Dlouho, předlouho ležel se na mém osobním playlistu v pořadí již třetí díl této do jisté míry přelomové herní značky. Nyní, po mnoha letech po jeho vydání konečně nazrál čas a já se se zvědavostí vydal do nebeské Columbie. Výlet to byl poměrně kontroverzní a jen zamyšlení nad samotnou hrou by bylo na dlouhou popkulturně-filosofickou diskuzi. Proto bude dlouhý jen tento text.

První díl byl pro mě velkým zážitkem s mnoha pamětihodnými momenty. Když k tomu ještě přičtu fakt, že to je v podstatě duchovní nástupce System Shocku s prakticky totožnými herními mechanikami a dokonce i se slovem shok v samotném názvu, je jasné, že jsem ho nemohl opomenout. A i když druhý díl v ničem přelomový nebyl a „jen“ dál rozšiřoval kánon z podmořské utopie, zhltnul jsem ho rovněž s velkým nadšením. Třetí díl je téměř ve všech ohledech zcela jiný a musím říct že ne ve všem mi ta změna sedla. Ba naopak - spousta věcí mně na třetím díle vyloženě rozčilovalo. Na jedné straně jsou lidé (a je jich opravdu hodně), kteří na hru nedají dopustit, fanaticky jí vyznávají a za má kacířská slova níže by mně nejraději předhodili Handymanovy, ale jsou i lidé (těch je citelně méně, nebo jsou méně slyšet), kteří s nemalým zklamáním říkají, že nic tak rozporuplného ještě nehráli. Mezi druhou kategorii se řadím i já a řeknu proč. Jízlivostí šetřit nebudu, protože nemám zrovna pochopení pro citovou a samoúčelnou manipulaci ať už ve hrách, či ve kterémkoliv jiném uměleckém médiu. Takže si pojďme nejprve říct, co je na hře příšerného, ať máme všechno to ošklivější dříve za sebou…

Hra začíná slibně, pěkným odkazem na předchozí díly. Záměrně jsem se po celá léta vyhýbal jakýmkoliv informacím o tomto dílu, protože jediné, co jsem o něm věděl bylo, že má silný příběh a kazí zážitek, když o něm víte více, než je nutné. Držel jsem se toho zdárně a proto jsem šel do úvodní pasáže bez sebemenších předsudků, což bych tu rád vypíchl, než budete číst dál. Stejně jako předchozí díly má i tento rozmáchlý prolog kde se toho po vás příliš nevyžaduje a hra vás jen nechá sledovat pečlivě naskriptované situace. Když jsem se octl na ulicích Columbie, praštila mě do očí pastelová, přesvícená grafika jako z houbičkového tripu 60. let. Bylo mi jasné, že je to pozlátko zkaženosti a při tombole přišel první silný a hrůzný moment, který jsem vážně nečekal a úplně ve mně hrklo. Za to jsem tvůrce pomyslně poplácal po zádech. Co se dělo potom, bylo už mnohem horší. První boje, kterých bylo žalostně málo, se prakticky nedaly prohrát. Hrál jsem na vysokou obtížnost, což ve slovníku hry znamená střední. Jako cože? Hra se oproti předchozím dílům zjednodušila, takže už žádný survival. Krom toho se začalo projevovat naprosto idiotsky portované ovládání, za které můžeme vděčit všem těm báječným gamepadům, takže díky moc, konzole. Jelikož ovládání není v této hře intuitivní, za celou dobu jsem si na něj nezvykl a jen ho trpěl. Nasávání atmosféry je věc dobrá a pro další hraní prospěšná věc, ale čeho je moc, toho je příliš. Dlouho někam jdete, posloucháte lidi, pozorujete situace, potom se strhne mela a TROCHU si zastřílíte. A zrovna v tom nejlepším, kdy to vypadá, že tahle hra se také hraje, je po přestřelce a vy zase někam dlouho jdete, zase očumujete vše okolo, vybíráte miliony beden a košů a čekáte, až se přehrají všechny ty in-game skripty, které jsou sice super, ale už vás začínají nudit, protože se NIC neděje a o hratelnosti se nedá vůbec mluvit. A najednou potkáte Elizabeth. Tu, pro kterou jste sem přišli. A ona po vašem boku už zůstane. NAPOŘÁD! Přiznám se, že její postava mi od začátku lezla neskutečně na nervy, stejně tak rádoby vtipná dvojka… říkejme jim džentleman a milady, kteří svým nesouvislým blábolením a špičkováním se snad měli vzbuzovat úsměv. Mně ale stejně jako Elizabeth byli otravní. Kolem pubertální Elizabeth se rázem začne vše točit a hra je udělaná tak, abyste to sakra rychle koukali akceptovat. A podřizuje se tomu bohužel i hratelnost. Elizabeth se stane váš všudypřítomný nadhazovač – nejdříve po vás hází knížkami, poté po vás hází mincemi a nakonec po vás hází vším co je v okolí, ale co vy NIKDE v okolí sami nenajdete - logické. Ať už jsou to soli, lékárničky, nebo velmi vzácné náboje. A když už nemá po ruce nic z toho, hází po vás hláškami, u kterých jsem ale skřípal zuby. Proč mi musí pokaždé, když se přilípnu na nějaký hák oznamovat, že zůstane dole a bude v pohodě? Vždyť já to VÍM! Hra mi oznámila hned na začátku, že si Elizabeth aktivovala GOD mód. Sem tam se vám stane, že jsou někde zamčené dveře a to je problém, se kterým si jako zkušený žoldák, bývalý voják a soukromý detektiv s dlouholetou praxí opravdu neumíte sami poradit a tak musíte poprosit Elizabeth, která poblíž skáče panáka a krom střílení umí vše ostatní, protože o tom četla v knize – báječné. Dnes se přeci hrají hry kolektivně, takže ta kooperace tam musí být zdůrazněna ať je to tam našroubované jakkoliv křečovitě. Tahle hra se také prochází výhradně chozením bokem, poněvadž Elizabeth se vám neustále plete pod nohy a protože se vás neustále snaží předběhnout. Místo toho, aby vás jen následovala, často do ní vrazíte, když z ničeho nic zastaví a pronese něco duchaplného nad něčím, co upoutalo její pozornost: „Och, ach, zajímavé, hmmm…“. Nebo jí prostě selže ÁÍčko. Každopádně… jakmile se Elizabeth zastaví, tak přes ní neprojdete, neboť vám neuhne. Tohle je ve hře opravdu mizerně udělané a je to na ní to nejpříšernější. Já z toho pěnil a… odnaučil jsem se chodit rovně. Poté se s Elizabeth přesunete do fašistického lunaparku a Elizabeth prohlásí, že jí to znepokojuje. A to je vše, zase se nic neděje, gameplay je nulový. A mimo to ten přesvícený vizuální kýč už byl pro mé oči chvílemi až nesnesitelný. Vy už tou dobou máte poměrně slušnou zásobičku náhradního oblečení (ano, čtete dobře), které vám má přidat nějakou jedinečnou výhodu, ale nevyužíváte nic z toho, protože to není potřeba. Navíc jsou bonusy z většiny nepoužitelné. Konstábli v pohodě ustřílíte samopalem, nebo na ně poštvete hejno vran. Když už se sem tam nějaká akce přihodí a vy si uvědomíte, že je to celé (Quake III) aréna souboj, přestanete boj brát vážně, protože jen dojdete na pečlivě uhlazené bojiště, kde odoláváte přívalu nepřátelských vln – jak rozmanité. Zatímco v prvních dvou Bioshocíh byli nepřátelé všudypřítomní a počíhali si na vás i tam, kde to mělo být čisté a tím jste byli stále napjatí, tady vždy víte, kdy přijde boj, protože zrovna vkročíte do arény a aktivuje se spawn – nuda, nuda, a ještě jednou NUDA. Abyste si nudu zpestřili, vymysleli tvůrci k té taškařici „nebeskou dráhu“, což se tváří strašně cool, ale je to jen pro efekt vytvořená blbůstka, ze které třeba ani nemůžete používat vaše plasmidy, pardon… vigory. Proč ne, když vše ostatní ano??? A ač jsem kinetózou nikdy netrpěl, z jízdy po těchto kolejničkách se mi dělalo zle od žaludku po pár vteřinách. Že fyzika dostává v těchto sekvencích značně do tlamy a že Booker má ramenní klouby z titanových nanovláken nikdo neřeší, ale celá tahle hříčka není nijak zvlášť funkční, což je ohromná škoda, protože potenciál má. Jakmile se odpoutáte od nebeské dráhy, následováni v závěsu vaší věrnou a všudypřítomnou Mary Poppins, nastávají sekvence (neherní), kdy jsem měl chuť hru vypnout a ihned jí smazat. Nastává ono citové vydírání a podbízení. Vy provedete něco ošklivého, ale pro onu situaci nezbytného a pragmatického a Elizabeth začne plakat a začne vám vyčítat, že ubližujete lidem. Vy se zastydíte a chvíli to vypadá, že se snad budete muset obhajovat, že střílíte lidi ve střílečce. Poté vám Elizabeth odpustí, ale vy vzápětí provedete něco ještě ošklivějšího. Elizabeth se na vás upřeně zahledí těma jejíma obříma, průzračně modrýma hentai očima a vy cítíte mrazivou vinu až na zátylku… nebo byste alespoň kruci práce měli, vy bezcitní oportunisté! Takže Elizabeth se na vás začne (znovu) zlobit a spustí se skript (kolikátý už?). Potom za prchající Elizabeth utíkáte (ale nedoženete ji) a vaše city jsou ždímané jako na mandlu. Po dalším pasivním a dlouhém průchodu se s Elizabeth zase shledáte a usmíříte se, respektive, ona vám blahosklonně odpustí a nabídne cukrovou vatu. Začíná to připomínat teenage telenovelu? Mně bohužel také! Poté postupujete dál a Elizabeth neustále prohlašuje, jak jste oba špatní lidé a že by vám nikdo neměl odpouštět – je TOHLE opravdu nutné?. Vrchol veškerého pozérství a těžko skrývané hipsteřinky nastává ve chvíli, kdy naopak sama Elizabeth provede něco velmi ošklivého, ač opět nezbytného. Zhrozí se a začne před vámi (těch protichůdných emocí je na ni moc) utíkat a vy se jí (překvapivě) snažíte dohonit. Marně, skript vám to opět nedovolí. Elizabeth se před vámi zamkne v kumbále na steampunkovém zeppelinu a očividně trucuje, protože snad poprvé za hru je zticha. Kňourat a bušit při tom na dveře můžete jak chcete, reakce se nedostaví. Ale díky skriptu Elizabeth nakonec vyleze a to mně málem položilo a já nevěděl, zda se mám smát, či hystericky brečet. Představte si, že jste ve městě v oblacích, které se neustále kymácí, kde jsou neustálé poryvy větru, kde musíte stále před někým utíkat, kde se musíte často krčit v sutinách, kde vám kolem hlavy neustále sviští kulky, kde pořád ve vaší těsné blízkosti něco vybuchuje, nebo hoří, kde vám jde neustále o život… představili jste si to? Dobře, otázka pro vás… JAK byste se pro takovou situaci oblékli, kdybyste měli tu možnost??? Protože na rozdíl od tvůrců hry o vaší inteligenci nepochybuji, dokážu si to domyslet. Jaký výběr však zvolí naše drahá, jotomilá Elizabeth? Vezme si na sebe složitě šité v pase šněrovací šaty, se sukní sahající až pod kotníky a širokou tak, že byste pod ní zaparkovali džíp a nikdo by si toho nevšiml. A jen tak mimochodem si stihne pečlivě zkrátit, nabarvit a vyfénovat vlasy a obnovit líčení, aby mohla být ještě více emo. Potom konečně impozantně opustí svůj kouzelný kumbálek a velmi zvážnělá se vám předvede ve svém novém modelu, z jehož estetiky by ejakuloval i Tim Burton. A ještě si dá záležet, aby jí barva šatů ladila s odstínem očí! Nic tak odporně laciného a pozérského jsem v žádné hře snad ještě neviděl a opravdu jsem se z toho musel vydýchat. Byl jsem kousíček od toho hru nadobro opustit, ale řekl jsem si, že jí ještě dám šanci, protože teď už to horší být nemůže.

Nebylo. Naopak v jedné fázi hry, zhruba někde v polovině, hra zcela obrátí. Potom, co vypukne bolševická revoluce a na ulicích začne vládnout chaos začne mít hra dynamiku. Nepřátel je stále víc a souboje začínají představovat výzvu u které už musíte taktizovat. Ale zbraně jsou úplně k ničemu a věčně chybí náboje. Navíc s sebou můžete naráz nést jen DVĚ zbraně, což mi vzhledem k tomu, že jste schopni s sebou tahat celý butik, přijde opravdu pitomé. Raketomety a vrhače jsem vůbec nepoužíval. Nakonec jsem zjistil, že nejuniverzálnější zbraní je obyčejná pistole Mauser, kterou máte skoro od začátku. Ultimátní zbraň ovšem představuje Getlingův rotačák. Nejen že má skvělý ranivý efekt, ale ten jeho ZVUK! Vždy jsem se těšil kdy přijde nějaký těžší protivník, aby měl kulomet uplatnění. Bohužel se do něj dají sehnat náboje jen od nepřítele, který se jmenuje Motorizovaný Patriot – mimochodem dost líbivý název protivníka – a sem tam z nějaké zdi. Současně s tím přichází i zajímavější prostředí. Opouštíte kýč ulic a nastupují temnější zákoutí Columbie. Zde se konečně začne projevovat unikátnost herního vizuálu. Někdy je atmosféra jako ve starém Thiefovi, nebo Dishonored. Některé scény, anebo sledování kinetoskopu, evokují kultovní film Metropolis. Samoúčelné pozéřiny ubude a situace začnou dávat mnohem pochopitelnější logiku. Zjistíte, že charaktery záporných postav nejsou zdaleka tak černobílé jako na začátku a dialogy s Elizabeth se přirozeným způsobem dovídáte stále více o minulosti a charakteru Bookera DeWitta a to se mi moc líbilo. Zejména bych ale rád vypíchl charakter Jeremiáše Finka, která mi vzhledem silně připomínal řezníka Cuttinga z vynikajících Gangů New Yorku, a celkově měl v Columbii zajímavou roli.Nakonec se stejně ukáže, že nejnebezpečnější ze všech nejsou padouši, ale právě džentleman a zejména milady. Již jsem zmiňoval zvuk – celkově je ozvučení skvělé a drží si svůj vysoce profesionální standart, kterým hra disponuje od prvního dílu. Stejně tak dabing, který je špičkový. Můj sluch potěšil zejména libozvučný hlas Jennifer "Fall from Grace" Hale. Hudba ujde, ale na předchozí díly svou variací nedosahuje. Jak začal děj houstnout a nabírat na dynamice, přestaly mi být osudy postav lhostejné a začal jsem být opravdu zvědavý jaký bude (a byl) jejich osud. I tu Elizabeth jsem si nakonec malilinko oblíbil a když jsem jí osvobozoval z matrixovského křesla, měl jsem dokonce radost, že je zpátky se mnou. Dějství se pomalu chýlilo ke konci a já se od hry najednou nemohl odtrhnout, protože jsem byl celý napjatý na konec. To, co přišlo, jsem vůbec nečekal a zvláště ne po katastrofálním začátku. Závěr příběhu byl takový mindfuck, že jsem si vzpomněl na mého oblíbence Davida Lynche. Bez přehánění lze říct, že to byl jeden z mých nejsilnějších herních zážitků vůbec a ještě týden po dohrání jsem o hře přemýšlel. A něco takového se mi snad nestalo od dob Planescape Torment, který považuji za nejlepší hru, co jsem kdy hrál. Nakonec jsem byl rád, že jsem u hry přetrpěl její první polovinu a nechal se pohltit naprosto bezchybnou druhou půlí, která měla vše. Původně jsem se domníval, že dám hře hodnocení mnohem nižší, ale za druhou půli a strhující finále jsem rád, že ho mohu o dost zvednout. Bohužel ale stále platí, že příšerná první půle hru v mých očích velmi sráží a ona pachuť propastné rozporuplnosti jí už zůstane. Což znamená i to, že se ke hře už asi nikdy nevrátím, na rozdíl od předchozích dílů a to mě mrzí, protože nakonec jsem byl hrou unešený, jelikož její závěr jí vyvýšil na umělecké dílo.

PS: Vsuvka v závěrečných titulcích byla dojemně krásná.