Vzhledem k negativním reakcím jsem neměl moc chuť se do Absolution pouštět. K mému překvapení to nejenže nebyl průser, ono to bylo fakt dobré!
Nejsem si jistý, jestli bych dokázal hrát na nižší obtížnost než Purist a to né proto, že bych byl nějaký macho-skiller, ale prostě proto, že všechny ty fičury jako rentgenové vidění, GPS, ukazatele nebezpečí nebo neustále vyskakující text čehokoli, by mi dost vadily a nabourávaly atmosféru. Občas to sice bylo mírně frustrující, ale nakonec se mi vždy podařilo hru zahrát tak, jak jsem si představoval.
Jednotlivé mise byly parádní, prostředí se hodně střídalo a několik momentů si budu pamatovat ještě hodně dlouho. Např. takové plížení se v pěstírně marihuany, útěk z hotelu Terminus, Lennyho epilog nebo přestřelky v Dexter Industries... Ad Dexter, parádní záporák. Příběh taky nezklamal a moje zvědavost mě u něj udržela napnutého až do finále.
Ačkoli je Hitmanovo gró v převlecích, je to právě ta nejslabší věc na celé sérii. Převleky totiž nikdy pořádně nefungují. Pamatuju, že i ve dvojce nebo Contracts jsem vztekem házel židlí, když mi „teploměr“ identifikace nepřítelem přetekl poté, co jsem se pohnul o pár centimetrů. V Absolution jsem tuhle věc už vůbec neřešil, bylo mi jasné, že lidé se stejným oblekem mě prostě vždy prokouknou (protože se všichni znají navzájem, to dá rozum) a to i v případě, když mám na sobě oblek speciálních jednotek, kde je člověk zahalený od hlavy až k patě, ale milý 47 si na xicht tu kuklu prostě nedá, protože je děsnej frajer.
Vcelku do-očí-bijcí blbost je změna převleku a ztracení vybavení při přechodu mezi misemi, ačkoli se tyto mise odehrávají na stejném místě. Opravdu mě dokáže vytočit, když jsem napakovaný v dobrém převleku s těžkou zbraní v ruce a po průchodu dveřmi do další mise jsem zpět v saku a pouze s beretama. Stejně tak mě dokázal nasrat počet nepřátel, který byl na Puristu často hodně přestřelený.
V Absolution zůstala spousta „hitmanovin“, ale s klidným svědomím ho můžu postavit vedle stejně skvělého Blood Money. Well done!
✰✰✰✰ / 5
Nejsem si jistý, jestli bych dokázal hrát na nižší obtížnost než Purist a to né proto, že bych byl nějaký macho-skiller, ale prostě proto, že všechny ty fičury jako rentgenové vidění, GPS, ukazatele nebezpečí nebo neustále vyskakující text čehokoli, by mi dost vadily a nabourávaly atmosféru. Občas to sice bylo mírně frustrující, ale nakonec se mi vždy podařilo hru zahrát tak, jak jsem si představoval.
Jednotlivé mise byly parádní, prostředí se hodně střídalo a několik momentů si budu pamatovat ještě hodně dlouho. Např. takové plížení se v pěstírně marihuany, útěk z hotelu Terminus, Lennyho epilog nebo přestřelky v Dexter Industries... Ad Dexter, parádní záporák. Příběh taky nezklamal a moje zvědavost mě u něj udržela napnutého až do finále.
Ačkoli je Hitmanovo gró v převlecích, je to právě ta nejslabší věc na celé sérii. Převleky totiž nikdy pořádně nefungují. Pamatuju, že i ve dvojce nebo Contracts jsem vztekem házel židlí, když mi „teploměr“ identifikace nepřítelem přetekl poté, co jsem se pohnul o pár centimetrů. V Absolution jsem tuhle věc už vůbec neřešil, bylo mi jasné, že lidé se stejným oblekem mě prostě vždy prokouknou (protože se všichni znají navzájem, to dá rozum) a to i v případě, když mám na sobě oblek speciálních jednotek, kde je člověk zahalený od hlavy až k patě, ale milý 47 si na xicht tu kuklu prostě nedá, protože je děsnej frajer.
Vcelku do-očí-bijcí blbost je změna převleku a ztracení vybavení při přechodu mezi misemi, ačkoli se tyto mise odehrávají na stejném místě. Opravdu mě dokáže vytočit, když jsem napakovaný v dobrém převleku s těžkou zbraní v ruce a po průchodu dveřmi do další mise jsem zpět v saku a pouze s beretama. Stejně tak mě dokázal nasrat počet nepřátel, který byl na Puristu často hodně přestřelený.
V Absolution zůstala spousta „hitmanovin“, ale s klidným svědomím ho můžu postavit vedle stejně skvělého Blood Money. Well done!
✰✰✰✰ / 5
Silent Hill: The Short Message