Už jsem to řekl jednou a řeknu to znovu. Hry postavené na id tech 3 enginu stárnou velmi dobře. Return to Castle Wolfenstein vypadá i po letech stále slušně, a to z pohledu člověka, jenž ho v době vydání nehrál. Znám jen starého Wolf3d.exe. Jestli je to dostatečný odstup, nebo mě naopak omráčil technologický skok který série za devět let udělala, to už je jiná otázka.

Nacistický režim měl hodně špatných vlastností, několik opravdu odporných, výjimečně nějakou sympatickou (Albert Speer je díky svým architektonickým návrhům a poválečné sebereflexi mým nejoblíbenějším válečným zločincem) a jednu, či dvě opravdu bizarní. Námět hry přehání, ale zrnko pravdy v něm přece jenom je. Pokud jste hráli datadisk jedničky jménem Spear of Destiny, tak Vás okultní tématika zase tolik nepřekvapí. Druhý díl se téhle nepříliš známé zálibě Třetí říše věnuje hlouběji.

Hrdinou příběhu je opět B.J. Blazkowicz. Chronický útěkář dostal za úkol prozkoumat paranormální aktivity SS a vývoj událostí ho postupně protáhl přes celou okupovanou Evropu. Zápletku jsem bohužel moc nesledoval, protože mě zdlouhavé a nudné animované scény přestaly bavit. I když mi hra připomínala skvělý (a lepší) No One Lives Forever, kecací části jsou tentokrát jednoznačnou slabinou.

Akce je naopak silnou stránkou. Design misí je nápaditě vymyšlený a plný překvapení. Mapy nejsou přímo otevřené, ani vyloženě koridorové. Cesta vpřed je klikatá a členitá. Někdy mě mátlo, že jsou některé z dveří jen namalované a za průchozí se vydávají. Prostředí oplývá přepínači, rozbitnými stěnami, nebo žebříky. Občas je nutné splnit vedlejší úkol, bez něhož se mise nedá ukončit. Úkoly jsou většinou prostoduché - najít a zabít. Někdy mě nadřízení nutili do neobratného stealthu, na nějž chybí schopnosti i vybavení, a proto je ve hře spíš jen aby se neřeklo. Zvlášť trýznivá je lesní mise, v níž jsem se mučil přes hodinu, aniž bych našel způsob jak přechytračit posledního strážného. V zoufalství jsem odešel na fórum a tam se dočetl, že je to bug. Po restartu jsem mapu prošel za dvě minutky na první pokus. Tak pozor na to. Naopak assasinskou misi ve vesničce, v níž všude hraje Beethoven, považuji za jednu z nejlepších ve hře. Vcelku pravidelně se střídají taktičtější a přemýšlivější mapy s těmi, v nichž nepřátelé útočí ve vlnách a nijak se nekryjí.

Protivníků je k dispozici pestrá paleta. Od obyčejných a trochu zoufalých vojáků wehrmachtu, přes oficíry, nemrtvé, až po opravdová obrněná monstra. Nejvíc mi kupodivu zatápěly agilní ženštiny v kožených oblečcících. Na každého z nich platí trochu odlišná taktika, ale není potřeba vymýšlet nic světoborného. Většinu problémů řešil odstup a vynikající odstřelovačská puška. Ty zbylé pak panzerfaust a mocný rotační kulomet. Oblíbil jsem si sten gun, který se sice rychle přehříval, ale na blízkou vzdálenost byl smrtící. Plamenomet jsem prakticky nevyužil a tesla funguje nějak prapodivně. Zklamaly mě granáty, protože mají mizernou účinnost a odmítají létat na požadovaná místa. Dojem ze střelby je obecně dobrý - u sten gunu výborný, a munice je k dispozici dostatek.

V atmosféře hra opravdu exceluje. Postup misí doprovází chytlavá hudba, která se sice do druhoválečného období nehodí, ale má slušné tempo a pravidelně mě strhla k rychlejší akci, než na jakou bych se sám cítil. Po levelech jsou porůznu roztroušené skriptované sekvence a dojem dotvářejí skvělé zvuky. Vývojáři si hráli s mlhou, tmou i dohledem a některé mapy jsou téměř strašidelné. Narazil jsem i na několik puzzlů, které by v dungeonu neobstály, ale pro střílečku jsou ucházející. Blazkowicz toho příliš nevydrží a není problém umřít po čtyřech dobře umístěných ranách. Přesto není obtížnost příliš vysoká a pro lepší zážitek doporučuji hrát na minimálně na normal.

Return to Castle Wolfenstein je velmi solidní FPS. Svému legendárnímu předchůdci rozhodně ostudu nedělá a střílení nacistů je tak jako tak bohulibá činnost.