Mise v Norsku je tradičního rázu, najdi, osvoboď a znič. Přičemž stačí jen jít dopředu, sledovat navigační ikony, sbírat lékárničky, zabíjet dotěrné nacisty, koukat na in-game sekvence a načítající se loadingy, abych se ocitl v dalším levelu. Ale přeci jen tu jsou i dost nesmyslné pasáže. Voják u vstupu do základny střeží objekt, já se k němu za zády plížím, ale i když nestihne vystřelit světlici, stejně vždy zpoza budov vyběhnou jeho kolegové a snaží se mě zneškodnit. Popisovaná situace by neproběhla v momentě, kdy bych nechal dotyčného hlídkujícího být. Ale to by, vzhledem k pozdějšímu průběhu s odpálením nádrží, pozbývalo významu i tak. Nebyla šance jeho sejmutí, aniž by nepřiběhly další posily.

Vykreslování prostředí probíhá za pochodu, otočí-li se hráč daným směrem. Objekty za jeho zády, které zrovna scéna perspektivy nezabírá, mají sníženu úroveň detailů. K době vydání je to pochopitelné, ale dnes už vůbec ne. A plynulost hry je pro mě také oříšek, jde si naprosto libovolně, ale alespoň dost na to, aby se dal její běh považovat za dostatečný. Trochu to zkrášluje možnost použití širokoúhlého rozlišení, správného poměru stran, jeho ověření častým uplatněním přiblíženého zaměřovače na zbrani. Střídá se prostředí i klima, zasněžené Norsko, zákopové Polsko, výcvikové centrum nacistů, jejich tábor, příjezdové cesty kdesi na venkově, Jugoslávský les, den a noc, krásně svítící sluníčko, železniční transport. Ty pasáže se zářícím svitem přispívaly k lepšímu dojmu z vizuální stránky, byť rozhodně není kdovíjak pokročilá.

Eliminace děl a jiné těžké techniky je založená na neustálém odkládání nesené zbraně, bojováním s přesilou, chozením sem a tam, jejím opětovném zvednutí a hledáním vytyčeného místa. Téměř u cíle jsem v zoufalství házel obyčejné granáty a zadaný úkol byl splněn, čímž postrádalo smysl obouruční výbušninu nést. Na venkovní cestě, kde měli nepřátelští vojáci svá děla a sjížděli se ze všech stran, spočívala náplň v tom, zabít nejdříve klasické pěšáky, co stále přibíhali, zabírali několik věží a znepříjemňovali mi mou práci. Abych posléze mohl zpomalit jejich postup, k němuž si dopomáhali svou zbrojí na pásech. O to horší, že na konec čekal i tank, zneškodnitelný pouze skrze přistavěný kanón, ale za otevřeného okna z budky, kde v něm hráč trůnil. A samozřejmě, na něj útočili, nešlo v sedle ukládat, míření byla potíž.

Peklo následovalo vzápětí. Mise v kasárnách opět nešla na startu uložit, protože autoři shledali za žádoucí zájemce o Mortyr 2: For Ever do nepříčetnosti vytáčet tím, že jim nedovolí ukládat tehdy, ovládá-li zrovna nějakou útočnou zbraň, popř. je na korbě jedoucího vozidla. Při nezdaru tak procházela má pokroucená mysl dvojím načítáním, když se mi povedlo těsně po eliminaci tanku z něho vystoupit a dát Quick Save. Spustila se ingame sekvence a zmíněné nahrávání. Ke cti tvůrců, co tento šlendrián zakomponovali do herních mechanik, budiž i to, co dokonala pokažená perspektiva pohledu z držené zbraně - závislé na zapojené myši a jejím klouzání po podložce - kterou já o den dříve nově vybalil a jal se ji používat. V důsledku onoho pokažení mi prostě nešlo správně zamířit vojáky, jelikož se úhel vychýlil nad jejich úroveň a nemohl jsem mířidla vrátit o něco níže. Trošku měněno i nastavení, moc to smysl ale nemělo.

Co se mi naopak líbilo, slušná míra atmosféry v nepropustných lesích. V nichž na mě čekal jakýsi prototyp vrtulníku, z něhož jsem měl výhled před sebe, jak na mě útočí vojáci. Já musel jen letět, abych se nezřítil na zem. A to vymezeným úsekem, v malé vzletové výšce, kličkovat mezi stromy. Po chvíli došlo opět k animačce, těmi je hra prolezlá a drží si jimi filmové tempo vyprávění. Přítomná česká lokalizace od Cenegy to dále umocňuje. Tady mi rovněž došlo, jakým způsobem hra pracuje s herními aspekty. Na jednu stranu přemíra skriptů, klasičtějšího pojetí, co se FPS žánru týče, ale na tu druhou zase prvky, jejichž implementací moc radostný výraz na tváři nemám. Jak již zmiňováno výše, snaží se to působit neotřele, vlít mi do žil novou krev, být revoluční a zajímavé, ale praktická funkcionalita bere často za své. A to i díky složitějšímu ovládání, dříve nebo později vyplouvajícímu na povrch, když se po mně neustále chce, abych nad ním projevoval určitou míru trpělivosti. Tu ne každý rozhodně má.