Perdition´s Gate - druhý komerční megawad z dílny Wraith Corporation, také s českým zastoupením Pavla Hodka pod nickem “Czech Doom Guru”, jsem proběhl takříkajíc jedním dechem. Takřka vzápětí po ukončení prvního megawadu z řady - Hell to Pay. Hlavním koordinátorem projektu je známý level designér Tom Mustaine, pozdější zakladatel a vůdčí persona Ritual Entertainment.
Zatímco Hell to Pay se vyznačoval propracovanou příběhovou kampaní, inteligentním level designem a přepracováním podstatné části modelů protivníků do futuristické podoby, aby respektovaly duch podávané story linky, Perdition´s Gate se prezentuje poněkud jinak. Sice má také příběh (který jsem v rychlém tempu ani nevnímal), nové textury i soundtrack. Ale nepřátelé jsou zachováni v původním provedení a hratelnost a design jsou uzpůsobeny hlavně velice rychlé akci. Takže příběhový podkres a komplikované puzzly jsou notně upozaděny.
Jednotlivé mapy jsou většinou kompaktní, nejsou veliké co do rozlohy i počtu nepřátel. Jedná se mnohdy takřka o arénové levely často se symetrickým designem uzpůsobeným pro akci, tudíž si dovedu představit zajímavá multiplayerová klání v některých úrovních. Bloudit víceméně nemusíte, průběh mapami je lineární a bez zádrhelů, tedy až na drobné výjimky. Nové textury příjemně oživují prostředí, což dává nový svěží vzhled někdy stereotypnímu doomovskému světu.
Zpočátku hra ubíhala ve zdánlivě klasickém tempu v tech based levelech, které, ačkoliv velice propracované, zdánlivě neprozrazovaly nic zvláštního. Ale od druhé třetiny Perdition´s Gate vyjevila plně svůj charakter popsaný v předchozím odstavci. Počet nepřátel není velký, mnohdy jen několik desítek, často i pod chabých 50, ale kompaktní a těsné prostory nabízí hektické souboje. Navíc autoři mají cit pro strategické umístění monster, takže se někdy zapotíme. Mutanti se často teleportují na různá místa úrovně, takže i zdánlivé vyčištění prostoru není 100% záruka klidu, Pokud by bylo více monster, tak bych se nebál styl hry zařadit až do slaughterfestu,
Celkově ale není Perdition´s Gate nadměrně obtížný, hra velice rychle odsýpala a za 2 dny jsem měl hotovo, nečekal jsem takové tempo a až tak rychlé ukončení. Hráči hloubající nad secrety a milovníci rozsáhlých úrovní jistě budou zklamáni. Ale nic nemění na tom, že hru jsem si velice příjemně užil a můj zážitek byl dokonce lepší než z Hell to Pay.
Jedinou vadou na kráse jsou dva tajné levely, při jejichž tvorbě museli designéři používat velmi kvalitní materiál. Protože tyto dva levely jsou totální úlet. Směsice sněhobílých nebo naopak tmavých stěn, nepřehledné lokace s prapodivnými hádankami, navíc pod GZ Doomem s bugy, byla těžká desiluze. Možná je lepší do secret levelů vůbec nechodit a tyto dvě šílenosti nechat ladem. Za ně dávám procenta dolů, jinak by Perdition´s Gate nemělo chybu.
Pro milovníka akce a zejména Doomu je tak tento poněkud kratší megawad povinností. Neexceluje dlouhou herní dobou, ale nepřetržitou vyladěnou akcí a skvělým designem. Tedy až na secret levely.
Zatímco Hell to Pay se vyznačoval propracovanou příběhovou kampaní, inteligentním level designem a přepracováním podstatné části modelů protivníků do futuristické podoby, aby respektovaly duch podávané story linky, Perdition´s Gate se prezentuje poněkud jinak. Sice má také příběh (který jsem v rychlém tempu ani nevnímal), nové textury i soundtrack. Ale nepřátelé jsou zachováni v původním provedení a hratelnost a design jsou uzpůsobeny hlavně velice rychlé akci. Takže příběhový podkres a komplikované puzzly jsou notně upozaděny.
Jednotlivé mapy jsou většinou kompaktní, nejsou veliké co do rozlohy i počtu nepřátel. Jedná se mnohdy takřka o arénové levely často se symetrickým designem uzpůsobeným pro akci, tudíž si dovedu představit zajímavá multiplayerová klání v některých úrovních. Bloudit víceméně nemusíte, průběh mapami je lineární a bez zádrhelů, tedy až na drobné výjimky. Nové textury příjemně oživují prostředí, což dává nový svěží vzhled někdy stereotypnímu doomovskému světu.
Zpočátku hra ubíhala ve zdánlivě klasickém tempu v tech based levelech, které, ačkoliv velice propracované, zdánlivě neprozrazovaly nic zvláštního. Ale od druhé třetiny Perdition´s Gate vyjevila plně svůj charakter popsaný v předchozím odstavci. Počet nepřátel není velký, mnohdy jen několik desítek, často i pod chabých 50, ale kompaktní a těsné prostory nabízí hektické souboje. Navíc autoři mají cit pro strategické umístění monster, takže se někdy zapotíme. Mutanti se často teleportují na různá místa úrovně, takže i zdánlivé vyčištění prostoru není 100% záruka klidu, Pokud by bylo více monster, tak bych se nebál styl hry zařadit až do slaughterfestu,
Celkově ale není Perdition´s Gate nadměrně obtížný, hra velice rychle odsýpala a za 2 dny jsem měl hotovo, nečekal jsem takové tempo a až tak rychlé ukončení. Hráči hloubající nad secrety a milovníci rozsáhlých úrovní jistě budou zklamáni. Ale nic nemění na tom, že hru jsem si velice příjemně užil a můj zážitek byl dokonce lepší než z Hell to Pay.
Jedinou vadou na kráse jsou dva tajné levely, při jejichž tvorbě museli designéři používat velmi kvalitní materiál. Protože tyto dva levely jsou totální úlet. Směsice sněhobílých nebo naopak tmavých stěn, nepřehledné lokace s prapodivnými hádankami, navíc pod GZ Doomem s bugy, byla těžká desiluze. Možná je lepší do secret levelů vůbec nechodit a tyto dvě šílenosti nechat ladem. Za ně dávám procenta dolů, jinak by Perdition´s Gate nemělo chybu.
Pro milovníka akce a zejména Doomu je tak tento poněkud kratší megawad povinností. Neexceluje dlouhou herní dobou, ale nepřetržitou vyladěnou akcí a skvělým designem. Tedy až na secret levely.
AMID EVIL - The Black Labyrinth
Pro: Nové textury a grafika. Zábavná rychlá hratelnost. Vyvážená obtížnost akce.
Proti: Secret levely. Krátká herní doba.