Pětiletý synek je za svou krátkou existenci vůbec poprvé v zoo, na pláži, v aquaparku. Poprvé navazuje kontakt s faunou, o které do té doby jen slyšel pohádky. Poprvé cítí, jak se jeho malá chodidla boří v mokrém písku pod nesmělými mořskými vlnami. Poprvé se učí plavat. Poprvé objevuje věci neznámé, které ho skutečně fascinují, a pocity s nimi spojené. Jednou rukou hladí klidné žirafí mládě, zatímco v té druhé pomalu roztahuje prsty a nechává tisíce malých kamínků každý z jeho křehkých prstů obejmout, zatímco se nechávají ovládat gravitací. A plave. Objevuje. Poznává. Seznamuje se s realitou, která se mu proklatě rychle zevšední. 10 let, pořád si hraje, ale moc dobře si uvědomuje, jak dlouho už nic nového nepoznal. Avšak neuvědomuje si, jestli ho to trápí či nikoliv. A proč by taky trápilo. 15 let, nic jej nezajímá. Což před rodinou zdůrazňuje, před přáteli skrývá. Ale v hloubi duše si moc dobře uvědomuje, že ho nic nezajímá tolik, kolik před dekádou to první pohlazení, to první spatření moře, ten první okamžik, kdy uplaval pět metrů bez číkoliv výpomoci. 20 let, synek se osamostatňuje, zkouší zvládnout život takřka izolován od kohokoliv a čehokoliv opravdu srozumitelného, často uniká ze své reality do těch virtuálních. A baví se, naplňuje ho to. Ale chce víc. 22 let, instaluje Legend of Grimrock 2. Po půlhodince hraní se cítí jako pětiletý synek, který poprvé objevuje něco neznámého, něco fascinujícího...

All hail Almost Human. Vděčím jim za zážitek, kterým jsem byl za svou krátkou existenci políben snad čtyřikrát.

Je to všechno přehnaně sentimentální, já vím. Ale nemůžu si pomoct. LoG2 je pro mě totiž jednou z těch mála her, která vskutku je něčím mnohem víc. Něčím významnějším. Něčím, co daleko přesahuje zažité citové vlivy, které na mě obyčejně výborné hry mají. Bál jsem se víc, než u toho nejvytříbenějšího horroru. Radoval jsem se z každé sebemenší výhry víc, než z úspěchů mého reálného života. A objevoval jsem, poznával jsem, a všemi nálezy jsem byl nepříčetně, absurdně fascinován. LoG2 pro mě představuje jednu z těch mála her, které absolutně definují eskapismus. A pak jdou ještě dál.

Pakliže jsem jedničku označil za zamilovaný dopis veteránům, dvojku nemohu považovat za cokoliv méně, než ohromujícně nabušený výlet napříč vzpomínkami, přičemž cestou člověk poznává i leccos nového. Úžasná, úžasná hra.

Konečné statistiky, dohráno na Normal.