Nejčastější námitkou proti kvalitám FEAR, s níž odpůrci pracují, je monotématičnost a nevzhledná pochmurnost, do jejíž hloubky hráče bez oddechu noří. Je potřeba se ptát, zda by větší pestrost a rozmanitost skutečně FEARu prospěla; svým způsobem je totiž jejich absence důvodem, proč jsem hře beznadějně propadl a nadšeně se k ní vracel.

Prostředí jako by připravené o barvy a půvab, prosvětlené pouze všudypřítomností vylévající se husté krve; nejasné a velmi pozvolna se odhalující zasazení někdy mezi současností a příležitostnou vpravdě děsivou budoucností, na jejímž pozadí se místa, jimž jsme v ordinérním životě uvykli - kanceláře, školy, nemocnice - a na něž nahlížíme jako na ovoce lidské vynalézavosti a soudržnosti, mění na noční můru obývanou přízraky koster zbavených masa a připomínajících se záznamníků s hlasy pravděpodobně již vyhaslých životů. Do toho velké ambice, které tímto zoufalým světem prochvívají jako nenaplněné přísliby - snaha o expansi do vesmíru, zejména však prudký technický náskok v záležitostech války - a příčiny nezastavitelné imploze. Sledovat její následky dovede chvílemi být až rozkošně úzkostné.

Hratelností je FEAR vystavěn na nejzazším rudimentárním základu a nezastřené prostotě: akce je opojná a štědrá k možnosti volby vlastního tempa; konfrontace s obstojnými protivníky jsou tu bez nadsázky naplňující a bavil jsem se při nich neustále. Tísnivou atmosféru se snaží, více či méně úspěšně, navodit pasáže, v nichž dochází k setkání s různými halucinacemi či jinými specifickými fenomény. K nim se však vztahuje má jediná výtka. Pokud se člověk střetne s nějakým paranormálním úkazem, začne FEAR trochu doplácet na mnou vychvalovanou dispozici hrát tak, jak chci; nikdo vám z ruky ovládání nevyškubne, ani nezačne hráčův pohled neviditelnou nitkou přitahovat v žádaném směru, takže je velmi snadné až polovinu těchto jevů jednoduše přehlédnout: stačí se jen jako já "zrovna koukat jinam".

Takových momentů je obvyklé dovtípit se ex post, díky frekvenčním ruchům a výraznému zvukovému podbarvení, které je doprovází; k tomu se připojuje nutnost, pokud vás jakkoliv interesuje otázka, co se tu vlastně odehrává, načíst starší pozici a upírat pro tentokrát zrak "správným směrem". V mých očích jde ale o zanedbatelnou věc. Nesvedla nijak silně otřást vtahujícím zážitkem, jehož se mi dostalo.

Celou sérii až do druhého pokračování a přídavku Reborn považuji za fantastickou; třetí díl jsem se, z úcty k předchozím, rozhodl ignorovat a nenuceně předstírat, že neexistuje. Nutno dodat, že tak žiju mnohem šťastnější život. Vždycky, když libovolný FEAR opakovaně dohrávám, o něm musím uvažovat jako o nejlepší akci, kterou jsem dosud hrál; už toto uchvácení dostatečně výpovídá o jeho kvalitách. Rozhodně se tak jedná o jeden z mých vrcholných akčních prožitků.