První Max je docela pekelná záležitost, poslední dvě kapitoly jsou.... au.

Po většinu času volí nepřátelé taktiku „nabíhej a střílej“, a i když nejsou vždy 100% přesní, tak i to minimum kulek co Maxe trefí sakra zabolí. Tím, že kulka nějakou dobu letí ke svému cíli, byl kolikrát problém se vyhnout salvě kulek z Ingramu, i když bych to čekal přesně naopak. Tento prvek mi dokázal vykouzlit úsměv na tváři ve chvílích, kdy jsem se s nepřáteli naháněl po místnosti a snažil se něco trefit.
Úsměv mě přešel v situacích, ve kterých nepřátelé vyloženě podváděli svým nadlidským vnímáním a rozestavěním – čekáním za rohem. Takové situace vyžadují použití rychlého ukládání a načítání, což docela narušuje pocit ucelenosti hry.

Úrovně prokládané filmečky ve stylu komiksových noirů stripů, animace padajících těl či vůbec celková filmová atmosféra bylo to, co si mě získalo. Hnusné a špinavé lokace New Yorku jsou perfektním settingem k dospělému příběhu, který se nebojí explicitně ukázat začátek Maxovým strastí.

Hledání klíčů ke dveřím, či otevírání dveří za pomoci výbušných lahví nebo jízda na jeřábu v docích byly prvky, jenž mě v kontrastu s „realistickým“ příběhem a snahou o jeho "uvěřitelnost" úplně nesedly. Jedná se o 18 let starou hru, takže to určitě nemám za zlé a hrát to mnohem dříve, ani bych si toho nevšiml. Ale přišlo mi to zajímavé s ohledem na to, že druhý díl vyšel jen o dva roky později a takovýchto prvků je v něm minimálně, což mi zlepšovalo filmový/příběhový zážitek ze hry.

Kvůli technickému stavu a podvádějícím nepřátelům není můj celkový pocit ze hry takový, jaký jsem doufal, ale lhal bych, kdybych řekl, že jsem si prvního Maxe Payne neužil. Díky přestřelkám, které jsou díky bullet timu stále zábavné. Perfektní atmosféře (minimálně první dvě části), které přidává na atraktivitě jistá grafická sešlost, tak vlastně i díky kapitole, ve které se následuje červená lajna – stále znepokojující.

Herní výzva 2019 - 6. "Severní vítr"