Pokud máte zájem někdy v životě hrát Gone Home, nečtěte žádné komentáře, diskuse a ani jiným způsobem nepátrejte po obsahu. Jakýmkoliv komentováním tak kraťoučké a intenzivní hry se spoilerům vyhnout nelze. Gone Home více než jiné hry tlačí na hráčovu představivost, nutí ho vymýšlet možné scénáře a zanechává ho prakticky až do konce v nejistotě. Všechny nalezené indicie vedou k tolika strašlivým možnostem, že člověka snad ani nenapadne přemýšlet tak přímočaře, aby odhalil skutečnou zápletku dříve, než mu to hra samotná povolí. A v tom je její půvab.

Hrát jsem začal za opravdového nečasu, venku panovala pořádná bouřka a snad i díky této shodě herních i skutečných povětrnostních podmínek, jsem zrovna neoplýval hrdinstvím. V každé místnosti hry jsem dříve než cokoliv jiného vyhledával vypínače od světel. Každého neosvětleného a neprozkoumaného zákoutí jsem se obával a zvuky starého domu, různá šramocení, šumění televizorů a venkovní bouře mě donutily i bojácně snížit hlasitost hry. Vystřízlivění z odhalení skutečného stavu věcí pro mě pak bylo skutečnou odměnou a zároveň políčkem, neboť mě po celou dobu hraní tohoto komorního rodinného drama děsila nejvíce vlastní fantazie.