Začátek KC:D byl fantastický. Úžasný funkční svět, plný neprobádaných míst a nepoznaných zvyklostí. Objevování a poznávání toho světa krůček po krůčku mě náramně bavilo.

Úvodní hodiny (nebo spíše desítky hodin) byly neuvěřitelně pohlcující. Hrál jsem dlouhé hodiny, náramně se bavil, ale přitom jsem měl pocit, že hraju jen pár minut. KC:D je úplně jiná hra, než jaké jsem doposud znal. Neustále plynoucí herní čas, měnící se počasí a denní doby a plynoucí životy všech postaviček dávaly prostor ke zcela jinému stylu hraní a přemýšlení. Z počátku trochu náročné, ale parádní a naplňující.

Nejsilnější je KC:D ve filmových cutscénách. Filmové ztvárnění je výborné, ať se podíváme na kameru, střihy, dialogy nebo hudbu. Nejen v cutscénách, ale vlastně napříč celou hrou, jsem nejednou poznal rukopis Mafie, potažmo Dana Vávry, a to bylo super. Na můj vkus ale mohlo být těch cutscén klidně víc, celé to mohlo být ještě epičtější a filmovější.

Chybkou na kráse jsou často se opakující herci. Když několik různých postav se stejným obličejem potkáváte po celém světě, je to docela blbý a matoucí. Pak tu máme trochu nelogičností a mírných zmatků v těch všech větvících se úkolech a questech. Ale to se při té grafické kráse a historické propracovanosti dá docela prominout.

Dohrání zabralo mnoho hodin, bavil jsem se náramně, ale přesto mám po dohrání takový nějaký pocit, že se toho stalo dost málo. Hra je dlouhá s více méně stále se měnícím obsahem a náplní, ale přesto působí trochu natahovaně. Teď už jsem jen zvědavý, jaká budou ohlášená DLC a hlavně se těším, jaký další velký projekt vypadne z Warhorse.