F.E.A.R jako by nevěděla, jakou hrou chce být. Kombinuje pohlcující akci s pomalejšími hororovými sekvencemi a obsahuje náznaky komplexnějšího herního systému, které postupně vyšuměly do ztracena. Na první pohled vypadá tahle směska nesourodě, ale vyladěná je překvapivě dobře. Jen občas mě zamrzelo, že si vývojáři nevybrali jeden směr a poctivě se ho nedrželi.
První mise z celkových třiadvaceti začíná v týmu a tak by se mohlo zdát, že náplní hry bude koordinace celé úderné jednotky. Drtivou většinu času ovšem hráč deptá protivníky silou jednočlenné armády a pomoc kolegů se omezuje na rady ve vysílačce a navigaci.
Mapy jsou lineární, bohatě členité a nápaditě vymyšlené. Nepřátelé se koncentrují ve skupinkách na snadno bránitelných místech, k nimž často vede víc než jedna cesta. Některé oblasti jsou tedy úplně prázdné a stačí je proběhnout, případně v nich překonat nějakou překážku bránící postupu, nebo vyslechnout část příběhu. Zápletka mě dokázala navnadit a i když se z pátrání po neustále unikajícím Paxtonu Fettelovi stal postupem času spíš protahovaný vtip než náplň misí, snaha o objasnění tajemství obestírajícího démonickou Almu mě táhla dopředu. Pokud se zrovna nestřílí, hra stupňuje napětí a obohacuje atmosféru hororovými prvky.
Používá jich několikero druhů a i když se u strašidelných filmů pravidelně bojím, tentokrát na mě moc nepůsobily. Zdaleka nejúčinější jsou nenadálé ruchy, pády předmětů a stíny míhající se po stěnách. Vize postav, nebo prazvláštní halucinační sekvence bohužel nemají takový efekt, jaký by mít mohly a lekačky chybí prakticky úplně. Paradoxně jsem si ve své fantazii často vyrobil mnohem děsivější skutečnost, než na jakou si vývojáři troufli. Hra výborně pracuje se světlem, zvukem, prostředím a skriptem, takže snaha o hrůzyplnou atmosféru není úplně marná, ovšem třeba takový System Shock 2 mi připadal tísnivější. Pokud se Vám bude zdát nefér přirovnávat zrovna ke hře, s jejíž dokonalostí se nemůže měřit téměř nic, tak řeknu, že i nedávno hraný Return to Castle Wolfenstein byl občas atmosféričtější, a to jeho kvality leží úplně jinde.
Kvality F.E.A.R naštěstí taky. To co hře schází na hororovosti, to dohání naprosto fantastickou akcí. Nepřátelé disponují slušnou inteligencí, jsou si vědomi že v počtu je síla a využívají svých předem připravených pozic. Dokáží vyhodnotit situaci a vymyslet alespoň elementární strategii postupu. Proto je dobývání některých opevněných oblastí dost strastiplné. Překvapilo mě, že se nedá aplikovat strategie z klasických FPS, případně z filmu Edge of Tomorrow, tedy opakováním zvyšovat efektivitu postupu. Protivníci totiž reagují podle situace a když se po nahrání pozice vyvarujete minulých chyb, dostanou Vás jinak. Vynalézavosti lidských hráčů ale nedosahují a často se nechají přechytračit. Hrál jsem na obtížnost normal a nepochybuji, že na ty vyšší by se příjemně náročný postup pořádně zkomplikoval.
F.E.A.R povzbuzuje k taktickému hraní. Styl na plukovníka Matrixe (to je ten z Komanda) pravidelně selhával a styl na Ramba (to je ten z Ramba) bohužel také, protože zabíjení ze stínů nefunguje. Hra sice svádí ke stealthování, ale chybí na něj schopnosti i pomůcky a nepřejí mu ani mapy. Protivníci se nedají obejít a vidí překvapivě daleko. Je to škoda, protože likvidace nepozorných vojáků, nebo opatrná infiltrace hlídané oblasti by byla příjemným osvěžením a za tuto možnost bych oželel i přehnaně silný bullet time. V praxi jsem nejvíc používal taktiku Mike R. Harrigana (to je ten z Predátora 2), čili snažil jsem se přiblížit z nečekaného úhlu a postřílet nepřítele nablízko.
Zbraní je k dispozici relativně dost, bohužel přenášet se dají jen tři najednou. Zpočátku jsem se zatvrzele držel své oblíbené trojice, což se ukázalo jako taktická chyba, protože při vlamování do jakéhosi urputně bráněného skladiště jsem musel počítal každý náboj. Když jsem začal zbraně střídat, problémy s municí zmizely. Variabilita zbraní je slušná a použitelná je téměř každá. Nejužitečnějším se ukázal kulomet, který má ucházející poměr mezi přesností a poškozením a je k mání prakticky neustále. Postupně jsem si oblíbil i pumpovací brokovnici, nevhodnou na delší vzdálenost a vražednou na tu kratší. Naháněčky v kancelářských kójích s ní mají zvláštní kouzlo. Náboje vždy přichází ve formě pušky, takže je vhodné prázdné zbraně zahazovat. Nepřátel je jen pár druhů. Nejméně nebezpeční jsou napohled impozantní obrnění roboti, postrádající pohyblivost i inteligenci a sloužící jen jako magnet na náboje. Vyloženě směšní jsou podivní duchové, kteří se naštěstí objevují jen velice zřídka a pak až na samém konci hry.
F.E.A.R dělá několik věcí opravdu výborně a žádnou vyloženě špatně. Chvilku jsem v ní hledal hororovou variantu Deus Ex, ale bylo to bohužel jen mé zbožné přání. Takovou ambici vývojáři neměli a spokojili se s chytlavou a precizní FPS ozvláštněnou mysteriózním námětem.
První mise z celkových třiadvaceti začíná v týmu a tak by se mohlo zdát, že náplní hry bude koordinace celé úderné jednotky. Drtivou většinu času ovšem hráč deptá protivníky silou jednočlenné armády a pomoc kolegů se omezuje na rady ve vysílačce a navigaci.
Mapy jsou lineární, bohatě členité a nápaditě vymyšlené. Nepřátelé se koncentrují ve skupinkách na snadno bránitelných místech, k nimž často vede víc než jedna cesta. Některé oblasti jsou tedy úplně prázdné a stačí je proběhnout, případně v nich překonat nějakou překážku bránící postupu, nebo vyslechnout část příběhu. Zápletka mě dokázala navnadit a i když se z pátrání po neustále unikajícím Paxtonu Fettelovi stal postupem času spíš protahovaný vtip než náplň misí, snaha o objasnění tajemství obestírajícího démonickou Almu mě táhla dopředu. Pokud se zrovna nestřílí, hra stupňuje napětí a obohacuje atmosféru hororovými prvky.
Používá jich několikero druhů a i když se u strašidelných filmů pravidelně bojím, tentokrát na mě moc nepůsobily. Zdaleka nejúčinější jsou nenadálé ruchy, pády předmětů a stíny míhající se po stěnách. Vize postav, nebo prazvláštní halucinační sekvence bohužel nemají takový efekt, jaký by mít mohly a lekačky chybí prakticky úplně. Paradoxně jsem si ve své fantazii často vyrobil mnohem děsivější skutečnost, než na jakou si vývojáři troufli. Hra výborně pracuje se světlem, zvukem, prostředím a skriptem, takže snaha o hrůzyplnou atmosféru není úplně marná, ovšem třeba takový System Shock 2 mi připadal tísnivější. Pokud se Vám bude zdát nefér přirovnávat zrovna ke hře, s jejíž dokonalostí se nemůže měřit téměř nic, tak řeknu, že i nedávno hraný Return to Castle Wolfenstein byl občas atmosféričtější, a to jeho kvality leží úplně jinde.
Kvality F.E.A.R naštěstí taky. To co hře schází na hororovosti, to dohání naprosto fantastickou akcí. Nepřátelé disponují slušnou inteligencí, jsou si vědomi že v počtu je síla a využívají svých předem připravených pozic. Dokáží vyhodnotit situaci a vymyslet alespoň elementární strategii postupu. Proto je dobývání některých opevněných oblastí dost strastiplné. Překvapilo mě, že se nedá aplikovat strategie z klasických FPS, případně z filmu Edge of Tomorrow, tedy opakováním zvyšovat efektivitu postupu. Protivníci totiž reagují podle situace a když se po nahrání pozice vyvarujete minulých chyb, dostanou Vás jinak. Vynalézavosti lidských hráčů ale nedosahují a často se nechají přechytračit. Hrál jsem na obtížnost normal a nepochybuji, že na ty vyšší by se příjemně náročný postup pořádně zkomplikoval.
F.E.A.R povzbuzuje k taktickému hraní. Styl na plukovníka Matrixe (to je ten z Komanda) pravidelně selhával a styl na Ramba (to je ten z Ramba) bohužel také, protože zabíjení ze stínů nefunguje. Hra sice svádí ke stealthování, ale chybí na něj schopnosti i pomůcky a nepřejí mu ani mapy. Protivníci se nedají obejít a vidí překvapivě daleko. Je to škoda, protože likvidace nepozorných vojáků, nebo opatrná infiltrace hlídané oblasti by byla příjemným osvěžením a za tuto možnost bych oželel i přehnaně silný bullet time. V praxi jsem nejvíc používal taktiku Mike R. Harrigana (to je ten z Predátora 2), čili snažil jsem se přiblížit z nečekaného úhlu a postřílet nepřítele nablízko.
Zbraní je k dispozici relativně dost, bohužel přenášet se dají jen tři najednou. Zpočátku jsem se zatvrzele držel své oblíbené trojice, což se ukázalo jako taktická chyba, protože při vlamování do jakéhosi urputně bráněného skladiště jsem musel počítal každý náboj. Když jsem začal zbraně střídat, problémy s municí zmizely. Variabilita zbraní je slušná a použitelná je téměř každá. Nejužitečnějším se ukázal kulomet, který má ucházející poměr mezi přesností a poškozením a je k mání prakticky neustále. Postupně jsem si oblíbil i pumpovací brokovnici, nevhodnou na delší vzdálenost a vražednou na tu kratší. Naháněčky v kancelářských kójích s ní mají zvláštní kouzlo. Náboje vždy přichází ve formě pušky, takže je vhodné prázdné zbraně zahazovat. Nepřátel je jen pár druhů. Nejméně nebezpeční jsou napohled impozantní obrnění roboti, postrádající pohyblivost i inteligenci a sloužící jen jako magnet na náboje. Vyloženě směšní jsou podivní duchové, kteří se naštěstí objevují jen velice zřídka a pak až na samém konci hry.
F.E.A.R dělá několik věcí opravdu výborně a žádnou vyloženě špatně. Chvilku jsem v ní hledal hororovou variantu Deus Ex, ale bylo to bohužel jen mé zbožné přání. Takovou ambici vývojáři neměli a spokojili se s chytlavou a precizní FPS ozvláštněnou mysteriózním námětem.
Deus Ex: Human Revolution
Pro: úctyhodní protivníci, slušná atmosféra, výborná hra se světlem, zvuky, skvělý dojem ze střelby, mapy
Proti: roboti a duchové, rezignace na stealth, nutnost střídat zbraně, hororové prvky nepůsobí strašidelně