V poslední době u mě doma jaksi vypukla epidemie her, které hned na začátku nadchnou, a až do konce nadšení už jen chcípá. Stejný osud potkal i OW.

Hned na začátku mě hra intenzivně okouzlila svým zřetelným, sebevědomým artstylem, který se mi nejen naozaj velmi páčil sám o sobě, ale hlavně mi i, bez pádnějšího důvodu, naprosto dokonale souzněl s obsahem. V rámci první odehrané hodinky jsem potkal chalana, který se živil výběrem daní na hrobová místa. Protože samozřejmě že na této planetě všechny hroby vlastní ta stejná firma, která vlastní město, továrnu, jídlo, elektřinu, pravděpodobně i vzduch. V jednom z prvních questů jsem tedy vypomáhal místním dát dokupy jejich zdroje, jen aby mohli poctivě daně platit a zabezpečit si tak své teplé místečko pod koprem. A k tomuto přísně neregulovanému kapitalismu mi ta vizuální stránka prostě seděla jak prkno k záchodu, resp. sedělo mi to k té řvavé antikapit satiře. Pak jsem brzy potkal Parvati, tak roztomile nevinnou, a neúnavně se kochal tou svéráznou volností mého počínání. Měl jsem silnou důvěru, že po New Vegas konečně hraju podobné chytré, pronikavé FP erpégé. Po těch cca 6 hodinách, kdy jsem z první planety odlétal do světa dál, jsem upřímně věřil, že je to láska jak břemen, a bude nám to s OW náramně klapat.

A nekrátkou dobu vskutku bez hádek klapalo, ale na další velké planetě už to začlo skřípat. Fest. Pryč byl důraz na zábavné, vrstvené dialogy, a to na úkor zdánlivě nekonečných soubojů s otravně kulkohoubičkovým hmyzem, na pozadí otravně škaredé mapy, kvůli otravně méně zajímavým questům. Celou touhle částí jsem se musel dosti násilně prorvat, takže přestože pak se hra zase naladila zpátky na tu echt šarmantní frekvenci, už to nemělo šanci být stejné. Cítil jsem se zhrzen, a bez růžových okulárů na mě prostě ty původně zcela efektivní oblbováky - všechen ten dokonalý makeup, perfektně vyměřený dekolt, tak akorát uplé džíny – tak dobře nefungovaly. A navíc samozřejmě o to větší prostor si pak všímat menších či větších vlastností, které prostě naserou. Scénář? Stále konzistentní, ale míra toho neomezeného hejtu na všechno korporátní, v rámci kterého se všechna ty ryzí deprese a další hnusy perou s občas až dětinským smyslem pro humor, se okouká. Svoboda a otevřenost hratelnosti? Stále fajná, ale prd platná, jakmile jsou člověku nějaké následky už vcelku u šourku, a skutečné důsledky mu hra stejně naservíruje až jako endingovou slideshow. Struktura questů? Taky de facto pořád stejná, ale zatímco zprvu je sympaticky klasická, ke konci už je spíš iritujícně prostoduchá.

Schválně jsem si s komentem dával na čas, poněvadž jsem třeskutě hořel zvědavostí, kolik si toho budu ze hry po delší odmlce reálně pamatovat, a jaký celkový dojem ve mně bude při pozdějším rozjímání převládat. Důsledkem tohoto píšu kratší koment skromný na detaily, a snižuju své původní hodnocení. Přeberte si to dle libosti.