Absolution není až tak velkej odklon od předchozích dílů série, jak by se mohlo z některejch recenzí a komentářů zdát. Problém je, že hra se inspiruje přesně v tom, čemu se měla vyhnout. Z jedničky a dvojky tu tak máme lineární "přibližovací" levely, kde jde jen o přesun z bodu A do bodu B, z Blood Money se vrátila trapná obtížnost a tři tuny očividnejch předpřipravenejch smrtících příležitostí na každým kroku.

Je vidět, že s některejma úrovněma si dali tvůrci celkem práci, ale Absolution vůbec nemotivuje k jejich prozkoumání a analýze. K čemu je mi krásná obrovská úroveň s davem lidí, když můj údajně superstráženej cíl chodí každou minutu ochutnávat nikým nestráženej talíř se suši a jako na potvoru deset metrů daleko můžu ze stolu sebrat rybu fugu? Po dvou minutách vymalováno, silent assassin rating, level dokončen.

A takhle je to s celou hrou. Je to ještě triviálnější než už tak značně lobotomizovaný Blood Money, za celou dobu člověk nemá pocit, že by snad přišel na kreativní způsob likvidace. Jen vybírá z naprosto očividný nabídky smrtících atrakcí, kolem kterejch každej cíl dělá pravidelný kolečko. Meh.

Spojuje to jakejsi pokus o příběh, ale je tak pitomej, že ani nemá cenu ho zmiňovat. Docela se povedla atmosféra, která v duchu předchozích dílů působí mírně odtržená od reality. To sérii sluší, ale je to trochu málo.

Nejlepším dílem tak pořád zůstává dvojka, kde hráč musel přece jen projevit aspoň trochu snahy a trpělivosti, aby dosáhl na nejlepší hodnocení. Tady i v Blood Money ho dostane kdokoli naprosto za nic.