Humor se nezměnil. Vtípky nezestárly. Nadsázka nezmizela. Dukeův patriotismus možná dokonce zesílil. Forever je napěchovaný interaktivními vtípky - od boxování do pytle, po házení (slovy krále) hovnem. Nechybí ani odkazy na jiné herní série a Dukeův komentář při jejich objevení. Power armor is for pussies.

Výše zmíněné jsou asi jediná (ale zásadní) pozitiva. Věci, které se mi nepozdávaly, shrnu do dvou slov: zbytek hry. Ať už jsou to špatné animace, příšerný post-processing, omezená kapacita inventáře zbraní nebo délka kampaně. Všechno je to tak nějak slepené, aby to jakože drželo pohromadě. Jenže....

My balls, your face.

Všechno do sebe zapadne tak, že jsem si chvilku říkal, jestli tohle není nejlepší troll v historii videoher. Nebo jestli to měl troll být, ale vydavatel neměl koule na to, to reprezentovat jako nejlepší nejhorší hru na světě. Zároveň měl ale koule na to, aby uzavřel kapitolu "Duke Nukem Forever aneb Nekonečný příběh trochu jinak".

Huh, I was expecting a monkey.

Duke Nukem Forever jsem poprvé zaregistroval úplnou náhodou po dohrání 3D kolem roku 2006. Poohlížel jsem se po další várce striptérek, kterým bych mohl nacpat dolary za boob flash. Nikdy jsem pořádně neregistroval strastiplnou vývojovou cestu hry, takže jsem dlouhá léta netrpěl jako většina fanoušků, ale k láska k Dukeovi sílila při pravidelném vracení se k 3D. A právě díky sympatiím k Dukeovi jsem si užil tuhle záležitost. Stav a obsah hry působí spíš jako kdyby se jednalo o early access hru, ale ten stupidní a přehnaný humor na mě funguje. Prostě guilty pleasure. Hail to the king.

Herní výzva 2020 - 5. "Moje jméno je..."