Po nadšení z Death Gate jsem se pustil do další již kdysi dohrané legendovky, hned té první grafické a to Companion of Xanth. Nadšení se nedostavilo, zatímco Death Gate bych řadil v roce 1994 k nejlepším adventurám, v kontextu adventur roku 1993 je pro mě Xanth jen průměr.

Všeho je tu zkrátka o trochu míň. Systém ovládání, inventáře, příkazů a dialogů je stejný jako ve většině her od Legend, takže se nebudu zbytečně rozepisovat. Grafika je na rok vzniku slušná, ale rozhodně ne nadprůměrná a narozdíl od Death Gate žádné působivé scenérie nečekejte.

Hratelnost je chvílemi jednoduchá a chvílemi opravdu brutální. Při procházení Xanthem narazíte na neskutečně vytuhlé puzzle (korunu tomu dávají hádanky u trolla, tady jsem si musel stáhnout oficiální hintbook). Nejsou zde žádné nefér taktiky, na průzkum máte většinou jen pár obrazovek v dané lokalitě, nicméně kombinace předmětů nad tím zůstává rozum stát. Celá hra je založena na dvojsmyslech a na nich jsou postaveny i hádanky. Takže například na lávového psa (hot dog) použijete housku s hořčicí, čímž ho vyděsíte. Nemůžu si pomoc, ale podobné nesmysly prostě nesnáším. Jako v Death Gate i zde po "sierrovsku" sbíráte za činnosti body.

Pak je tu příběh. Ten je odpálený největším herním klišé kdy do děje vstupujete jako počítačový hráč vtažený do hry. Na svém putování Xanthem dostává společnici Nagu (které se občas musíte na něco zeptat) a vydáváte se roztodivnými krajinami vyhrát Hru a dostat se k Ceně. Proti vám stojí další soutěžící a také dvojice démonů, kteří si na Vás vsadili. Lokace jsou zajímavé, humor chvílemi správně ujetý (censor-ship, která chrlí dým znemožňující klení). Jenže je to prostě typicky "vtipná" adventura, kde si nikdo neláme hlavu s návazností lokací nebo nějakým propracovaným příběhem. Konec je vyloženě antiklimatický hra Vás vyflusne zpět do skutečného světa bez pořádného vysvětlení a zavolá Vám holka, která Vás viděla pár minut.

Zkrátka nehrálo se to špatně to vůbec ne, ale pochybuji že si z toho světa budu za týden něco pamatovat.