Hráno značně kostrbatě přes PS Now s k+m, což dost možná nehezky ovlivnilo zážitek. Už jen to, jak ošklivá mi ta hra přišla, bylo jistě z velké části dáno právě touto okolností.

‘Kdyby jsi žil v komiksovce, byl by jsi hrdina nebo zloun?’ Mohl bych prostě a jednoduše odpovědět, ale tato hra zprostředkovává mnohem delší odpověď, tak proč bych to dělal, víme? ^_^

inFamous vypráví příběh kdysi normálního Jasona Stathama, který nechtěně místo pizzy jednou takhle doručil balíček, který jeho newyorské městečko vyhodilo do povětří, a ho samotného nabilo elektrickými suprpáurs. Tato exploze vrhla zdejší pseudo New York do třetího světa, kvůli čemuž jej vláda šoupla do karantény a oddělila jej tak od zbytku světa. Víceméně Batmanovo No Man’s Land, ale bez cool kostýmů a Jokera. Co hra ale postrádá v rámci namalovaných princů zločinu, to vynahrazuje bezejmennými enemáky, jelikož každému z místních tří ostrůvků kraluje jinčí gang. Jakmile Jason nad svými novými schopnostmi získá kontrolu, rozhodne se, že už ho toto místo neba, a pokouší se z karantény uprchnout. To ovšem vykvákne, a pak se navíc místo toho dostane pod ruce FBI agentky Moyi, která ho po valnou většinu hry zásobuje misemi.

Abych se vrátil k té úvodní otázce – můžete při hraní využívat své schopnosti pro dobro a být hrdinou, nebo pro zlo a hrát si tak na superpadoucha. Což je samo o sobě super. Problém je, že vaše volby v tomto směru mají naprosto miniskulní vliv na celkový zážitek. Drtivá většina scén a dokonce i telefonátů s Moyou jsou v obou případech naprosto identické, a nijak rozdílně se to neodráží ani na hlavních misích. Většinově rozdíl spočívá jen v tom, jestli vrháte blesky modrého či červeného odstínu, a na jaké stupnici padesáti odstínů bledosti se Cole nachází. Člověk by řekl, že by to přesáhlo za kosmetické úpravy a jednu dvě konverzace, když to na papíře musel být jeden z nejzajímavějších prvků, a vonohovno.

Ačkoliv nutno přiznat, že ještě jeden rozdíl vyobrazen jest – jak se kolem vás chovají civilisté. Když se rozlobíte a budete zlí, budou na vás házet šutry a pokoušet se vyvolat bitku. Když jedete dobráka, je to ještě horší. Buď za váma budou furt běhat, aby dali echo, že někde někoho okrádají (a to tak, že na vás jen tak nepřítomně ukazují), nebo se vám pokouší pomoct v soubojích tím, že své šutry vrhají na enemáky. Bohužel tato taktika stojí za vyližprdel, nikdy nikoho nesundají, a kolikrát se ještě pletou do cesty a často jich pár zabijete nechtěně. Což je hrdinské asi jen ve škole Zacka Snydera, ale nezrobíš nic. Takže pokud jste zloun, nepřítelem je celé město, ale při hře za klaďase jsou civiši zas neskutečně otravní. A když se to pokusíte uhrát na neutralitu, hra vás náležitě ztrestá tím, že vám odepře většinu z užitečných schopností.

Nemůžu ale tvrdit, že bych se u hry docela nebavil. Buldozerování skrze skupiny neřádů s rapidními blesky a pěstmi je poměrně vzrůšo, přičemž to z mechanického hlediska není žádná píšťalka a zároveň se to úspěšně vyhýbá pocitu lacinosti. Město je velké, přičemž ty jednotlivé ostrůvky jsou dostatečně rozeznatelné na to, aby si jejich explorace udržela adekvátní zábavnost dostatečně dlouho. Navzdory všem těm odstavcům plných negativity je třeba podotknout, že to umí být dobrá hra. Akorát mluvit o ní v převážně negativním svělte je prostě mnohem zábavnější.

A fakt bych si přál, abych mohl poslat Moyu do vadžájny. Z fleku bych pak hře vlepil osmičku.