Představte si hru, ve které budete hrát za chlápka s béčkovým příjmením Shooter, budete v čistokrevné akci likvidovat teroristy a nepohodlné osoby v oddělených, maximálně půlhodinových misích, které připomínají koncept SWAT 4, a budete mít na výběr několik cest k dosažený daného úkolu. Takto nějak vypadala raná vize titulu a celé to zní divně…
Avšak nápad se zrodil v hlavě legendárního herního designéra Warrena Spectora, který po všemožných peripetiích s financováním vývoje našel spřízněné duše u neméně legendárního studia – mágů z Looking Glass Studios a následně (RIP) u jeho pohrobka Ion Stormu. Po leštění a bolestivém ořezáváním herních lokací a příběhu vzniklo něco nenapodobitelného, něco božího, něco Deus… Deus Ex.
Od původní myšlenky se tento klenot hodně vzdálil, ale zvedněte ruku komu to dnes vadí? Tvůrci nám předložili něco, o čem herní nerdové budou diskutovat ještě dlouhá léta po vydání. A je tomu tak již neuvěřitelných devatenáct let.
Hru jsem dohrál snad už desetkrát. Vždy v odstupu dvou let si mně k sobě hra znovu připoutá. Nyní jí mám čerstvě dohranou a mohu prohlásit, že ze svého lesku, kouzla a geniality neztratila ani kus. Zub času se na ní však podepisuje v podobě špatné optimalizace na moderní stroje a některými nesmyslnostmi a bugy (někdy dost nepříjemnými) v herním enginu. Ale vy jí to vše odpustíte, protože to, co na hře funguje téměř stoprocentně, je všechno ostatní. Kdybych totiž musel hodnotit jednotlivé aspekty hry – jako hudbu, dabing, příběh, level design, nebo atosfé(a)ru, udělil bych všemu jmenovanému sto procent.
Postavy jsou sympatické, či naopak na zabití (doslova). Všechny, ať už je to ten poslední nuzák, nebo hlavního záporák, ve vás zanechávají nějaký dojem a vy si je prostě zapamatujete – to je něco, co se už v dnešních hrách málokdy vidí. Hlavní hrdina JC je suchar k sežrání, který sice moc nehláškuje, ale když už něco pronese tím jeho bezbarvým hlasem, dokonale to sedí. Celkově je dabing (nikdy mi z hlavy nevymizí nezvyklý hlas Waltona Simonse) naprosto precizní, ač zřetelně slyšíte, že stejný hlas dabuje vícero postav najednou, ale to vůbec ničemu nevadí, protože herci jsou emocionálně usazení přesně v jejich charakteru – mistrovská režie. Hudba se kvalitativně rovná dabingu. Znovu… vše naprosto sedí. Máme zde motiv výcvikového střediska, který vás správně navnadí na nadcházející atmosféru, nebo třeba velmi adrenalinový starosvětský flák, který svou kompozicí jakoby skládal poctu starým automatovkám a herní hudbě raných devadesátek. A ty zvuky prostředí… ach!!!
Všechny tyhle „drobnosti“ dohromady vás pomaličku, ale JISTĚ vcucnou do děje a unikátní atmosféry hry. Ano… atmosféra. Jen o ní by se dal napsat samostatný rozbor. Ani v dnešní době totiž atmosféře Deus ex nedokáže konkurovat drtivá většina her. Titulu dokáže konkurovat jen starý Thief nebo System Shock 2 – hmmm, co tyhle tři hry spojuje?
Nutno dodat, že hře se podařilo vytvořit nezapomenutelnou atmosféru i přesto, že – objektivně řečeno – je grafika opravdu škaredá. A byla hrozná i na měřítka tehdejší doby, ale tohle hře rádi odpustíte a je to jen další ukázka toho, že grafika není vše. Nejsilnější je hra v okamžicích, která se zaměřuje na městské lokace… městkou akci, řečeno dnešními termíny, ale udělejte si dvě velké uvozovky. New York a courání se po Pekelné kuchyni, konspirační byty, slumy ze starých stanic metra, naprostý rozklad městské infrastruktury a spousta místeček k prozkoumávání. Temný a technokratický Hong Kong dále jen ztemňuje houstnoucí konspirační atmosféru globálních měřítek. Samotný vrcholem je rozvrácená Paříž, kde už je atmosféra tak hustá, temná a bezútěšná, že jsem si i po opakovaném hraní a v roce 2019(!) chrochtal blahem nad tím, jak mi z toho courání v pařížských ulicích naskakuje husí kůže. Je dobré dodat, že té temnoty je někdy přehršel, protože hra je opravdu velmi tmavá. Augmentace „světlo“ byla má nejvytíženější schopnost po celou hru. To je potom hodně nepříjemný pocit, když vám při prolézání temné ventilací šachty (ve které nemusíte být sami), dojde bioenergie a široko daleko žádný biočlánek, nebo opravářský bot. Ale tak je to dobře. Hra se s vámi moc nemaže, už na střední obtížnost máte co dělat. Nábojů, kreditů a patřičného vybavení je stále nedostatek a musíte hodně přemýšlet, kterou schopnost, nebo zbraň si má cenu zušlechťovat. Příjemně náročný oldschool gameplay vás zkrátka pobízí chovat se ve hře co nejefektivněji a tím je hraní prostě slast. Zde se ale naráží na jistou nevyváženost. Zatímco ze začátku máte všeho opravdu nedostatek, v poslední třetině hry vám hra servíruje bonusy prakticky bez práce a na zlatém podnosu. Najednou máte všeho nadbytek, ale více než polovinu nepotřebujete/neutratíte, protože zkrátka není kde, není za co, a není důvod.
Závěrečná třetina hra je rovněž největší slabina hry – opouštíte ulice měst a obrážíte tajné laboratorní komplexy, nebo raketová sila – všechno koridorovky. A Deus Ex nejvíce sluší právě ty otevřené ulice města a průzkum s nimi spojený. Ale i v koridorech v závěrečné třetině hry máte beztak více možností, jak splnit zadaný úkol. A motivaci k tomu opravdu máte, díky skvělému příběhu. Ke konci se začne dostavovat i jakási morální rozpolcenost z vašeho počínání a to je od scénáristů opravdu chvályhodná práce. I zde je příběh nejslabší v poslední třetině hry, protože mu už začíná docházet ten turbulentní tah na bránu, který měl na začátku a vrcholil někdy v polovině hry. Autoři se vyřádily v prezentaci všech myslitelných konspiračních teorií a utvořily z nich jeden velký slepenec, který funguje překvapivě dospěle a vůbec ne hloupě. Ať už je to cílené zamořovaní městského vodovodu chlórem, Ilumináti, manipulace s informacemi, tajné vládní šmírovací vrtulníky, či genetické pokusy na bezdomovcích, nebo zvířatech – vše je tu podáno logicky a uvěřitelně s daným kontextem.
Posledním záporem je podivné chování nepřátel, nebo „civilů“ v okolí. Více než tupost nepřátel mi zde vadilo nevypočitatelné chování neutrálních postav, které byly díky několika bugům hry schopny podělat moji pečlivě plánovanou akci. Jeden příklad za všechny – hacknu bezpečností panel, nastavím kulometné věžičky na „zabij vše“ a čekám, až se postarají o dvě obludy z velkého terária pode mnou (veteráni vědí, o kterou lokaci jde), ale vědci ze sousední místnosti začnou vyvádět a pobíhat sem tam, načež v panice vyběhnou z jejich laboratoře a otevřou mohutné dveře od terária, i když byli ještě před chvílí neprodyšně uzavřené a dali se ovládat jen z bezpečnostního panelu, umístěného v kukani nad teráriem. A milý karkain vědce sežere a všechny ostatní přiběhnuvší jim v ústrety(!) také.
Nic to ale nemůže změnit na tom, že tahle je hra je jedno z nejlepších herních děl, jaké jsem kdy hrál, ani to nic nezmění na mém absolutním hodnocení, které této hře patří.
Řečeno moderně: Tuhle hru nehrajete, tu vychutnáváte. Tuhle hru neprozkoumáváte, tu prožíváte :-).
Avšak nápad se zrodil v hlavě legendárního herního designéra Warrena Spectora, který po všemožných peripetiích s financováním vývoje našel spřízněné duše u neméně legendárního studia – mágů z Looking Glass Studios a následně (RIP) u jeho pohrobka Ion Stormu. Po leštění a bolestivém ořezáváním herních lokací a příběhu vzniklo něco nenapodobitelného, něco božího, něco Deus… Deus Ex.
Od původní myšlenky se tento klenot hodně vzdálil, ale zvedněte ruku komu to dnes vadí? Tvůrci nám předložili něco, o čem herní nerdové budou diskutovat ještě dlouhá léta po vydání. A je tomu tak již neuvěřitelných devatenáct let.
Hru jsem dohrál snad už desetkrát. Vždy v odstupu dvou let si mně k sobě hra znovu připoutá. Nyní jí mám čerstvě dohranou a mohu prohlásit, že ze svého lesku, kouzla a geniality neztratila ani kus. Zub času se na ní však podepisuje v podobě špatné optimalizace na moderní stroje a některými nesmyslnostmi a bugy (někdy dost nepříjemnými) v herním enginu. Ale vy jí to vše odpustíte, protože to, co na hře funguje téměř stoprocentně, je všechno ostatní. Kdybych totiž musel hodnotit jednotlivé aspekty hry – jako hudbu, dabing, příběh, level design, nebo atosfé(a)ru, udělil bych všemu jmenovanému sto procent.
Postavy jsou sympatické, či naopak na zabití (doslova). Všechny, ať už je to ten poslední nuzák, nebo hlavního záporák, ve vás zanechávají nějaký dojem a vy si je prostě zapamatujete – to je něco, co se už v dnešních hrách málokdy vidí. Hlavní hrdina JC je suchar k sežrání, který sice moc nehláškuje, ale když už něco pronese tím jeho bezbarvým hlasem, dokonale to sedí. Celkově je dabing (nikdy mi z hlavy nevymizí nezvyklý hlas Waltona Simonse) naprosto precizní, ač zřetelně slyšíte, že stejný hlas dabuje vícero postav najednou, ale to vůbec ničemu nevadí, protože herci jsou emocionálně usazení přesně v jejich charakteru – mistrovská režie. Hudba se kvalitativně rovná dabingu. Znovu… vše naprosto sedí. Máme zde motiv výcvikového střediska, který vás správně navnadí na nadcházející atmosféru, nebo třeba velmi adrenalinový starosvětský flák, který svou kompozicí jakoby skládal poctu starým automatovkám a herní hudbě raných devadesátek. A ty zvuky prostředí… ach!!!
Všechny tyhle „drobnosti“ dohromady vás pomaličku, ale JISTĚ vcucnou do děje a unikátní atmosféry hry. Ano… atmosféra. Jen o ní by se dal napsat samostatný rozbor. Ani v dnešní době totiž atmosféře Deus ex nedokáže konkurovat drtivá většina her. Titulu dokáže konkurovat jen starý Thief nebo System Shock 2 – hmmm, co tyhle tři hry spojuje?
Nutno dodat, že hře se podařilo vytvořit nezapomenutelnou atmosféru i přesto, že – objektivně řečeno – je grafika opravdu škaredá. A byla hrozná i na měřítka tehdejší doby, ale tohle hře rádi odpustíte a je to jen další ukázka toho, že grafika není vše. Nejsilnější je hra v okamžicích, která se zaměřuje na městské lokace… městkou akci, řečeno dnešními termíny, ale udělejte si dvě velké uvozovky. New York a courání se po Pekelné kuchyni, konspirační byty, slumy ze starých stanic metra, naprostý rozklad městské infrastruktury a spousta místeček k prozkoumávání. Temný a technokratický Hong Kong dále jen ztemňuje houstnoucí konspirační atmosféru globálních měřítek. Samotný vrcholem je rozvrácená Paříž, kde už je atmosféra tak hustá, temná a bezútěšná, že jsem si i po opakovaném hraní a v roce 2019(!) chrochtal blahem nad tím, jak mi z toho courání v pařížských ulicích naskakuje husí kůže. Je dobré dodat, že té temnoty je někdy přehršel, protože hra je opravdu velmi tmavá. Augmentace „světlo“ byla má nejvytíženější schopnost po celou hru. To je potom hodně nepříjemný pocit, když vám při prolézání temné ventilací šachty (ve které nemusíte být sami), dojde bioenergie a široko daleko žádný biočlánek, nebo opravářský bot. Ale tak je to dobře. Hra se s vámi moc nemaže, už na střední obtížnost máte co dělat. Nábojů, kreditů a patřičného vybavení je stále nedostatek a musíte hodně přemýšlet, kterou schopnost, nebo zbraň si má cenu zušlechťovat. Příjemně náročný oldschool gameplay vás zkrátka pobízí chovat se ve hře co nejefektivněji a tím je hraní prostě slast. Zde se ale naráží na jistou nevyváženost. Zatímco ze začátku máte všeho opravdu nedostatek, v poslední třetině hry vám hra servíruje bonusy prakticky bez práce a na zlatém podnosu. Najednou máte všeho nadbytek, ale více než polovinu nepotřebujete/neutratíte, protože zkrátka není kde, není za co, a není důvod.
Závěrečná třetina hra je rovněž největší slabina hry – opouštíte ulice měst a obrážíte tajné laboratorní komplexy, nebo raketová sila – všechno koridorovky. A Deus Ex nejvíce sluší právě ty otevřené ulice města a průzkum s nimi spojený. Ale i v koridorech v závěrečné třetině hry máte beztak více možností, jak splnit zadaný úkol. A motivaci k tomu opravdu máte, díky skvělému příběhu. Ke konci se začne dostavovat i jakási morální rozpolcenost z vašeho počínání a to je od scénáristů opravdu chvályhodná práce. I zde je příběh nejslabší v poslední třetině hry, protože mu už začíná docházet ten turbulentní tah na bránu, který měl na začátku a vrcholil někdy v polovině hry. Autoři se vyřádily v prezentaci všech myslitelných konspiračních teorií a utvořily z nich jeden velký slepenec, který funguje překvapivě dospěle a vůbec ne hloupě. Ať už je to cílené zamořovaní městského vodovodu chlórem, Ilumináti, manipulace s informacemi, tajné vládní šmírovací vrtulníky, či genetické pokusy na bezdomovcích, nebo zvířatech – vše je tu podáno logicky a uvěřitelně s daným kontextem.
Posledním záporem je podivné chování nepřátel, nebo „civilů“ v okolí. Více než tupost nepřátel mi zde vadilo nevypočitatelné chování neutrálních postav, které byly díky několika bugům hry schopny podělat moji pečlivě plánovanou akci. Jeden příklad za všechny – hacknu bezpečností panel, nastavím kulometné věžičky na „zabij vše“ a čekám, až se postarají o dvě obludy z velkého terária pode mnou (veteráni vědí, o kterou lokaci jde), ale vědci ze sousední místnosti začnou vyvádět a pobíhat sem tam, načež v panice vyběhnou z jejich laboratoře a otevřou mohutné dveře od terária, i když byli ještě před chvílí neprodyšně uzavřené a dali se ovládat jen z bezpečnostního panelu, umístěného v kukani nad teráriem. A milý karkain vědce sežere a všechny ostatní přiběhnuvší jim v ústrety(!) také.
Nic to ale nemůže změnit na tom, že tahle je hra je jedno z nejlepších herních děl, jaké jsem kdy hrál, ani to nic nezmění na mém absolutním hodnocení, které této hře patří.
Řečeno moderně: Tuhle hru nehrajete, tu vychutnáváte. Tuhle hru neprozkoumáváte, tu prožíváte :-).
Ashes: Afterglow
Pro: DEUS EX
Proti: Grafika, optimalizace, bugy, AI