V době, kdy valná většina hororuchtivých hráčů netrpělivě vyhlížela vydání Resident Evil 2, z čista jasna růžky vystrčili Konami s prvním Sajlenthilem. A místo toho, aby tak učinili schmouřeni ve stínu Resi, to zaplaťsatan provedli smělým vjezdem do nového teritoria. Místo toho, aby to taky uhráli na neskromnou akci a gore, se Silent Hill hraje mnohem více jako adventura, takže do světa hororu vstoupil literárněji. Více se soustředil na své postavy a herní děj, a apeloval na hráčovu představivost limitováním viditelnosti na malý rozsah světla obklopeného nepropůstnou temnotou, stejně jako střídáním jejich chápání reality.

Nejdůležitější ale bylo to, jak prozíravě prezentovali Harryho jako naprosto obyčejného chlápka. Jeho běžný zjev se hladce přeložil do toho, jak se za něj hraje. Jeho míření stojí za vyliž, a s jeho běžeckou rychlostí to taky na žádnou medaili nevypadalo. K tomu si připočtěte nedostatek munice a je naráz jasné, že tady se člověk nepřátelům spíš vyhýbá.

Navrch toho se ta hra s ohledem na svou atmosféru a náladu taky odmítá jakkoliv uklidňovat. Vedle ambientního soundtracku ta hra má i hromadu mistrovských zvukových efektů, ze kterých by si jistě nadělalo i pár veteránů z Racoon City. Nevysvětlitelné dětské vzlykání v krví zašpiněné školní hale, nebo to hlasité drnčení něčeho pod podlahou, na které zrovna stojím, a ještě k tomu nedohlédnu dál, než po svou nataženou ruku...chlupy stály, chlupy stály.

Vizuálně byl SH ve své době lehce zastaralý, ale s tou šerou mlhou a chytrým osvětlením ten celkový vzhled stejně naprosto s přehledem hrál atmosféře do karet. A ta brilantní hratelnost má co nabídnout dodnes. Takže hybajte, toto je jedna z těch mezer ve vzdělání, kterou opravdu stojí za hřích vyplnit.