Plays you as much as you play it.

Pryč jsou mlha, koroze, a nepříjemné souboje. Tady je to samý sníh, led, a vystrašené prchání. Mnoho zaběhnutých fádností bylo odstraněno a nahrazeno základy silného psychologického vyprávění příběhu a mrazivé atmosféry. Toť nový Silent Hill, čerstvý a, co se mé maličkosti týče, velmi vítaný nový začátek, který mne rozhodně dokázal příjemně děsit.

Jedna z nejsilnějších devíz hry jsou její intermezza se zdejším nekonvenčním psychologem, při kterých hráč musí plnit nějaké jednoduché cviky a odpovídat na nepříjemné osobní otázky ohledně strachů a sexuality. Né protože by sama o sobě byla zpracována tak kulervoucně, ale protože vaše výkony a odpovědi mají vpravdě dramatický vliv na to, jaký zážitek si ve finále odnesete. Postavy, dialogy, vzkazy ze záhrobí - to všechno se může drasticky měnit. Monstra, která vás nahání ve snových sekvencích, jsou přizpůsobena vašim strachům. A na stejném principu se můžou výrazně lišit i postavy a celé lokace, společně se závěrem hry. Při jednom hraní narazím na přátelskou policajtku, ze které při druhém hraní hra udělá frigidní bédés nejdřív-střílej-pak-se-ptej ženskou.

Fandy taky jistě potěší, že maestro série Akira Yamaoka přiložil ručku i k tomuto dílu, a vypotil při tom jeden z nejzřetelnějších OST vůbec. Vedle toho je celý zdejší sound design naprosto strhující, a měl by vás úspěšně udržet na špičkách po celou dobu hraní.

Není to ten Silent Hill, který nás před téměř dvaceti lety budil ze spaní, nýbrž zcela nový zážitek. Jako takový je ovšem stále svým původním kořenům daleko věrnější, než mnoho z toho, co přišlo po Silent Hill 3. Pakliže máte jak, udělejte si tu radost a Roztříštěné Vzpomínky si zahrajte.