HERNÍ VÝZVA 2017 - Kategorie č. 2 - Only the best!
Z dnešního komentáře budu mít trochu rozporuplné pocity. Když vidím hodnocení Half-Life na DH od ostatních hráčů, tak jsem z toho trochu na rozpacích. Většina čísel se vznáší až k nebeským výšinám absolutního hodnocení a já se svým skrovným bodováním 65% si připadám, jako bych bořil idol nebo znesvěcoval svatý chrám.
V mém seznamu her jsem si vždycky označoval vykřičníkem zajímavé nebo důležité tituly (teď v době rozmachu bundlů už to rozhodně nejde) a Half-Life měl samozřejmě plné tři, takže má očekávání byla veliká. Hru jsem před nějakým rokem rozehrál na staré mašině, ale až letošní Herní výzva mě přinutila, jej znovu dorazit komplet od začátku, ať je jeden z mých dávných herních restů pokořen. Navíc jsem při tom zjistil, že jsem jej měl při první seanci v podstatě ze dvou třetin dohraný. Z tohoto pomalého tempa hraní určitě tušíte, že můj zážitek nebyl nikterak závratný. Bohužel, Half-Life byl pro mne zklamáním a moje očekávání převratného zážitku přišla vniveč.
Snad je to tím, že Half-Life se svým pomalejším příběhovým přístupem není pro mne cílovou skupinou jakožto fanouška těch zběsilejších 3D akcí, hlavně tedy Doomu, kterým obvykle absentuje podrobnější story linka. I hlavní hrdina Gordon Freeman mi připadal takový neslaný nemastný. Holt vědátor ve výzkumném centru, bez hory svalů na kostech, s neutrální a ničím nepoutající tváří s brýlemi, navíc mlčící jako hrob s absencí komentářů, natožpak humorných hlášek. Jistě, Half-Life se bere poměrně vážně, ve hře se nicméně musím se svým hrdinou aspoň trochu sžít, měl by mi být něčím sympatický a v tomto případě si užiji i jinak relativně nezajímavý titul. Zde má Half-Life u mě značné rezervy.
Navíc příběh, který se mnozí snaží všemožně vysvětlit a zejména o závěru kolují různé legendy a výklady, mi tak nějak probíhal mezi prsty, aniž bych se nad ním pozastavoval, natož aby mě upoutal. A k tomu ještě G-Man, u něhož mi připadá, že si z něj všichni fanoušci málem sedají na zadek. Pro mě byl pouhým mužem s kufříkem někde se objevující na pozadí. Cožpak o to, story je prezentováno velmi originálním a ve své době neviděným způsobem. Hru uvádí nikoliv filmeček nebo videosekvence, ale přímo v enginu hry se vydáváme na rutinní šichtu do výzkumného centra.
Mimochodem, při druhém rozehrání jsem u úvodu zíval nudou a neškodila by možnost tuto enginovou sekvenci přeskočit. Vedlejší postavy vyskytující se v útrobách komplexu, tedy učenci v podobě Einsteina a členové ochranky, jsou relativně živí a dá se s nimi navazovat krátký dialog, bohužel hra neobsahuje titulky a tudíž jsem smysl konverzací a tím pádem i děje příliš nevnímal. V zásadě jde vlastně o to, dostat se ze základny a následně mimozemšťanům nakopat zadky na jejich vlastní planetě.
Převratný ve své době byl plynulý průběh hrou, kdy nenajdete jednotlivé levely, ale mezi jednotlivými pasážemi hry se objevuje pouze nahrávací obrazovka, na dnešních strojích naštěstí pouze na okamžik. Ve finále mi nicméně průběh hrou splýval v jednolitý koloběh řešení problémů vědců zaseklých na problematických místech. Freeman vše vyřeší, pokaždé v jiném prostředí či jiné části komplexu. Může se posunout dál, aby našel další skupinku meditujících učenců.
Grafika je nadčasová a i když běží na stařičkém a výrazně modifikovaném Quake enginu, vypadá dodnes úhledně a i když postavy neoplývají velikým počtem polygonů, je i dnes koukatelná. Bohužel mi nesedla barva kurzoru splývajícího s okolím a bohužel nikde v nastaveních nebyla možnost jeho kolorování změnit (jak jsem zvyklý u portů Doomu, na tohle soudruzi z Valve ještě asi nepřišli), tudíž se střílelo poměrně špatně. Rozhodl jsem se zatnout zuby, použít originál a nevyužít některé z řešení, které kolegové nabídli v diskusi. Naštěstí hra disponuje automatickým zaměřováním cílů, což trochu kompenzovalo tento dyskomfort.
Hudba se ztrácela na pozadí industriálních ruchů, takže můj dojem z ní byl zcela indiferentní a musel jsem si pustit záznam na YouTube. O nic jsem nepřišel a ze směsice ambientu a techna místy s příměsí kytarových tónů jsem nebyl příliš nadšen. Na GameStaru bylo dokonce svého času i audio cédéčko, ale to se mi nechtělo hledat v záplavě krámů na půdě.
Co nám Half-Life nabízí za hratelnost? Odjakživa je prezentován jako typická FPS, ale v tomto směru moje dojmy byly poněkud jiné. Více než jako střílečka totiž ve hře podle mého mínění převažuje puzzle s akcí jako podkres. Cožpak o to, řežba odsýpá solidně, zdařilé modely zbraní s velmi dobrým zvukem i pocitem ze střelby pomáhají akčnímu zážitku, ale co je to platné, když podstatnou část herní doby zabírají otázky, kudy se dát a jak vyřešit zapeklité logické situace ve hře. Navíc hra trpí neduhem her z 90. let, kdy nepřátelští vojáci jsou odolní a vydrží několik střel, než padnou k zemi. U mutantů se to dá chápat, ale tato relativní nesmrtelnost vojáků mě rušila. Boss fighty jsou řešeny poměrně neotřele, omezené na úprk před nimi a následné hledání, jak je pomocí fyzikálních elementů zlikvidovat, takže hektické souboje s náložemi spotřebované munice se nekonají a podstatě jde také o logický problém.
Prostředí je velice solidně nadesignované, realistické a uvěřitelné i v dnešní době, kdy moderní hry i level design jsou úplně jinde. Orientace je přitom jednoduchá a nikde jsem nebloudil, snad jen jednou jsem zakysnul, kdy jsem ve zdraví nemohl seskočit z výšky, kdy jsem přehlédl uzoučkou římsu. I použité puzzly byly logické a založené na reálných podkladech. Nejhorší úsek ovšem byla finální etapa na planetě Xen. Designéři se sice kreativně vyřádili, ale přeskoky ve výšinách nad houbami či co to bylo, nebo prostorové stavby mi připomínaly spíše plošinovku. A hrálo se to celé velice nepříjemně a byl jsem rád, že likvidací hlavního bosse všechno skončilo. U závěrečného souboje jsem naštěstí mohl využívat bugu, kdy při určitých pohledech nahoru zmizely bossovy textury, takže se velmi dobře uhýbalo jeho střelám.
Zkrátka, Half-Life mi prostě nesedl. Nebýt Herní výzvy, raději bych si své negativní rozpoložení nechal pro sebe, ale bohužel musím své pocity ventilovat, abych Výzvu splnil tak, jak jsem si předsevzal. Takže můj názor tady máte a snad mě neukamenujete mínusovými body. Snad se někdy donutím, zahrát si datadisky i druhý díl, který je snad lepší.
Z dnešního komentáře budu mít trochu rozporuplné pocity. Když vidím hodnocení Half-Life na DH od ostatních hráčů, tak jsem z toho trochu na rozpacích. Většina čísel se vznáší až k nebeským výšinám absolutního hodnocení a já se svým skrovným bodováním 65% si připadám, jako bych bořil idol nebo znesvěcoval svatý chrám.
V mém seznamu her jsem si vždycky označoval vykřičníkem zajímavé nebo důležité tituly (teď v době rozmachu bundlů už to rozhodně nejde) a Half-Life měl samozřejmě plné tři, takže má očekávání byla veliká. Hru jsem před nějakým rokem rozehrál na staré mašině, ale až letošní Herní výzva mě přinutila, jej znovu dorazit komplet od začátku, ať je jeden z mých dávných herních restů pokořen. Navíc jsem při tom zjistil, že jsem jej měl při první seanci v podstatě ze dvou třetin dohraný. Z tohoto pomalého tempa hraní určitě tušíte, že můj zážitek nebyl nikterak závratný. Bohužel, Half-Life byl pro mne zklamáním a moje očekávání převratného zážitku přišla vniveč.
Snad je to tím, že Half-Life se svým pomalejším příběhovým přístupem není pro mne cílovou skupinou jakožto fanouška těch zběsilejších 3D akcí, hlavně tedy Doomu, kterým obvykle absentuje podrobnější story linka. I hlavní hrdina Gordon Freeman mi připadal takový neslaný nemastný. Holt vědátor ve výzkumném centru, bez hory svalů na kostech, s neutrální a ničím nepoutající tváří s brýlemi, navíc mlčící jako hrob s absencí komentářů, natožpak humorných hlášek. Jistě, Half-Life se bere poměrně vážně, ve hře se nicméně musím se svým hrdinou aspoň trochu sžít, měl by mi být něčím sympatický a v tomto případě si užiji i jinak relativně nezajímavý titul. Zde má Half-Life u mě značné rezervy.
Navíc příběh, který se mnozí snaží všemožně vysvětlit a zejména o závěru kolují různé legendy a výklady, mi tak nějak probíhal mezi prsty, aniž bych se nad ním pozastavoval, natož aby mě upoutal. A k tomu ještě G-Man, u něhož mi připadá, že si z něj všichni fanoušci málem sedají na zadek. Pro mě byl pouhým mužem s kufříkem někde se objevující na pozadí. Cožpak o to, story je prezentováno velmi originálním a ve své době neviděným způsobem. Hru uvádí nikoliv filmeček nebo videosekvence, ale přímo v enginu hry se vydáváme na rutinní šichtu do výzkumného centra.
Mimochodem, při druhém rozehrání jsem u úvodu zíval nudou a neškodila by možnost tuto enginovou sekvenci přeskočit. Vedlejší postavy vyskytující se v útrobách komplexu, tedy učenci v podobě Einsteina a členové ochranky, jsou relativně živí a dá se s nimi navazovat krátký dialog, bohužel hra neobsahuje titulky a tudíž jsem smysl konverzací a tím pádem i děje příliš nevnímal. V zásadě jde vlastně o to, dostat se ze základny a následně mimozemšťanům nakopat zadky na jejich vlastní planetě.
Převratný ve své době byl plynulý průběh hrou, kdy nenajdete jednotlivé levely, ale mezi jednotlivými pasážemi hry se objevuje pouze nahrávací obrazovka, na dnešních strojích naštěstí pouze na okamžik. Ve finále mi nicméně průběh hrou splýval v jednolitý koloběh řešení problémů vědců zaseklých na problematických místech. Freeman vše vyřeší, pokaždé v jiném prostředí či jiné části komplexu. Může se posunout dál, aby našel další skupinku meditujících učenců.
Grafika je nadčasová a i když běží na stařičkém a výrazně modifikovaném Quake enginu, vypadá dodnes úhledně a i když postavy neoplývají velikým počtem polygonů, je i dnes koukatelná. Bohužel mi nesedla barva kurzoru splývajícího s okolím a bohužel nikde v nastaveních nebyla možnost jeho kolorování změnit (jak jsem zvyklý u portů Doomu, na tohle soudruzi z Valve ještě asi nepřišli), tudíž se střílelo poměrně špatně. Rozhodl jsem se zatnout zuby, použít originál a nevyužít některé z řešení, které kolegové nabídli v diskusi. Naštěstí hra disponuje automatickým zaměřováním cílů, což trochu kompenzovalo tento dyskomfort.
Hudba se ztrácela na pozadí industriálních ruchů, takže můj dojem z ní byl zcela indiferentní a musel jsem si pustit záznam na YouTube. O nic jsem nepřišel a ze směsice ambientu a techna místy s příměsí kytarových tónů jsem nebyl příliš nadšen. Na GameStaru bylo dokonce svého času i audio cédéčko, ale to se mi nechtělo hledat v záplavě krámů na půdě.
Co nám Half-Life nabízí za hratelnost? Odjakživa je prezentován jako typická FPS, ale v tomto směru moje dojmy byly poněkud jiné. Více než jako střílečka totiž ve hře podle mého mínění převažuje puzzle s akcí jako podkres. Cožpak o to, řežba odsýpá solidně, zdařilé modely zbraní s velmi dobrým zvukem i pocitem ze střelby pomáhají akčnímu zážitku, ale co je to platné, když podstatnou část herní doby zabírají otázky, kudy se dát a jak vyřešit zapeklité logické situace ve hře. Navíc hra trpí neduhem her z 90. let, kdy nepřátelští vojáci jsou odolní a vydrží několik střel, než padnou k zemi. U mutantů se to dá chápat, ale tato relativní nesmrtelnost vojáků mě rušila. Boss fighty jsou řešeny poměrně neotřele, omezené na úprk před nimi a následné hledání, jak je pomocí fyzikálních elementů zlikvidovat, takže hektické souboje s náložemi spotřebované munice se nekonají a podstatě jde také o logický problém.
Prostředí je velice solidně nadesignované, realistické a uvěřitelné i v dnešní době, kdy moderní hry i level design jsou úplně jinde. Orientace je přitom jednoduchá a nikde jsem nebloudil, snad jen jednou jsem zakysnul, kdy jsem ve zdraví nemohl seskočit z výšky, kdy jsem přehlédl uzoučkou římsu. I použité puzzly byly logické a založené na reálných podkladech. Nejhorší úsek ovšem byla finální etapa na planetě Xen. Designéři se sice kreativně vyřádili, ale přeskoky ve výšinách nad houbami či co to bylo, nebo prostorové stavby mi připomínaly spíše plošinovku. A hrálo se to celé velice nepříjemně a byl jsem rád, že likvidací hlavního bosse všechno skončilo. U závěrečného souboje jsem naštěstí mohl využívat bugu, kdy při určitých pohledech nahoru zmizely bossovy textury, takže se velmi dobře uhýbalo jeho střelám.
Zkrátka, Half-Life mi prostě nesedl. Nebýt Herní výzvy, raději bych si své negativní rozpoložení nechal pro sebe, ale bohužel musím své pocity ventilovat, abych Výzvu splnil tak, jak jsem si předsevzal. Takže můj názor tady máte a snad mě neukamenujete mínusovými body. Snad se někdy donutím, zahrát si datadisky i druhý díl, který je snad lepší.
AMID EVIL - The Black Labyrinth
Pro: Solidní grafika, plynule podávaný příběh bez levelů, realistické prostředí, efektní zbraně
Proti: Převaha puzzlů, přehnaně odolní vojáci, Xen, nesympatický Gordon