Okami jsem si poprvé všimla kdysi dávno, když její PS2 verzi vyšla recenze v OPS2 (RIP!), a na první pohled mě uchvátila. V následujícím čísle OPS2 dokonce vyšla její demoverze - asi půlhodiny gameplaye, který vám samozřejmě řekne úplně 0 věcí, nicméně můj crush na tuhle hru se ještě víc vystupňoval a já si ji hrozně chtěla zahrát, ale vzhledem k tomu že jsem byla chudé děcko z vesnice, nikdy se mi ji nepovedlo nějak sehnat a pomalu jsem na ni zapomněla.

ALE! Když jsem se dozvěděla o existenci PC portu, všechno se mi to okamžitě vrátilo a asi za 10 minut už jsem klikala na steamu na play. Čekaly jsme na sebe 10 let, ale fakt to stálo za to!

Problém je, že bych o Okami chtěla napsat strašně moc hezkých věcí, ale hrozně špatně se mi o ní píše. Jasně že je to objektivně strašně dobře udělaná hra - rozmanitá, komplexní, neskutečně rozsáhlá a do detailů propracovaná. Bizarně vtipná, nespoutaně kreativní a zábavná.
Ale všechny moje objektivní názory prostě přebily pocity, které ve mě Okami vyvolala. Je to hra která mě úplně neskutečně zahřála na srdci, je strašně příjemná, milá, něžná a nádherná, šílená exhibice kreativní mysli bez jakýchkoliv hranic. Každá vteřina je čistá koncentrovaná radost, každý nový nápad který se objeví přesně zapadne na své místo, a když si myslíte že nic divnějšího už se neobjeví - jo, máte pravdu, objeví se to do příštích deseti minut hry.

Okami je moje herní varianta fakt dobrého MDMA - svou nádherou přesune člověka do jiného, strašně příjemného a klidného, ale zároveň bizarního a šíleného světa, kde všechny zdánlivě nesouvisející střípky a záblesky zapadnou na své místo a vytvoří úžasný, dokonale a plynule funkční celek.

Kdyby existovala jen jedna hra kterou by si měl fakt každý zkusit, je to tahle - třeba to bude i vaše herní MDMA, a to by měl mít každý!