To se vám takhle slečna Tenchu, nevinnost sama, rozhodla zúčastnit jedné velmi specifické České akce. Nikdo z tamních maskovaných jinochů se s ní moc nepáral, avšak obzvláště silné sympatie si vybudovala konkrétně s pány Dark Souls, Bloodborne, a Nioh. I následujících devět měsíců ve svém lůnu míchala výsledný koktejl spermatózy všech původů, načež ze svého mezihýždí vyprdla právě zdejší Sekyrku. Nyní se čerstvá mamynka Tenchu věnuje primárně obohacování životů všech jejích kamarádek na fejsbůku skrze pikantní pohledy do zákulisí její kuchyňky, a skrze každodenní poskromná fotoabla o pětikilu fotek z procházek za barákem. Novorozenec Sekyra mezitím pěkně všem nakopává prdele.

Pakliže jste fandy Soulsborne a soulslike obecně, se Sekirem vedle nešlápnete. Bude ovšem závhodno, ideálně ještě před zakoupením, hodit všechny zvyklosti a zkušenosti z předchozích žánrovek do porcelánového prasete a po dobu hraní zpátky ani nenakukovat. Poněvadž zatímco ostatní žánrovky jsou vesměs čísilkovou pornografií s přemírou uskakování, Shakira nejenže v podstatě žádné staty a obvyklé atributy nemá, ale i na uskakování raději co nejdřív a nejvíc zapomeňte - okolnosti početí se nezapřou, a tak vás hra místo toho bude tvrdě tlačit do akce těla na tělo. Byť potenciálně se hra dá hrát podobně jako jiné tituly tohoto podžánru, dá se předpokládat, že si hru nikdo nebude chtít dobrovolně prodlužovat o bajvoko sto zbytečných hodin navíc, a bude tedy nasnadě se naučit a podrobit si zdejší systém a pravidla deflectování. V praxi to funguje echt takřka stejně, jako stamina exploitation v Nioh, jen zdlouhavěji, ale zato s většími zisky. Totiž, čím lépe budete deflectovat nepřátelské údery, tím dříve daného nepřítele rozdrtíte natolik, že se pobrecito zadejchá a dá vám tak příležitost doručit finišující zásun. V kombinaci s novou ultrahbitou mobilitou a nějakou tou fešnou protézofrajeřinkou se vám tak kolikrát povede tak dobře vypadající fight, že i sousedům proběhne husina po řiti z toho nepotlačitelného pocitu, že pod nimi bydlí nefalšovaný shinobi! Hře samotné pak dosti napomáhá i fakt, že ten swordplay tu je celkově až skandálně šťavnatej. Všechno dokupy to vytváří ten zdaleka nejlepší, nejostřejší souboják, jaký doposud FromSofťáci splodili. A člověk si jej užije v zas a opět důkladně propojeném, audiovizuálně podmanivém, atmosférickém světě, přičemž explorace je díky novému, zběsilému, monkey business, rychlému a uskákanému pohybu větší rozkoší, než kdy předtím.

Nicméně jakmile se otřepete z toho prvotního šoku, že cestou k prvnímu hlavnímu bossákovi zařvete víckrát, než ve všech ostatních soulsech dokupy, tak se velmi rychle začnete cítit jako doma, anžto pořád to je FromSoft produkce, a na stále tom stejném enginu no less. Takže mnoho nepřátelských designů, management inventáře (ač tentokrát to hru dobrosrdečně pozastaví), poněkud vágní popisy předmětů, okamžitě rozeznatelná režie filmečků, hlupý gank boss, stupidní gimmick boss, frustrující puzzle boss, problematická kamera, kouzelné zbraně máchající skrze zdi, absolutně neférové hitboxy - to všechno Sekyrka pod sukní skrývá, v menší či větší míře. Je to holt FS hra pro to dobré i zlé.

Pokud ovšem fandy Soulsborne nejste, Sekiro by vás i tak mohl zajímat. Můžete na něj s klidem na duši totiž hledět třeba jako na plošinovku s brutálními souboji, a navíc jednu bez plně automatizovaného platformingu! Není to oldschoolovej Tomb Raider, takže určitě nebudete muset držet klávesu jen aby se pajdulák nepustil, avšak BUDETE muset dodatečnou klávesu po skoku zmáčknout, aby se vůbec chytil. Což může působit jako absurdně miniskulní detail, ale vpravdě je to velice důležitý dodatečný beat v kompozici zdejší hratelnostní smyčky - alespoň tedy pro mě jakožto někoho, kdo na něco podobného čeká odhadem od Tomb Raider: The Angel of Darkness (čili 16 dlouhých let). Kdyby vám to takto nestačilo, možná by vašemu oušku líbezně zazněla ta skutečnost, že v Sekiru si FromSofťáči až přehnaně kompenzují všechno to plavání, které napříč předešlými hrami hráčům nedovolili, a to do té míry, že plavat tu je nejen zábava, ale hlavně prospěšná zábava! Pod vodou na vás tudíž čekají nejen všemožné poklady, ale i souboje (a nepůjde jen o běžný samurajský rybolov), a dokonce i jedna side quest linka.

Je tedy nasnadě říci, že zatímco Soulsborne díly byly všechny v podstatě dungeon crawler záležitostmi, ve kterých prim hrál smysl pro izolaci a častá klaustrofobie, Sekiro tu stejnou filozofii designu světa dekonstruuje a rozebírá zpátky na oddělené ingredience, aby z nich ukuchtil značně jiný pokrm, vonící po epickém, uhopsaném, občas proplíženém dobrodružství. Líp už to asi nikomu neprodám.

A ačkoliv je to návykovka jak šikoku, a zároveň vůbec první hra, ve které seriózně míním jet i NG+, tak jakási část té magie, kterou mělo první Dark Souls, Bloodborne, a Nioh, tady prostě nezapůsobila. Možná je to jenom tím, že já vskutku jsem čísilkovým fetišistou, a tady mi to chybělo docela fest. Podobně mi chyběla i jakákoliv sebemenší kosmetická kustomizace. A hlavně mi chybělo pořádné uplatnění těch protézových frajeřinek, páč třebaže se dvěma třema jsem si hrál navýsost rád, většinu jsem vnímal jako trestuhodně zbytečnou, a třeba ten javorovej list ani doteď vlastně nechápu. Ale kdoví, třeba se to ještě změní, přece jenom ještě jsem zdaleka nedohrál.

Necelých 40 hodin
??? lvl
300+ chcípnutí

Sestřih několika málo příjemných chvil z bajvoko první půlky hry (takže spoily, watch at your own risk)

Sbírka pohlednic