Na začátek bych hru rád přirovnal ke třem titulům. Nerad mermomocí přirovnávám, vždyť nemožnost přirovnání svědčí pro originalitu, ale zde se to docela nabízí.

Zmíněnými třemi tituly jsou Mirror´s Edge, Antichamber a Journey (bohužel zatím jen pro PS4, moje zkušenost je tedy pouze zprostředkovaná).

K prvnímu titulu přirovnávám především kvůli konceptu (běháte, skákáte, padáte, což je vlastně všechno, co děláte), celkové dynamice a hratelnosti... několikrát během hry mi vytanul na mysli název filmu "Lola běží o život". Dokonce i podobně agresivní a pulzující hudbu bych si zde chvílemi dokázal představit. Přiznávám, že je to poněkud absurdní asociace.

Hra se ovšem tváří podstatně tajemněji (až metafyzicky) než ME. Soundtrack je kompilací skladeb různých interpretů (viz zajímavosti) a povětšině akcentuje mystickou atmosféru. V určitých momentech ale přechází v to, čemu se v angličtině výstižně říká "mindf..k", což je naprosto geniální pojem, pro který marně hledám vhodný (a hlavně publikovatelný) český ekvivalent.

Přirovnání k Journey je pouze a jenom kvůli jedné (a pro mě nejkrásnější) kapitole, podobnost je natolik do očí bijící, že hru zmiňuji.

V průběhu se poměrně radikálně mění styl a celkový feeling. Je to nejen díky proměnlivosti lokací od temných koridorů přes futuristická města, ventilační šachty až po pouštní prostředí, ale také díky odlišnému hernímu přístupu od prostého hopsání z jedné platformy na druhou, přes logické hádanky až po abstraktní nelogičnosti. Hra někdy proto působila lehce nesourodě, což ale vůbec není míněno peiorativně, spíše obdivně k tvůrcům a jejich kreativitě.

Za každým rohem číhalo nějaké překvapení a novinka. Od začátku do konce mě tvůrci dokázali překvapit, chvílemi mi až padala čelist nad nádhernými lokacemi a originálními nápady. Autoři výborně zapojují různé herní prvky, hrají si se zvukovou i vizuální stránkou, v jedné pasáží dokonce až na hranici s totální abstrakcí, jak jsem zmínil výše, proto přirovnání k Antichamber. Graficky hra zpočátku působí poněkud stroze (ostré hrany, jednoduché černobílé textury), ale postupně se lokace stávají bohatějšími, přidávají se překrásné hry světla a stínu, které grafickou stránku posouvají na zcela jinou úroveň.

Hratelnost je relativně vyvážená a obtížnost přijatelná vyjma jedné kapitoly, při které jsem si pořádně zanadával, zpotil se až na... pr... avé lopatce, a ke konci už jen mezi zuby cedil nadávky adresované tvůrcům (především za nedostatek checkpointů) a freneticky klikaje očekával konec (dobrý, jak jinak... špatný a krutý konec v této fázi přicházel až příliš často).

Na závěr bych asi měl vše nějak shrnout, případně alespoň trochu zkritizovat, aby komentář nebyl příliš jednostranný, což ale prostě nemůžu, NaissanceE ve mě totiž zanechala veskrze příjemný dojem.