Samozřejmě, že jsem koupil early access verzi hned po oznámení. Vždyť, pořádné střílečky jsou dneska už umírající žánr. Modern military script-festy a cukrdlaté ubisofťárny, s mikrotransakcemi a s obtížností pro důchodce, nepočítám.
Navíc, Build engine? Tohle byla povinnost podpořit. Jenže už z EA kampaně jsem do stropu úplně neskákal... a to byl k dispozici jeden z těch lepších levelů.
Autorům se podařilo vystavět komplexní úrovně, které ždímou Build engine až za rámec jeho schopností. Při průchodu se postupně otevírají vracečky do již prošlých míst a na konci se celý level zpřístupní pro dohledání všech těch desítek secretů. To je rozhodně fajn, minimálně první polovina hry je dělaná opravdu poctivě, se spoustou detailů a interaktivity.
Je ale vidět, že v druhé polovině už autorům docházel dech nebo se naopak level-design teprve učili. Všechny ty nekonzistentní změti labyrintů, podzemních základen, továren, kanálů nebo buchvičehoještě, ve kterých se mi dost špatně navigovalo a pohybovalo, bych za kvalitní level-design rozhodně neoznačil. Množství skákání ve střílečce taky nekvituju s nadšením a když se při souboji s bossem musím dívat ještě pod nohy, jestli zrovna nepadám do neznáma nebo se nezasekávám o pytel s odpadky, nejsem z toho zrovna odvařený.
Abych se přesvědčil, že jsem jen neměl špatný momentální čmuch v druhé polovině, po dohrání jsem rozehrál Ion Fury znovu na nejtěžší obtížnost. A opravdu, zase jsem se dobře bavil a nemohl se od hry odtrhnout. Ta druhá polovina je prostě špatná.
Největším problémem jsou nepřátelé. Spawnují se do místnosti ve chvíli, kdy do ní vlítnu nebo se objeví z ničeho nic v již vyčištěných prostorech po sebrání klíče. A to i přes to, že se tam neměli jak dostat. Nevyskočili z kanálu, nepřišli z jinak zamčených dveří nebo z rozbořené zdi. Prostě se tam objeví. Puf. Jen tak. Vedle naprosto neškodných osin v zadku tady jsou jiní, kteří mě rozeserou na jednu salvu. Třeba takový granátometčík - schovaný za dveřmi, připravený mi v pikosekundě vrhnout granát mezi oči. Navíc jsou nepřátelé často schovaní ve tmě a v takové dálce, že je nemám šanci přes ten zaměřovač vidět. Celkově mi ve hře citelně chyběla zbraň na dálku, s optikou. Něco jako railgun. Tma je velký problém. Schválně omezená viditelnost, kterou nevylepším brightnessem, mi tak akorát pila krev. Ve vodě jsem se tak musel uchylovat k chvilkovému zvýšení jasu, abych vůbec něco viděl.
Potýkal jsem se technickými problémy, kde mi např. klesal framerate, resp. hra sice běžela 60fps podle počítadla, ale rozhodně to tak nevypadalo. Většinou se to dalo vyřešit restartem, ale po několika sejvech jsem to tam měl zase. Často začal framerate kolísat i při vyhrocenějších soubojích, přestože se CPU a GPU spíše flákali. To je ten rámec schopností Build enginu, který jsem zmiňoval ve druhém odstavci. Na obrazovce toho může být moc a engine nestíhá.
Ion Fury je celkem hardcore záležitost, co se obtížnosti týče. Na třetí ze čtyř to občas skřípalo, i když vychcípání přicházelo ruku v ruce s nedostatkem střeliva nebo nějakým zakempeným nepřítelem, který je postavený přesně tak, abych si ho nevšiml. Často jsem měl potřebu hru vypnout z frustrace nebo z nudy, tu druhou polovinu už jsem opravdu nehrál s nadšením a spíše jsem se musel nutit. Je to velká škoda, protože podobných her je jako šafránu a každá taková vlaštovka udělá jaro nejednomu fanouškovi skutečných FPS. Taxnad příště.
Hodnocení: ✰✰
Navíc, Build engine? Tohle byla povinnost podpořit. Jenže už z EA kampaně jsem do stropu úplně neskákal... a to byl k dispozici jeden z těch lepších levelů.
Autorům se podařilo vystavět komplexní úrovně, které ždímou Build engine až za rámec jeho schopností. Při průchodu se postupně otevírají vracečky do již prošlých míst a na konci se celý level zpřístupní pro dohledání všech těch desítek secretů. To je rozhodně fajn, minimálně první polovina hry je dělaná opravdu poctivě, se spoustou detailů a interaktivity.
Je ale vidět, že v druhé polovině už autorům docházel dech nebo se naopak level-design teprve učili. Všechny ty nekonzistentní změti labyrintů, podzemních základen, továren, kanálů nebo buchvičehoještě, ve kterých se mi dost špatně navigovalo a pohybovalo, bych za kvalitní level-design rozhodně neoznačil. Množství skákání ve střílečce taky nekvituju s nadšením a když se při souboji s bossem musím dívat ještě pod nohy, jestli zrovna nepadám do neznáma nebo se nezasekávám o pytel s odpadky, nejsem z toho zrovna odvařený.
Abych se přesvědčil, že jsem jen neměl špatný momentální čmuch v druhé polovině, po dohrání jsem rozehrál Ion Fury znovu na nejtěžší obtížnost. A opravdu, zase jsem se dobře bavil a nemohl se od hry odtrhnout. Ta druhá polovina je prostě špatná.
Největším problémem jsou nepřátelé. Spawnují se do místnosti ve chvíli, kdy do ní vlítnu nebo se objeví z ničeho nic v již vyčištěných prostorech po sebrání klíče. A to i přes to, že se tam neměli jak dostat. Nevyskočili z kanálu, nepřišli z jinak zamčených dveří nebo z rozbořené zdi. Prostě se tam objeví. Puf. Jen tak. Vedle naprosto neškodných osin v zadku tady jsou jiní, kteří mě rozeserou na jednu salvu. Třeba takový granátometčík - schovaný za dveřmi, připravený mi v pikosekundě vrhnout granát mezi oči. Navíc jsou nepřátelé často schovaní ve tmě a v takové dálce, že je nemám šanci přes ten zaměřovač vidět. Celkově mi ve hře citelně chyběla zbraň na dálku, s optikou. Něco jako railgun. Tma je velký problém. Schválně omezená viditelnost, kterou nevylepším brightnessem, mi tak akorát pila krev. Ve vodě jsem se tak musel uchylovat k chvilkovému zvýšení jasu, abych vůbec něco viděl.
Potýkal jsem se technickými problémy, kde mi např. klesal framerate, resp. hra sice běžela 60fps podle počítadla, ale rozhodně to tak nevypadalo. Většinou se to dalo vyřešit restartem, ale po několika sejvech jsem to tam měl zase. Často začal framerate kolísat i při vyhrocenějších soubojích, přestože se CPU a GPU spíše flákali. To je ten rámec schopností Build enginu, který jsem zmiňoval ve druhém odstavci. Na obrazovce toho může být moc a engine nestíhá.
Ion Fury je celkem hardcore záležitost, co se obtížnosti týče. Na třetí ze čtyř to občas skřípalo, i když vychcípání přicházelo ruku v ruce s nedostatkem střeliva nebo nějakým zakempeným nepřítelem, který je postavený přesně tak, abych si ho nevšiml. Často jsem měl potřebu hru vypnout z frustrace nebo z nudy, tu druhou polovinu už jsem opravdu nehrál s nadšením a spíše jsem se musel nutit. Je to velká škoda, protože podobných her je jako šafránu a každá taková vlaštovka udělá jaro nejednomu fanouškovi skutečných FPS. Taxnad příště.
Hodnocení: ✰✰
Silent Hill: The Short Message