Dostal jsem neodolatelnou chuť si zahrát po Blackthorne zase nějakou hopsačku a volba padla na další z devadesátkových klasik Raymana, kterého jsem naposledy hrál ještě snad z originálního CDčka někde z bazaru. No a uvědomil jsem si, že hopsačky prostě už nejsou žánr pro mě.
Samozřejmě se Raymanovi nedá nic vytknout. Malebná pestrobarevná grafika, uchu lahodící hudba, roztomilost, spousta různých prostředí. Hrdina je už dneska klasickou herní postavou. Ovládání je vyřešené na jedničku a pouhými třemi čudlíky se Rayman zvládne rozbíhat, plazit, létat, bojovat, přitahovat, zhoupávat na hácích a další věci. Samotná náplň je neskutečná - Rayman má 6 světů, každý z nich má několik epizod a každá epizoda ještě čítá několik kol. Dohromady je to neskutečných 70 levelů, což při srovnání s arkádovými či konzolovými hopsačkami, které si vystačili tradičně s osmi koly je výkon. Světem se pohybujete na minimapce, kde se dá ukládat.
Zkrátka a dobře, skvěle se na to kouká, dobře to zní, pěkně se to ovládá, horší je, když hru zkusíte opravdu dohrát. Ještě nikdy jsem neměl ve hře tak intenzivní pocit, že mě tvůrci nenávidí. Ze začátku Vám to nepřijde, ale později každá pasáž, každý skok skýtá nějakou zradu. Nezasažitelní nepřátelé na nepřístupných místech, miniaturní plošinky, náhodně rozpadající se plošinky, bossové kteří útočí všemi možnými způsoby, respawnující se potvory, klouzající místa, bonusy skryté tam kde stoprocentně zařvete. Ke konci přichází chuťovky typu obrácené ovládání, neustálý běh a v poslední epizodě tvůrci mazaně vypnuli možnosti cheatování.
Aby toho nebylo málo, tak v průběhy hry získáváte schopnosti, bez kterých se na určitá místa nedostanete. Jenže Vy se tam dostat musíte, protože je nutné v každé epizodě osvobodit všech 6 klecí s elektronky (takoví pidižvíci, které byste nejradši vzteky rozšlapali :D). A to znamená, že některé epizody si projedete na dvakrát. Navíc i objevit klece je husarský kousek - většinou to znamená nějaký šílený skok, pád na slepo, nebo třeba sebrání náhodné bobule, která klec zviditelní.
Nemyslím si, že jsem úplně neschopný, svého času jsem dohrál různé šílenosti včetně NESovských Battletoads, ale nebýt cheatu Raylives, který přidá 99 životů, ani bych si neškrtl. Některé kola jsem opakoval snad 50x (například přeskakování na bójích v jeskynním světě). Omlouvám se za upřimnost, ale kurvy a piče jenom lítaly a myslím, že zrovna Rayman je hrou, u které si neodpočinete, ale spíše na maximum rozzuříte. Navíc jsem si na konci řekl proč vlastně? Intro tu není žádné, hlavní záporák Vám uteče a outro má 10 sekund a následují titulky.
Rayman je bezesporu klasika, ale prakticky nedohratelná a za to více jak 80% nedám. Arkáda roku 1995.
Samozřejmě se Raymanovi nedá nic vytknout. Malebná pestrobarevná grafika, uchu lahodící hudba, roztomilost, spousta různých prostředí. Hrdina je už dneska klasickou herní postavou. Ovládání je vyřešené na jedničku a pouhými třemi čudlíky se Rayman zvládne rozbíhat, plazit, létat, bojovat, přitahovat, zhoupávat na hácích a další věci. Samotná náplň je neskutečná - Rayman má 6 světů, každý z nich má několik epizod a každá epizoda ještě čítá několik kol. Dohromady je to neskutečných 70 levelů, což při srovnání s arkádovými či konzolovými hopsačkami, které si vystačili tradičně s osmi koly je výkon. Světem se pohybujete na minimapce, kde se dá ukládat.
Zkrátka a dobře, skvěle se na to kouká, dobře to zní, pěkně se to ovládá, horší je, když hru zkusíte opravdu dohrát. Ještě nikdy jsem neměl ve hře tak intenzivní pocit, že mě tvůrci nenávidí. Ze začátku Vám to nepřijde, ale později každá pasáž, každý skok skýtá nějakou zradu. Nezasažitelní nepřátelé na nepřístupných místech, miniaturní plošinky, náhodně rozpadající se plošinky, bossové kteří útočí všemi možnými způsoby, respawnující se potvory, klouzající místa, bonusy skryté tam kde stoprocentně zařvete. Ke konci přichází chuťovky typu obrácené ovládání, neustálý běh a v poslední epizodě tvůrci mazaně vypnuli možnosti cheatování.
Aby toho nebylo málo, tak v průběhy hry získáváte schopnosti, bez kterých se na určitá místa nedostanete. Jenže Vy se tam dostat musíte, protože je nutné v každé epizodě osvobodit všech 6 klecí s elektronky (takoví pidižvíci, které byste nejradši vzteky rozšlapali :D). A to znamená, že některé epizody si projedete na dvakrát. Navíc i objevit klece je husarský kousek - většinou to znamená nějaký šílený skok, pád na slepo, nebo třeba sebrání náhodné bobule, která klec zviditelní.
Nemyslím si, že jsem úplně neschopný, svého času jsem dohrál různé šílenosti včetně NESovských Battletoads, ale nebýt cheatu Raylives, který přidá 99 životů, ani bych si neškrtl. Některé kola jsem opakoval snad 50x (například přeskakování na bójích v jeskynním světě). Omlouvám se za upřimnost, ale kurvy a piče jenom lítaly a myslím, že zrovna Rayman je hrou, u které si neodpočinete, ale spíše na maximum rozzuříte. Navíc jsem si na konci řekl proč vlastně? Intro tu není žádné, hlavní záporák Vám uteče a outro má 10 sekund a následují titulky.
Rayman je bezesporu klasika, ale prakticky nedohratelná a za to více jak 80% nedám. Arkáda roku 1995.
Becherův sen