticky nemožné. Spoilerem je totiž vlastně už samotné pojetí hry. Abych se tedy nezamotal do nějakých zbytečných dvojsmyslů, volím polopatistický přístup. Pokud jste hru nehráli a nechcete si zkazit překvapení, nečtěte dál. Musel bych jinak totiž jako spoiler označit celý komentář, což mi přijde jaksi od věci.
Co je tedy Gone Home zač? Nejprve ve zkratce něco k příběhu. Po roce cestování po Evropě se vracíte domů k rodině, jenže zjišťujete, že něco není v pořádku. Kam se všichni poděli??? Venku zuří bouřka, je noc, nemáte tedy jinou možnost než se pokusit zjistit, co se stalo. Slušný základ pro pořádné psycho. Anebo ne...?
Jedno je jisté, Gone Home je hra, která má kouzlo pouze v případě, že nevíte do čeho jdete a můžete tedy s hlavní postavou naplno prožít pocity osamocenosti, znepokojení a snad i zklamání... bodejť by ne, po tak dlouhé době se vrátíte domů a tam ani noha (no, nenaštvalo by Vás to?). Postupně tedy procházíte celým domem a z různých indicií pomalu zjišťujete, co se vlastně stalo. Celá hra se odehrává výhradně uvnitř domu, což sice vytváří dokonalý pocit izolace od okolního světa, ale rozsah hry je tím výrazně limitován.
Autoři umně hráči předkládají klasické hororové prvky, aby jej navnadili na něco, co ale nepřijde. Krev ve vaně je barva, z televize na Vás nic nevyleze, a když zhasne světlo, je to prostě špatnou žárovkou. Tím hra vlastně převrací naruby schéma většiny her a filmů. Napadá mě parafráze na přísloví "vlk v rouše beránčím", jenže postavené na hlavu. Gone Home je spíše "Beránek v rouše vlčím".
Jedná se o další herní experiment. Hra se tváří jako horor, ale s tím má jen pramálo společného. Pravda, osobně jsem se v několika vypjatých okamžicích docela vyděsil (což u mě zase tak moc neznamená :D). V jednom krizovém momentu jsem dokonce chvíli v panice pobíhal po domě svíraje krucifix v třesoucí se ruce (nejsem zcela hororově nepoznamenán, vím co se sluší a patří :D).
Hra opravdu dokáže navodit hutnou atmosféru, při které Vás dozajista bude mrazit v zádech, ale vzápětí se Vám jakoby vysměje do obličeje, což zní jaksi peiorativně, takže spíše Vás přátelsky poplácá po zádech, jako by říkala: "Vidíš, srabe, tys čekal bůhvíco, a ona to zatím byla jen taková prkotina". Je to zajímavý koncept apelující na očekávání dnešního hráče vytrénovaného nesčetnými filmovými a herními brutalitami.
Díky tomu je tento nenápadný, leč uvěřitelný a lidsky odvyprávěný (pravda, poněkud předvídatelný) příběh příjemnou změnou. Když k tomu přidám povedený dabing, jedná se o milou záležitost, která mě (co by ještě ne zcela zarytého cynika) nenechala zcela chladným.
Co je tedy Gone Home zač? Nejprve ve zkratce něco k příběhu. Po roce cestování po Evropě se vracíte domů k rodině, jenže zjišťujete, že něco není v pořádku. Kam se všichni poděli??? Venku zuří bouřka, je noc, nemáte tedy jinou možnost než se pokusit zjistit, co se stalo. Slušný základ pro pořádné psycho. Anebo ne...?
Jedno je jisté, Gone Home je hra, která má kouzlo pouze v případě, že nevíte do čeho jdete a můžete tedy s hlavní postavou naplno prožít pocity osamocenosti, znepokojení a snad i zklamání... bodejť by ne, po tak dlouhé době se vrátíte domů a tam ani noha (no, nenaštvalo by Vás to?). Postupně tedy procházíte celým domem a z různých indicií pomalu zjišťujete, co se vlastně stalo. Celá hra se odehrává výhradně uvnitř domu, což sice vytváří dokonalý pocit izolace od okolního světa, ale rozsah hry je tím výrazně limitován.
Autoři umně hráči předkládají klasické hororové prvky, aby jej navnadili na něco, co ale nepřijde. Krev ve vaně je barva, z televize na Vás nic nevyleze, a když zhasne světlo, je to prostě špatnou žárovkou. Tím hra vlastně převrací naruby schéma většiny her a filmů. Napadá mě parafráze na přísloví "vlk v rouše beránčím", jenže postavené na hlavu. Gone Home je spíše "Beránek v rouše vlčím".
Jedná se o další herní experiment. Hra se tváří jako horor, ale s tím má jen pramálo společného. Pravda, osobně jsem se v několika vypjatých okamžicích docela vyděsil (což u mě zase tak moc neznamená :D). V jednom krizovém momentu jsem dokonce chvíli v panice pobíhal po domě svíraje krucifix v třesoucí se ruce (nejsem zcela hororově nepoznamenán, vím co se sluší a patří :D).
Hra opravdu dokáže navodit hutnou atmosféru, při které Vás dozajista bude mrazit v zádech, ale vzápětí se Vám jakoby vysměje do obličeje, což zní jaksi peiorativně, takže spíše Vás přátelsky poplácá po zádech, jako by říkala: "Vidíš, srabe, tys čekal bůhvíco, a ona to zatím byla jen taková prkotina". Je to zajímavý koncept apelující na očekávání dnešního hráče vytrénovaného nesčetnými filmovými a herními brutalitami.
Díky tomu je tento nenápadný, leč uvěřitelný a lidsky odvyprávěný (pravda, poněkud předvídatelný) příběh příjemnou změnou. Když k tomu přidám povedený dabing, jedná se o milou záležitost, která mě (co by ještě ne zcela zarytého cynika) nenechala zcela chladným.
Silent Hill 2
Pro: příběh, dabing
Proti: krátký rozsah