Brány Skeldalu jsou krokovací dungeon s tahovými souboji. Skoková podstata pohybu po světě svádí k myšlence že je tahovost pro žánr typická, ovšem ty nejznámější a nejlepší dungeony jsou realtime. Z proslavených se tahovými souboji vyznačují především série Wizardry, Might & Magic, The Bard's Tale a tuším že i Realms of Arkania. Tahle hra by ovšem byla výjimečná i tak. Je česká a také se může pochlubit nádhernou kreslenou grafikou. Díky tomu jí mnozí odpustili i spoustu drobných a některé větší chyby.

V první řadě mě zklamal svět, který sice vypadá pohádkově, ovšem působí sterilně a prázdně. Možná za to může chudá zvuková paleta, případně jde o důsledek prakticky neexistujího respawnu, kvůli němuž jsem po čase procházel pustou krajinou bez nepřátel. Lokace jsou dobře vymyšlené, i když úvodní Skřetí jeskyně je nejzajímavější a postupem hry zábavnost jen klesala. Orientaci pomáhá funkční automaping. Potěšilo mě, že se do vytvořených map dají vypisovat poznámky. Příběh nevybočuje z fantasy klišé. Neodehrály se v něm žádné dějové kotrmelce nebo překvapivá odhalení. Dá se relativně snadno sledovat a pokud by hráč náhodou zabloudil, vždycky se najde nějaké NPC ochotné poradit.

Sestavování party je specifické. Hra dává možnost naverbovat tři členy a další tři je nutné přibrat po cestě. Respektive mechaniky jedné hádanky vyžadují, aby byla skupinka dobrodruhů šestičlenná. Dá se to obejít, ovšem chce to hodně vynalézavosti a znalostí. Rozhodně je lepší jít s proudem a nepřidělávat si starosti. Na výběr je mezi několika bojovými a jedním kouzelným povoláním. Je bohužel pravdou, že kouzelníci jsou v boji téměř nepoužitelní. Prvních pár hodin mi mágové neustále umírali a pak jsem rezignoval a přijal taktiku s rozdělováním party. Systém vypadá neohrabaně a zdlouhavě, ale funguje naprosto hladce a po chvíli mi přišel přirozený. V praxi boj vypadal tak, že vpředu stáli dva bojovníci s naházenými buffy a zezadu je léčili tři kouzelníci. Jeden univerzální bitevní mág byl připraven jako záloha.

Levelování hraje jen vedlejší roli. Zdroje zkušeností jsou velmi omezené, takže i když je možnost trénovat za peníze u učitelů, z postav se neporazitelní supermani nikdy nestanou. Ten pravý rozdíl dělá vybavení. To nejlepší není k mání v questech nebo pokladech, ale netradičně u obchodníka. Rozdíl je doslova propastný a nákup kvalitnějšího meče může změnit hektický survival na příjemně náročné dobrodružství. Lukostřelba je užitečná zvláště v počátku hry. V pozdějších fázích už je příliš slabá. Obtížnost je dobře zvolená, takže hra při správném průchodu představuje výzvu, ale není frustrující. Nepřátelé jsou různorodí a někteří mě vyváděli z míry taktikou boje, případně trápili protekcemi.

Zamrzelo mě množství nedomyšlených či vyloženě mizerných mechanik. Automatické rozdělování party při otočení postavy mě přivádělo k šílenství. Okamžitá smrt zcela zdravého bojovníka při sebemenším namočení ve vodě také. Smlouvání jsem nikdy nedokázal využít ke svému prospěchu, protože lakomý obchodník odmítal slevit o víc než pár drobných. Dialogy jsou šroubované, prapodivně napsané a vytrhávají ze hry. Na druhou stranu hra oplývá spoustou skvělých nápadů typu Neviditelného města, případně cestování po loďce. Potěšila mě i slušná atmosféra a příjemná délka. Nepotěšily mě některé hádanky, protože se vzpíraly logice. Lahůdkou je třetí patro Bílé věže. Pokud tam uděláte chybu, hru nedohrajete. Já jsem si po několika dnech marných pokusů pomohl díky editoru map.

Brány Skeldalu za zahrání určitě stojí a to nejen pro fanoušky žánru. Je třeba se ovšem smířit s tím, že na nejlepší dungeony pořádný kus ztrácí.