V třetím dílu se zbavíme Altaïra a Ezia. Čeho se však nezbavíme je všudypřítomná fádnost a nuda. AC III se sice oproti předchozím dílům zbavil oné šedomodré barvy (v Konstantinopoli ji vystřídala sépiová), ale přidal více dlouhých jízd na koni, více button eventů a více filmového vyprávění. Dovolte mi chvilku odbočit od série. Vrátím se zhruba do roku 1997, kdy představa, že hra vypadá jako film každého nadchla. Spousta titulů se o to v průběhu 90. let pokusilo, pár se jich dokonce povedlo - Phantasmagoria, Realms of the Haunting. Oproti AC III se přeci jen jednalo o hru s filmovým obsahem, včetně digitalizovaných herců (Film a point & click pak výborně zpracoval Toonstruck).

AC III je tedy vlastně takovým prototypem toho, po čem bažili hráči v době obrovského herního boomu na platformě MS-DOS. Hrát se to moc nedá. Cesty jsou předem dané, úkoly repetetivní a s nimi spojená nudná interakce hráče. Pět minut nádherné animované scénky, kde vývojáři ukazují dokonalost svého enginu, najednou hrajete, uděláte pár kroků k označenému cíli a spustí se další cutscéna.

Dále se nemohu zbavit dojmu, že celá hra je jakýsi tutorial. Neustále se mi připomíná, co mám udělat a jak. Možná se to dá v možnostech vypnout, ale jako hráč, který za sebou má 20 let herní praxe na to nejsem zvyklý.
Možná stárnu, možná se hry příšerně zjednodušily, ale beru-li v potaz nejnovější Tomb Raider, jenž zvládl vyprávět silný příběh, poskytnout hráči svobodu a motivovat ho vyvíjet postavu, mohu o AC III s klidem prohlásit, že ačkoliv na její obálce červeně svítí 18+, je pro konzumní 15-ti leté hráče.