Herní výzva 2018 - Kategorie č. 6 - Sousedy si nevybereš (Light)
Když jsem před časem zhlédl na DVD poměrně nepovedený film Záhada Hory mrtvých, uvědomil jsem si, že v poličce se mi schovává poměrně bohatě vybavená originálka od Comgadu jménem Kholat s podobným námětem. A když jsem popátral na Databázi, hru vytvořili polští autoři, a tudíž dobře posloužila do Herní výzvy, i když pouze v “light” variantě.
S chutí jsem se pustil ve vánočním období do hraní v domnění, že si spravím negativní filmový dojem, nicméně hra ve mě vyvolala také rozporuplné pocity. Kholat zpracovává poměrně atraktivní téma - rekonstrukci tragédie nešťastné Ďatlovovy výpravy, jejíž příčiny nebyly nikdy objasněny a vyrojil se nesčetný počet spikleneckých teorií. Strašidelné pozadí celé historie napovídá, že Kholat má hororové zaměření.
Ve hře se snažíte pátrat po stopách Ďatlova a jeho kolegů. Příběh je rozdělen do 3 aktů. Ten první navozuje úvodní atmosféru. Vystupujete na překrásně zpracovaném sovětském venkovském nádraží a po krátké procházce zimní krajinou náhle padáte do bílé prázdnoty, v níž se na pozadí objevuje silueta Mrtvé hory Kholat. Třetí část představuje závěrečný a nic moc nevysvětlující epilog. Vlastní hru tak prožíváte ve druhém aktu v přibližně 5-6 hodinách.
Ačkoliv se hra honosí hvězdným anglickým hercem Seanem Beanem v roli vypravěče, ten se může předvést pouze při čtení textů a ve hře se jeho hlas mihne jen na pár chvil v některých klíčových okamžicích. Příběh jako takový ve hře totiž není. Objevíte se u stanu poblíž hory Kholat a vše, co máte, je kompas, baterka a mapa oblasti. Jediné vaše vodítko co dělat, je devět souřadnic, které můžete v libovolném pořadí navštívit.
Kholat je tedy explorační adventurou (či také walking simulátorem), ve které procházíte krajinou a hledáte střípky mozaiky, které zaznamenává hra do deníku a postupně se kompletují události a celý příběh, jenž si pak můžete nechat odvyprávět nebo přečíst. Dlužno podotknout, že pro mě i tak zbývalo víc otazníků než odpovědí, možná proto, že jsem nenašel zdaleka vše, co se nalézt dá.
Grafika Kholatu je překrásná. Ocitáte se v zimní sibiřské krajině, kde je zima jako v Rusku, přičemž vystřídáte lesní zákoutí, skalnaté průchody, jeskyně i výstupy na skalní masivy i na vrchol samotné Hory mrtvých. Do toho všeho vánice, mlha, sníh, temnota, na pozadí hrůzostrašné zvuky vichřice, vytí vlků. Vše laděné do odstínů bílé a šedé barvy. Atmosféra je tak perfektní a pokud přidáme ambientní zvuky a hudební podkres, běhá vám místy mráz po zádech.
Prostředí je sice hezké, ale vlastní explorace a pátrání v šedivé zimní krajině není příliš zábavné. Tím spíš, že za použití pouhého kompasu a mapy jsem měl veliké problémy s orientací, jelikož vaše poloha se v mapě nezobrazuje. Což místy hraničilo až s frustrací. Holt jsem nechodil do skautu a Pionýra mám za sebou už před dávnými lety. Takže hledání cílů bylo v mém případě mnohdy spíše dílem náhody než cílevědomé cesty. Naštěstí nalezené kóty a poznámky se do mapy zanesou, takže časem je orientace přece jen snazší.
Postupem času se pomalé chození krajnou stává monotónní. Rychlejšímu postupu nepomáhá ani pomalá chůze, protože sprint skončí po určité době supěním hlavního hrdiny. Většinou času jsem tak kombinoval indiánskou chůzi - pochod střídaný s krátkým poklusem.
Jediné oživení šedivé krajiny představují různé sekvence předcházející cílovému místu, které zpestří šedé prostředí. Například siluety prchajících členů výpravy, postavy pozorující ruiny kostela, spálený les či rozsvěcující se ohně. Tyto scenérie jednak oživí šedavou krajinu svým oranžovým či ohnivým zabarvením, a také napomáhají dosažení hrůzostrašné atmosféry, což doplňují i promluvy tajemného hlasu. Nalezení cíle vede k pouhému nalezení poznámek v deníku, jindy zase musíte prchat před oranžovým dýmem skrývajícím démona.
Démon představuje v podstatě jediné smrtelné nebezpečí (pomineme-li několik pastí na medvědy umně skrytými ve sněhu), před kterým je třeba se mít na pozoru, nicméně pokud si ho všimnete včas, tak se vám většinou podaří utéci. Prozradí se obvykle ohnivými stopami nebo mručením, občas si ho můžete všimnout jako černé siluety.
Někdy bohužel skončíte v jeho spárech, což vede k okamžiku leknutí, vašemu úmrtí a loadingu pozice. Zde je trošku problém, hra se ukládá pouze po sebrání poznámky nebo po dosažení příběhového milníku. Takže pokud si delší dobu bloumáte bez nalezení aktivního místa a jako naschvál do příšery narazíte, máte smůlu a váš prochozený čas ztratíte.
Osamělé zdánlivě volné bloudění v krajině bylo pro mě originální a ve spojení se špatnou orientací mi připomíná tehdejší dobu bez mobilů či jiných moderních vymožeností. Ale podání příběhu mohlo být lepší a třeba by pátrání nebylo tak monotónní. Třeba by plynulosti a jasnějšímu vyprávění prospělo postupné zadávání míst potřebné prozkoumat, aby měl příběh určitý spád a systém.
Takhle mám pocit, že to nejstrašidelnější místo ve hře v podobě chaty jsem navštívil hned jako první. V této souvislosti musím zmínit poněkud komickou situaci s démonem. Když se mi po několika pokusech podařilo dostat do domku, příšera se nacházela v poněkud nepatřičné pozici ve skříni a nevím, jestli to byl tvůrčí záměr nebo bug.
Kholat je podle mého názoru do určité míry titulem s promarněným potenciálem. Zatracovat se určitě nedá, zpracování krajiny a atmosféra je perfektní, i námět na podkladě skutečné události. Ovšem těm, co hledají více herní náplně než hledání a bloumání po krajině, toho Kholat více nenabídne.
Když jsem před časem zhlédl na DVD poměrně nepovedený film Záhada Hory mrtvých, uvědomil jsem si, že v poličce se mi schovává poměrně bohatě vybavená originálka od Comgadu jménem Kholat s podobným námětem. A když jsem popátral na Databázi, hru vytvořili polští autoři, a tudíž dobře posloužila do Herní výzvy, i když pouze v “light” variantě.
S chutí jsem se pustil ve vánočním období do hraní v domnění, že si spravím negativní filmový dojem, nicméně hra ve mě vyvolala také rozporuplné pocity. Kholat zpracovává poměrně atraktivní téma - rekonstrukci tragédie nešťastné Ďatlovovy výpravy, jejíž příčiny nebyly nikdy objasněny a vyrojil se nesčetný počet spikleneckých teorií. Strašidelné pozadí celé historie napovídá, že Kholat má hororové zaměření.
Ve hře se snažíte pátrat po stopách Ďatlova a jeho kolegů. Příběh je rozdělen do 3 aktů. Ten první navozuje úvodní atmosféru. Vystupujete na překrásně zpracovaném sovětském venkovském nádraží a po krátké procházce zimní krajinou náhle padáte do bílé prázdnoty, v níž se na pozadí objevuje silueta Mrtvé hory Kholat. Třetí část představuje závěrečný a nic moc nevysvětlující epilog. Vlastní hru tak prožíváte ve druhém aktu v přibližně 5-6 hodinách.
Ačkoliv se hra honosí hvězdným anglickým hercem Seanem Beanem v roli vypravěče, ten se může předvést pouze při čtení textů a ve hře se jeho hlas mihne jen na pár chvil v některých klíčových okamžicích. Příběh jako takový ve hře totiž není. Objevíte se u stanu poblíž hory Kholat a vše, co máte, je kompas, baterka a mapa oblasti. Jediné vaše vodítko co dělat, je devět souřadnic, které můžete v libovolném pořadí navštívit.
Kholat je tedy explorační adventurou (či také walking simulátorem), ve které procházíte krajinou a hledáte střípky mozaiky, které zaznamenává hra do deníku a postupně se kompletují události a celý příběh, jenž si pak můžete nechat odvyprávět nebo přečíst. Dlužno podotknout, že pro mě i tak zbývalo víc otazníků než odpovědí, možná proto, že jsem nenašel zdaleka vše, co se nalézt dá.
Grafika Kholatu je překrásná. Ocitáte se v zimní sibiřské krajině, kde je zima jako v Rusku, přičemž vystřídáte lesní zákoutí, skalnaté průchody, jeskyně i výstupy na skalní masivy i na vrchol samotné Hory mrtvých. Do toho všeho vánice, mlha, sníh, temnota, na pozadí hrůzostrašné zvuky vichřice, vytí vlků. Vše laděné do odstínů bílé a šedé barvy. Atmosféra je tak perfektní a pokud přidáme ambientní zvuky a hudební podkres, běhá vám místy mráz po zádech.
Prostředí je sice hezké, ale vlastní explorace a pátrání v šedivé zimní krajině není příliš zábavné. Tím spíš, že za použití pouhého kompasu a mapy jsem měl veliké problémy s orientací, jelikož vaše poloha se v mapě nezobrazuje. Což místy hraničilo až s frustrací. Holt jsem nechodil do skautu a Pionýra mám za sebou už před dávnými lety. Takže hledání cílů bylo v mém případě mnohdy spíše dílem náhody než cílevědomé cesty. Naštěstí nalezené kóty a poznámky se do mapy zanesou, takže časem je orientace přece jen snazší.
Postupem času se pomalé chození krajnou stává monotónní. Rychlejšímu postupu nepomáhá ani pomalá chůze, protože sprint skončí po určité době supěním hlavního hrdiny. Většinou času jsem tak kombinoval indiánskou chůzi - pochod střídaný s krátkým poklusem.
Jediné oživení šedivé krajiny představují různé sekvence předcházející cílovému místu, které zpestří šedé prostředí. Například siluety prchajících členů výpravy, postavy pozorující ruiny kostela, spálený les či rozsvěcující se ohně. Tyto scenérie jednak oživí šedavou krajinu svým oranžovým či ohnivým zabarvením, a také napomáhají dosažení hrůzostrašné atmosféry, což doplňují i promluvy tajemného hlasu. Nalezení cíle vede k pouhému nalezení poznámek v deníku, jindy zase musíte prchat před oranžovým dýmem skrývajícím démona.
Démon představuje v podstatě jediné smrtelné nebezpečí (pomineme-li několik pastí na medvědy umně skrytými ve sněhu), před kterým je třeba se mít na pozoru, nicméně pokud si ho všimnete včas, tak se vám většinou podaří utéci. Prozradí se obvykle ohnivými stopami nebo mručením, občas si ho můžete všimnout jako černé siluety.
Někdy bohužel skončíte v jeho spárech, což vede k okamžiku leknutí, vašemu úmrtí a loadingu pozice. Zde je trošku problém, hra se ukládá pouze po sebrání poznámky nebo po dosažení příběhového milníku. Takže pokud si delší dobu bloumáte bez nalezení aktivního místa a jako naschvál do příšery narazíte, máte smůlu a váš prochozený čas ztratíte.
Osamělé zdánlivě volné bloudění v krajině bylo pro mě originální a ve spojení se špatnou orientací mi připomíná tehdejší dobu bez mobilů či jiných moderních vymožeností. Ale podání příběhu mohlo být lepší a třeba by pátrání nebylo tak monotónní. Třeba by plynulosti a jasnějšímu vyprávění prospělo postupné zadávání míst potřebné prozkoumat, aby měl příběh určitý spád a systém.
Takhle mám pocit, že to nejstrašidelnější místo ve hře v podobě chaty jsem navštívil hned jako první. V této souvislosti musím zmínit poněkud komickou situaci s démonem. Když se mi po několika pokusech podařilo dostat do domku, příšera se nacházela v poněkud nepatřičné pozici ve skříni a nevím, jestli to byl tvůrčí záměr nebo bug.
Kholat je podle mého názoru do určité míry titulem s promarněným potenciálem. Zatracovat se určitě nedá, zpracování krajiny a atmosféra je perfektní, i námět na podkladě skutečné události. Ovšem těm, co hledají více herní náplně než hledání a bloumání po krajině, toho Kholat více nenabídne.
DOOM + DOOM II
Pro: Grafické zpracování krajiny. Zvuk a soundtrack. Atmosféra. Podle skutečné události.
Proti: Monotónní putování. Špatná orientace. Ne zcela ideálně pojatý příběh.